PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2008, vyšlo v časopisu NP
"Dobrý voják Švejk je prý symbolem češství." To je názor, při kterém si říkám: "Pánbůh s námi a zlé pryč!" Proč? Nejenže nebyl dobrým vojákem, ale především je to jedna z nejagresivnějších románových postav, které znám. Zde se dostáváme k tomu, jak psychologie vnímá slovo agrese.
Švejkova agrese je totiž velmi záludná - je to pasivní agrese. U normální agrese předpokládáme, že je to právě agresivní jedinec, kdo řve a kdo se dopouští násilností. U Švejka je to naopak. On je generátor drobných i větších naschválů, které dojemně skrývá za svou předstíranou blbost. Ten, kdo řve, je naopak jeho oběť. Ta se i dopouští násilností na Švejkovi a okolí. Je to reakce na bezmocný vztek, který Švejk zručně navodil. V psychologii se často hovoří o hrách a například Eric Berne v knize Jak si lidé hrají označuje tento moment za manipulativní výplatu: Švejk chytá svou oběť do nastražené léčky (ukradne cizího psa) a když to pak praskne tak stojí jak hromádka neštěstí - no a kopněte si do takového ubožáka. To je přeci pod vaši úroveň. Bezmoc oběti je pak vítězstvím Švejka, kterou si vychutná, tzv. manipulativní výplata.
Na první pohled se zdá, že Švejk je oběť a úředník je agresor. Ve skutečnosti je to naopak.
Masochista - oběť nebo agresor?
Přesně tento záludný druh pasivní agrese nacházíme i masochismu. Jestli si myslíte, že soužití s masochistou je nějaká slast, že ho můžete mlátit, jak chcete, a jemu se to ještě líbí, tak jste na omylu. Takový masochista je v pravdě člověk na zabití. Jedna žena mi popisovala soužití s masochistickou babičkou. Bůhvíkolikrát jí říkala: "Nejsem ráda, že se na mě koukáš, když se převlékám do spodního prádla a už vůbec mně vadí, když při tom na mě šaháš." Co myslíte, že babička při nejbližší příležitosti udělá? Bude si ji prohlížet a slovy: "Jee, tady máš nakřivo ramínko..." k ní přiskočí a začne na ni šahat. Nejhorší na těchto interakcích je, že vnučka se cítí vinná za bezmocný vztek, který v ní vyvolává tato řada drobných naschválů a rýpanců babičky. Říkala, že se nediví, že jí děda mlátil a že jí byl nevěrný, že by to udělala taky. Její slova samozřejmě musíme brát s rezervou, ale přesto je dobré si uvědomit, že není to vždy agresor, kdo řve a kdo se dopouští násilností. Někdy je to naopak právě jeho oběť.
Návaly vzteku a fantazijní agrese
Podobně jako skrývaná agrese masochistů není vidět i fantazijní agrese. Například jdete s malým dítětem do školky a chcete přejít silnici. Najednou kolem vás za strašného řevu projede motorkář na zadním kole. Samozřejmě v obci, asi tak stokilometrovou rychlostí a samozřejmě ignoruje přechody. Teď asi očekáváte, že budu psát o agresivním chování motorkářů. Ne, není třeba. Jednak o něm všichni vědí a kromě toho motorkáři jsou dobrovolní dárci orgánů a pozabijí se sami.
Chci psát o něčem jiném - o návalu vzteku, který se prožene hlavou tomu jinak pokojném občanovi s dítětem - představí si, že kdyby mohl, tak vezme dlažební kostku a mrskne to po tom "idiotovi". Tyto návaly vzteku provází často tunelové vidění, které jsme viděli ve filmu Vratné lahve, a intenzivní snění o nějakém agresivní úkonu - dlažební kostce, baseballové pálce, vidlích, motorové pile ap. Tyto návaly agrese má mnoho lidí, ale málo z nich si uvědomuje, že tyto návaly vzteku jsou zaprvé návykové, ale hlavně je to druh výcviku, kdy si člověk ve fantazii představuje něco, co se může lehce spustit v realitě.
Dotyčný třeba potká toho motorkáře za pět minut na parkovišti u samoobsluhy, a může se spustit agresivní chování, které u něj dosud nikdo neviděl. V těchto případech tací pachatelé popisují s údivem naprostou lehkost svého chování: "Víte, já ani nevím, co to do mě vjelo. To jako bych ani nebyl já. Jakoby to jelo samo..." To bohužel není pravda. V takových případech se většinou jedná o chování, které bylo předpřipraveno a nacvičeno ve fantazii právě při zmíněných návalech vzteku. Na tom není nic divného, vždyť i muzikanti si nacvičují skladby ve fantazii, když se je potřebují naučit a nemají po ruce hudební nástroj, třeba ve vlaku při cestě na představení či koncert.
Sebevražda - agrese obrácená proti sobě
Jeden muž přišel večer domů, popovídal si se ženou u vína a šel jako normálně spát. Ráno se probudil a podivil se, proč je v posteli sám. Žena nikde. Tak obešel barák a našel ji oběšenou na půdě. I zde muselo předcházet být masivní snění a fantazijní příprava celého činu. I když věděl, že jeho žena je ve vztahu nespokojená, že jí vadí, jak málo je doma, přesto ho ani ve snu nenapadlo, že to chce řešit takto. Nedostal od ní ani náznak varovného signálu. Zbyl po ní jen dopis na rozloučenou.
Je už to skorem sto let, kdy děda Freud přišel s definicí sebevraždy jako agrese obrácené proti sobě. Ano, i zde žena vztek a zmar, který prožívala v manželství, si vybila na sobě a ne na muži. I když ne nutně. Znal jsem jednu ženu, která si kdesi našla nějaký článek. V něm nějaký terapeut popisoval, jak je nešťastný a vyčítá si, že nebyl schopen zabránit sebevraždě jednoho svého klienta. Tato žena na základě tohoto článku začala snít o tom, zda by i její terapeut nebyl náhodou nešťastný, kdyby se zabila. Byla to opojná manipulativní fantazie: "Ano, vím, že můj terapeut nechce, abych se zabila, ale když to udělám, budu ho moci z hrobu krásně ovládat! On bude kvůli mě nešťastný..." Toto manipulativní snění ji dostávalo z rozlad, a tak se na něm stávala závislá. Zde můžeme krásně vidět, že sebevražda není jen agrese obrácená proti sobě, ale často i agrese obrácená proti blízkým lidem a navíc i těžko vykořenitelný a velmi zrádný zlozvyk.
Agrese vědců
Agrese nebyl prostý ani Ježíš, když vyhnal obchodníky z chrámu nebo když proklel fíkovník, tak by bylo divné, kdybychom agresi nenašli i u vědců. Ti jsou samozřejmě chytří a tedy i jejich agrese se projevuje rafinovaně. Je zaobalena do tisíce cizích slov, zpravidla má nějakou logiku, takže je těžko napadnutelná. Například krásně se dá manipulovat grafy. Dojem, jaký máme z grafu, nemusí vůbec odpovídat tomu, jakou informaci graf přináší. Petr Bakalář je můj spolužák a kamarád, tak mi odpustí, když ukáži graf z jeho knihy Psychologie Romů, při kterém jsem se hodně nasmál.
Většina laiků čte tento graf: "Inteligence neromů je takto velká a inteligence Romů naopak takhle malinkatá." Ale rozdíl ve výškách křivek je dán jen tím, že bílých lidí je více než Romů - to nemá s inteligencí nic společného. Z vědeckého hlediska je důležitý jen, kde leží vrchol těchto křivek. U běžné populace je stanoven na 100 a u Romů je pravda nižší, cca o 15 až 20 bodů - okolo 80. K tomu je ale třeba vědět, že adoptováním dítě jeho IQ naroste o 14 bodů oproti biologickým rodičům. Tak silný je vliv prostředí! Pozor Petr je velmi chytrý, takže není možno říci, že jeho graf lže. On to jen podal zavádějícím způsobem, který laiky mate, ale ze kterého je jasné, jaký má vztah k Romům.
Synovec Charlese Darwina Francis Galton byl bezesporu vynikající vědec, který má na svém kontě řadu objevů nejen v biologii (například barvoslepost - galtonismus, otisky prstů ap.), ale i statistice (regresní funkce). Bohužel přišel i s termínem eugenika, což je v podstatě pokus o šlechtění lidí tím, že se někomu zakáže mít děti, nebo se ty děti rovnou zabijí. Byla to teorie, která inspirovala samotného Hitlera a i třeba ve Švédsku se pak prováděly plošné sterilizace nežádoucích osob. Dnes jsme sice z těchto teorií naštěstí trochu vystřízlivěli, ale přesto pokud chceme vidět agresi vědců musíme být alespoň tak chytří jako oni. Agresivní vědec totiž nebude křičet: "S cikány do plynu!" Ten jen bude učeně obhajovat eugeniku či jiné pseudoteorie. Jednomu z nich jsem řekl: "Kdyby kdys kdes vznikla nějaká komise, která by určovala, kdo může a nemůže mít děti, proč bys měl předpokládat, že zrovna ty bys padl do oka úředníkům. Naopak! Vsadím o co chceš, že ty bys byl první koho by ta komise škrtla. Takže jestli prosazuješ eugeniku, je to, jako by jsi si stavěl šibenici."
Letadlo s kolmým startem neboli autostimulace
Když organismus narazí na překážku, často se mu vyplatí zvýšit svou aktivaci, roztočit se. Toto zvýšení aktivace se označuje za stres a je též základem agrese. Je to většinou užitečná vlastnost, proto se v průběhu evoluce také stala i příjemnou.
Jsou lidé, kteří jsou schopni se naštvat z ničeho nic. Odborně se tento jev nazývá autostimulace, mezi lidmi spíše koluje výraz "samonasírací typ". Lidé s kolmým startem se právě proto tolik rozčilují, protože je to zbavuje špatné nálady. Prostě naštvanost je o trochu příjemnější stav než rezignovaná skleslost. Tato i tato agrese je vcelku záludná, protože člověk ji využívá jako drogu a zároveň mu zhoršuje mezilidské vztahy. Všichni vědí, že soužití s kverulantem není žádná slast.
Agrese je dobrý sluha
Poměrně běžně vidíme podobné útěky před vlastními stavy nejen do agrese, ale i do jiných mnohdy ještě škodlivějších stavů. Vždy nacházíme podobnou logiku - nějaká obranná reakce, která je v mnoha případech užitečná, se v jiném kontextu stává škodlivou. V takových případech se musíme snažit, abychom tyto splašené obranné reakce ovládli. S nimi i s agresí je to stejné jako s ohněm - dobrý sluha a zlý pán.
Jaroslav Hašek byl v lednu 1919 Revolučním sovětem v Ufě vybídnut, aby jako „člověk znající a milující novinářskou práci“ převzal vedení tiskárny a spolupracoval na novém komunistickém časopise „Naš puť“. Velkou pozornost věnoval boji proti náboženství, v boji za komunistický ateismus. Ve článku „Život podle katechismu“ píše: „U jednoho popa jsme našli kulomet a několik bomb. Když jsme ho vedli na popravu, plakal. Chtěl jsem ho uklidnit a rozhovořil jsem se s ním o vzkříšení mrtvých, které ho mělo podle jeho vyznání víry očekávat. Bez účinku. Řval na celou obec. Dále jsem s ním hovořil o tom, proč se počestným duším přisuzuje po smrti úplné blaho a proč se jim připisuje počátek blaha ještě před posledním soudem. Pop zaplakal ještě více. Neuklidnil ho ani rozhovor o věčném životě a o blaženosti duše. Když jsem s ním hovořil o prospěchu, který mu může přinést rozjímání o smrti, o vzkříšení a o posledním soudu, o věčné blaženosti, pop nevydržel, padl na kolena a křičel: Smilujte se, už do vás střílet nebudu.“ Převzato Jaroslav Hašek: Život podle katechismu
Švejk je učebnicová ukázka pasivní agrese. Agresi projevuje bez běžných emočních známek, takže agresor se tváří jako oběť, i když je útočník. Naopak zasažená oběť řve, a tak vypadá jako útočník. Pasivní agresor vypadá mírumilovně, ale jeho cílem je ubližovat a škodit. O tom je celý ten román. Zde vidíme, že Hašek se takto choval i k ostatním lidem. Zde si z popa dělá nepokrytě legraci a sadisticky si vychutnává svou psychickou převahu nad tím, koho za chvíli s chutí popraví. Ještě se pak tím veřejně chlubí... Já chápu, že ideologie občas popraví někoho z nepřátelské ideologie, ale nevidím důvod, proč si to sadisticky vychutnávat.