Asi v roce 1997 jsme se v létě při výletu na Valašsko u naší babičky setkaly s děvčátkem ve věku 3 až 4 roky. Viděly jsme se jen krátce. Babička nám vyprávěla, že dítě patří k lidem, kteří si od ní půjčili chatku za městem. Pobývali na chatce častěji a babička jim děvčátko obvykle hlídala. Víme, že babička Aničku opět hlídala v roce 1999. Nevíme, jak dlouho a často, a také neznáme datum, odkdy přesně zůstala Anička natrvalo u babičky.
V průběhu roku 2000 jsme si často s babičkou telefonovaly. Je patrné, že Aničku stále občas hlídá, ale podrobnosti nám nevyprávěla, jen to, že všechno je v pořádku. Na toto téma je s babičkou těžká řeč, jen stále zdůrazňuje, že Aničku ráda hlídá, necítí se tolik sama a děvčátku to také prospívá, protože vlastní babičku nemá.
Při plánovaném výletu v létě roku 2001 do Bílých Karpat jsme se snažily s babičkou domluvit na návštěvě, až bude hlídat Aničku, že bychom ji vzaly na jeden den s sebou. I když nám to babička slíbila, nakonec se neozvala. V průběhu roku jsme ale udržovaly stále telefonický kontakt. Žádné podrobnosti ohledně Aničky jsme nedozvěděly, jen jsme vyrozuměly, že babička asi hlídala děvčátko častěji. Bylo ale znát, že to dělala ráda.
Další léto 2002 jsme opět jely do Bílých Karpat. Na místě jsme zjistily, že Anička je opět nebo dokonce stále u babičky. Podařila se nám domluvit návštěva. Babička byla na první pohled velmi unavena a děvčátko bylo stále někde schované. Babička říkala, že Anička je velmi stydlivá. Jiné podrobnosti o děvčátku, než datum narození 2. 12. 1993, se nám opět nedařilo zjistit.
Klára si od babičky Aničku vzala na jednodenní návštěvu tábora, většinu doby se jí holčička pevně držela, schovávala se za ni, ale stále zvědavě pozorovala děj v táboře. Právě s Klárou Anička začala trošku komunikovat, vypadalo to, že jinak ustrašené děvčátko začínalo Kláře důvěřovat. Velmi rádo bylo v její přítomnosti, zato s cizími lidmi nekomunikovalo vůbec.
V průběhu roku jsme často naší babičce volaly a vyptávaly se na Aničku, jak se jim daří. Pokud babička děvčátko právě hlídala, Klára si s ní povídala.
Na základě jednoho z hovorů s babičkou, ve kterém zněla vyčerpaně, jsme se za ní vypravily. Babička Aničku opět hlídala. Stav děvčátka se zdál o dost horší, stále byla někde schovaná a působila velmi smutně. Babička její stav stále vysvětlovala tím, že Anička je velmi stydlivá. Všimly jsme si, že reagovala jen na Kláru, se kterou se postupně začínala čím dále více sbližovat. Opět jsme se pokoušely zjistit něco více o Aničce, babička ale trvala na tom, že je na všem domluvena a že je to její věc.
Klára začala jezdit do Vsetína častěji, mezi ní a Aničkou vznikl velmi pěkný vztah. Během návštěv si Klára všimla, že Anička je u babičky už asi nepřetržitě. Nakonec babička přiznala, že o děvčátko se nikdo nezajímá již delší dobu. Ačkoli se opět nedověděla více, začaly jsme babičku a Aničku navštěvovat mnohem častěji, začaly jsme připravovat pro dítě vzdělávací úkoly a programy.
V roce 2003 se zdravotní stav naší babičky náhle zhoršil, v této situaci jsme se rozhodly převézt Aničku do Brna.
Od první chvíle jsme pátraly po Aniččině matce či jiných příbuzných, abychom mohly situaci vyřešit ku prospěchu dítěte. Od babičky jsme se dověděly, že Anička nemá žádný dokument, ani průkaz, ani potvrzení a nikdy neměla.
Od počátku jsme se snažily uvést stav do souladu s právem. Současně jsme ale nechtěly ohrozit dítě, jehož psychický stav byl velmi křehký a až panicky se obávalo, že by mohlo ztratit svou novou náhradní rodinu, za níž začalo považovat Klářinu domácnost.
Kontaktovaly jsme sociální odbor obecným dotazem, jak by se v takovémto případě postupovalo. Dověděly jsme se, že by dítě umístili do ústavu, podali by trestní oznámení, což v nás vyvolalo pochopitelné obavy. Na obdobných úřadech nám několikrát odpovědní lidé slíbili po obeznámení s problémem pomoc a mlčenlivost při jeho řešení, ale záhy zřejmě ve snaze krýt sebe sama nám začali hrozit oznámením. Mnozí se vyjadřovali tak, že celou situaci nelze vyřešit tak, aby Anička mohla zůstat ve svém prostředí, které si osvojila.
Když jsme zjistily, že snahy o legalizaci Aniččina postavení zřejmě nepovedou k rychlému řešení, začaly jsme se pro přechodnou dobu pokoušet zlepšit její stav v rámci vlastních možností. Zahájily jsme pravidelná sezení s dětským psychiatrem, MUDr. Mentovou. Klára začala s Aničkou systematickou terapii dle předem připraveného plánu MUDr. Mentové. Pro přechodnou situaci si vzdělávací plán vzala na starosti Kateřina, která vystudovala speciální pedagogiku na MU v Brně. Anička je tedy v péči psychiatra, zahájily jsme systematické domácí vyučování dle individuálního plánu, který jsme konzultovaly s pedagogem ZŠ.
Stav Aničky se zlepšoval, ale jen velmi pomalu, má neustálý strach z odchodů blízkých, změn i z cizích lidí.
S babičkou jsme zůstaly v častém kontaktu, abychom věděly, zda si pro Aničku někdo nepřichází. Byly jsme domluvené, že by nás v takovém případě obratem informovala, abychom mohly situaci řešit. Dále jsme zjišťovaly, jak postupovat, pokud by sestra chtěla Aničku adoptovat, ale neměly jsme dostatek informací o Aničce a nenalezly jsme způsob, jak si je opatřit, aniž bychom přitom děvčátko vystavily dalšímu stresu.
Od babičky jsme se soustavně pokoušely získat kontakt na rodinu Aničky, ale až v roce 2004 jsme nabyly jistotu, že ani babička sama takový kontakt nemá. Dověděly jsme se od babičky, že lidé, kteří pobývali s Aničkou, byli pouze známí její matky, pohybovali se ve větších městech, a v okruhu pochybných existencí, zřejmě drogově závislých.
Anička sama na jakékoli dotazy ohledně rodiny reagovala velmi vystrašeně, pláčem. O matce se vůbec nezmiňovala, jako by ani nevěděla, na co se ptáme. Po těchto rozhovorech se její stav vždy na dlouhou dobu zhoršil. Po upozornění MUDr. Mentové na hrozbu sekundární viktimizace jsme se rozhodly Aničky prozatím dále nevyptávat.
Anička si začala zvykat na úzký rodinný kruh, její stav se zlepšoval i dle výsledků z psychiatrického vyšetření. V plnění vzdělávacích povinností postupovala velmi rychle. Byla velmi učenlivá a snaživá, dělala velké pokroky. Ke konci roku 2004 jsme začaly, dle rad psychiatra, s kroužkem flétny, kde Anička měla jinou učitelku a zakoušela změnu prostředí. Neustále jsme se přitom držely předem připraveného plánu MUDr. Mentové.
Anička začala být celkově uvolněnější, jistější. Dle povídání a kreseb je patrné, že se děvčátko dříve pohybovalo v okruhu lidí z drogové scény, bývala často v zanedbaném a nevhodném prostředí, přebývala u cizích lidí.
Během roku 2004 se dále prudce zhoršuje zdravotní stav naší babičky. Prozradila nám, že Anička se lidí, kteří ji k babičce vodili, velmi bála, také proto ji nechávala tak často u sebe. Zároveň měla vždy strach, aby Aničku zase dovedli. Skoro nic se od nich ohledně děvčátka nedozvěděla, odmítali na toto téma komunikovat, tak se babička plně věnovala Aničce. Babička je během roku 2004 často v nemocnici a snižuje se pravděpodobnost, že ji někdo zkontaktuje. V tomto roce babička umírá.
V tuto chvíli je jasné, že biologická matka je pro nás nedopátratelná a nebude možné situaci vyřešit domluvou s ní. Proto se rozhodujeme právně uspořádat existenci Aničky samy. Ptáme se na podobné situace na Právnické fakultě MU a v organizacích, zabývajících se dětmi, ve Fondu ohrožených dětí, v Nadaci pro život, v Armádě spásy.
Zjišťujeme informace o zapisování do matriky, řešení školní docházky takového dítěte, sociální zabezpečení, zdravotní pojištění atd. Klára na základě stálého hledání informací ohledně řešení situace začala v roce 2004 studovat sociální pedagogiku na MU.
Současná situace je taková, že Anička dělá stále velké pokroky jak po stránce psychické, tak vzdělávací. Na základě doporučení jsme zajistily pro Aničku odbornou psychoterapii. Navštěvuje více kroužků, i když je nutné dodržovat stejné prostředí, stálého učitele, malý počet dětí stejné sestavy. Anička považuje Kláru za maminku a ostatní členy rodiny za svou rodinu. Pokud se Aničky ptáme na maminku a další příbuzné, odpovídá tak, že její máma je Klára, teta je Kateřina a babičku měla ve Vsetíně.
Bohužel se nám k dnešnímu dni nepodařilo nalézt vhodný způsob, jak situaci vyřešit bez dalšího zatížení Aničky, která je stále velmi úzkostná a je na ní patrný velký strach, že o rodinu přijde, a bez rizika trestního stíhání.
Vycházíme z toho, že musíme najít východisko bez biologické rodiny děvčátka, jsme připraveny postupovat opatrně a vše si řádně připravit a nachystat, aby psychika Aničky už nebyla více zraňována a získala legálně svou rodinu, po které tak touží, která ji má velmi ráda a přijala ji za vlastní; vždyť každé dítě má právo na svou rodinu.
Jsme si vědomy toho, že kdybychom situaci začaly řešit ihned přes orgán sociálně právní ochrany dítěte, bylo by naše počínání právně snad uspokojivější. Litujeme toho, že jsme situaci tak dlouho nevyřešily, zpočátku jsme nevěděly a po seznámení se s problémem jsme se bály, že Aničku odeberou z našeho prostředí, kde se jí začalo dařit a kde byla ráda a že se nevyhnutelně musíme dostat do konfliktu se zákonem, a že tak ublížíme lidem kolem nás.
Zajistily jsme vyšetření u odborníků, soudních znalců – psychologické, pediatrické, psychiatrické, pedagogicko-psychologické vyšetření Aničky, psychologické a zdravotní vyšetření výchovné způsobilosti Kláry, potvrzení o Klářině trestní bezúhonnosti.
Pevně doufáme, v dobrou vůli státních institucí, kterým případ svěřujeme k rozhodnutí.
Pomoci… tak rád bych někomu pomohl, říká si člověk, a když přijde příležitost, není tak jednoduché to uskutečnit jako vyslovit.
Je ráno, děti vstávají, snídaně je na stole. Kuba spěchá do školy, Anička s Ondrou začínají se školními povinnostmi doma a venku svítí sluníčko. Těší se, že půjdou odpoledne ven. Vypadá to, že je vše v pořádku, ale…
Kateřina Mauerová, Klára Mauerová