Anketní odpovědi Psychologie Dnes na rok 2014

PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D.

Obvykle se mluví o vánočních tradicích, ale máte nějaký oblíbený zvyk i pro poslední den v roce?

Ano, jdu spát cca v 21:00. Každopádně novoroční rituály máme. Ráno na Nový Rok jdeme do kostela, nebo na výlet na Libín (kopec u Prachatic). Na první takové procházce 1.1.2004 jsem požádal rodiče své ženy o nějakou její končetinu. Tuším, že mi tehdy dali nohu nebo ruku, nebo tak něco. Následkem toho jsme pak měli svatbu na kopečku v Lomečku. Velkým pokušením bylo uspořádat svatbu v neděli 29.2., ale nakonec jsme podlehli teroru praktična a odevzdali se do vzájemného otroctví již v sobotu 28.2.2004, takže výročí svatby máme trapně neoriginálně každý rok. K novoročním zvyklostem patří i každoroční inventura webu www.klimes.us, kdy musím zavěsit články za celý rok a rozeslat novoroční PF. Jak končí rok, bilancuji, jak život šel a co bych ještě neměl opomenout, než přijde zubatá alias nuclea caudata.

Pamatujete si, co jste dělal 17. 11. 1989?

Demonstrace, která nakonec změnila můj život, byla původně avizovaná jako akce SSM. Na ty jsem zásadně nechodil, například nikdy v životě jsem nebyl na Prvním Máji. Takže ten pátek nic netuše jsem jel z Prahy do jižních Čech s kamarádkou Blankou, se kterou jsme drbali varhany, partnerské vztahy atd. Teprve ve Vlachově Březí mi povídá táta, který měl tradičně naladěnou Svobodnou Evropu, že v Praze zabili nějakého studenta. V sobotu se dělalo na latifundiích, v neděli jsem hrál v kostele, a tak Sametová revoluce pro mě vlastně začala až v pondělí 20.11., kdy jsem zase nabalil zeleninu a jel zpět do Prahy v 6:17. Tento první týden byl zajímavý, i když mi to už tehdy přišlo místy jako příliš velká hysterie - např. hlídání fakult přes noc. Jeden silný osobní zážitek se mi ale na tu dobu váže. Šel jsem takhle po Karlově náměstí od sv. Ignáce na tramvaj, když tu náhle mě napadla věta: „Jerome, válka [s bolševikem] skončila. Můžeš jít 'domů'.“ Tato věta odstartovala mnohaletý osobnostní přerod včetně krize víry.

Je podle Vás generace dnešních dětí inteligentnější než generace rodičů a prarodičů?

Děti nemohou být inteligentnější než rodiče, protože průměrné IQ je rovno 100, ať prší či leje, a navíc mají stejné geny jako měli jejich rodiče a prarodiče. Jen podle EU má mít většina z nich vysokoškolský diplom. Dnešní generace dětí je citově labilnější, má nižší frustrační toleranci, je víc nešikovná a neobratná, prakticky nečte, ale zato mačká ikonky na tabletu, neumí matematiku, ale naplno si užívá střídavé výchovy. Čeká je léčba neplodnosti, osud singles, popř. mamahotely. Většina z nich má rozvedené či nesezdané rodiče, kteří se dušovali, že jejich výchova bude nebetyčně lepší, než byla výchova jejich normalizačních prarodičů. Jinými slovy pýcha předchází pád.

Umíte se věnovat nicnedělání? A vnímáte to jako nudu?

Největší nudu zažívám, když na návštěvě musím poslouchat řeči, které mi nic neříkají. Nicnedělání je nejpříjemnější, když je spojeno s denním sněním a samotou. Osobně si ho nejvíc užiji ve sprše, když hraji na piano, popř. když si mohu nerušeně číst a podtrhávat. Příjemné je někdy i ráno, když se mi nechce vstávat, ale jak chvíli přemýšlím o tom, co mám dělat a jak si přeji, aby to dnes dopadlo, tak se najednou přistihnu, že jsem vyskočil z postele, aniž jsem k tomu dal svému tělu příkaz.

Dovedete si představit, že strávíte dovolenou zcela mimo dosahu mobilních sítí a internetu?

Proč ne? Konec konců asi to tak dopadne při stavění Skautského tábora. To spíš si nedokáži představit dovolenou u moře či na nějakém zájezdu. Nejlepší dovolená v mém životě byl studijní pobyt v Texasu. Mít tak ještě možnost zmizet na rok někam na universitu a dozvídat se nějaké převratné pohledy na svět! Věda je přeci nejlepší cestovní agentura za hranice všednosti a banálnosti.

Má smysl zakazovat rodičům tělesné trestání dětí?

Základním tělesným trestem je plácnutí - rychle pomíjivá fyzická bolest. Základním psychickým trestem je odmítání, mlčení, zvětšování psychické vzdálenosti čili práce se separační reakcí dítěte, popřípadě vyčítání, egodevalvace čili vzbuzování pocitů viny a pocitů vlastní špatnosti.

Jestliže kritizujeme rodiče, že neumějí odhadnout přiměřenost tělesného trestu, kdo po nich může chtít, aby uměli řízeně pracovat se separační reakcí, s pocity viny a s dlouhodobou úzkostí, kterou psychické tresty navozují? Když rodičům sebereme tak jednoduchý výchovný nástroj, jako je plácnutí na zadek, tak oni na výchovu dětí rezignují úplně a předají ji státu. Avšak stát s jeho úřady, školami, ústavy a všemi vysokoškolsky vzdělanými profesionály rozhodně neumí vychovat děti lépe než, jak to byť amatérsky zvládají často nevzdělaní rodiče. Konec konců víme, že ty profesionálně vychované děti přecházejí vcelku plynule z dětských domovů a jiných ústavů do kriminálů. Jinými slovy nechejme amatérské rodiče vychovávat děti tak, jak to umí, neb my profesionálové to lépe rozchodně neumíme.

Máme mít obavy z mocenských ambicí Ruska?

Samozřejmě. Rusko je největší stát na světě právě proto, že je neuvěřitelně expanzivní. Nejhorší ale na tom je, že na rozdíl od třeba Ameriky je pro Rusko typické, že se chová nepředstavitelně krutě k vlastním lidem. Američani jsou také velmoc, ale snaží zachránit život každého svého jednotlivého občana. Naproti tomu Rusko jede podle pravidla „nás mnogo“ a nešetří své lidi ani ve válce, ani v míru. Průchod Dukelským průsmykem za Druhé světové války byl totální masakr vlastních (i našich) vojáků. Podobně když měli teroristy v moskevském divadle na Dubrovce v roce 2002, tak to vyvraždili bojovým plynem, a bylo jim jedno, že při tom zemřelo 130 jejich vlastních občanů. Navíc my pro ně budeme vždy jen otravný hmyz. Mužici, kteří jim mají sloužit. Vzkazují nám to i jiní ruští občané - viz tento vzkaz od Aljoši

Belgický parlament schválil možnost dětské eutanazie. Mají mít podle Vás děti právo rozhodovat o své smrti?

Jedna otázka je právo garantované státem a druhá je faktická možnost. Kdyby děti byly schopny dělat taková rozhodnutí o vlastním životě, tak bychom viděli takové množství dětských sebevražd, které je srovnatelné s dospělými. Ty ale děti páchají jen velice vzácně a jen v šílených rodinných podmínkách.

V praxi děti udělají to, co jim okolí vnutí, protože jsou velmi ovlivnitelné okolím a autoritou. Tak se vlastně stává termín euthanasie synonymem beztrestné úkladné vraždy dítěte. Stejně bude euthanasie fungovat u starých lidí v LDN: "Nevotravuj, dědku, od čeho je euthanasie?!" Je hnus žít v Evropě 21. století...

28. 1. je od roku 2007 Dnem ochrany osobních údajů. Máme dnes v digitálním světě vůbec šanci svá osobní data uchránit?

Proč bychom si je měli chránit? Jsem šťastně ženatý otec tří dětí, úspěšný psycholog, katolík, heterosexuální, netrestaný, nerozvedený muž a dokonce mám i takové rodné číslo 6704030091, že když je posčítám po dvojicích, tak je dělitelné 11, 5 a 3! (67+04+03+00+91)/11=165/11=15 Co víc si mohu přát, než aby to všichni věděli a blbci záviděli?

Na druhou stranu ví se, že nejlepší prediktor budoucího chování, je minulé chování. Nejlepší odhad, zda člověk bude mít někdy problém s exekucí a dluhy, je odpověď na otázku, zda s nimi někdy už měl. Nejlepší odhad, zda vás nový partner podvede a zda vás bude obelhávat, je odpověď na otázku: Viděli jste ho někdy v minulosti dělat podvod či někomu lhát? Podobně jednou z účinných ochran dětí před pedofily je mít dobrý registr pedofilů, kteří už nějaké dítě zneužili, například pro případ, kdy si žádají o děti do hostitelské péče či chtějí dělat vychovatele v dětských domovech. Stejně tak se ví, že nejlepší ochranou před psychopaty je dobrá paměť a drbání. Tedy tady je vidět, k čemu je dobrá ochrana osobních údajů a koho především chrání.

V antickém světě kvůli olympiádě přerušovali boje a odkládali války. Je šance, že v současném světě jsme schopni udělat totéž?

Pochopitelně, olympiáda byla výlučně mužská jízda a do Athén pak muži jezdili přes Korint, který byl proslulý "vykřičenými domy" (chrám Afrodíté). Kdyby válčili, tak by si neužili. Každopádně tato praxe byla typická i středověku. Například Karel IV. ve své autobiografii Vita Caroli píše: "A když tam vojsko dlouho již leželo, obléhání na hradě ujednali s obléhajícími, že jim vydají hrad, jestliže během jednoho měsíce, to jest do dne sv. Kateřiny, nepřijde pomoc od nás." Tyto gentlemanské dohody, však fungovaly jen v klidných dobách. Například obléhání Magdeburgu za třicetileté války skončilo na svou dobu neuvěřitelným masakrem, kdy vítězní vojáci nabodávali nemluvňata na kopí a pochodovali s nimi městem. Dnešní války se ale nevedou férovým bojem muž proti muži, proto tyto dohody nemohou fungovat. Války moderními zbraněmi jsou z principu vyhlazovací - kdo s koho.

Elektronických médií postupně přibývá – mají to podle vás tištěné knihy definitivně „spočtené“?

První program, který jsem ještě coby student psychologie cracknul byla Bible. Ta tehdy přecházela z media na medium. Jediné spolehlivé médium je totiž nadšený čtenář. Kniha Genesis prý původně byla napsaná klínovým písmem na hliněné tabulky (J. S. Wiseman), až dnes je v cloudech, protože stále fascinuje čtenáře. Tato moje odpověď ale zanikne co nevidět. Když nenadchne čtenáře, vypaří se, ať bude na jakémkoli médiu. Čtenář je smrtelný, media se mění, jen dobré myšlenky přežívají. Toť evoluce memů!