Mgr. Jeroným KLIMEŠ 1996

Poznámka viz adopce1.txt

Je otázkou, proč by měl stát usilovat o to, aby se tato žena formálně zřekla svých rodičovských práv, vždyť to udělala tím, že bez udání důvodu dítě opustila a nechala ho vlastnímu osudu. Svým činem vyjádřila svůj postoj. Tomuto vyjádření vlastního postoje činem se latinsky říká ipso facto - činem samým. Tento princip tedy není v právnickém uvažování nový, jde jen o to zavést jej i v případě osvojení.

Problém v stávajícím postupu při osvojení spočívá v tom, že proces o osvojení začíná teprve až po uplynutí půlroční lhůty, která je navíc pro kojence příliš dlouhá. V předkládaném návrhu se ještě přidává, že rodiče musí být účastníky řízení. To v praxi znamená, že díky procesním průtahům a jiným formalitám dítě stráví v ústavu několik let. Postupně se stává pro osvojení nevhodné a je dlouhodobým pobytem v ústavu psychicky postiženo.

Je zřejmé, že v tomto případě se jedná o boj o čas, který dítě stráví v ústavní výchově. Ten je totiž pro dítě ohrožující, a proto ten je třeba minimalizovat. Je všeobecně známo, že existuje propastný rozdíl mezi výchovou v rodině a v ústavu, ale malý rozdíl mezi výchovou ve vlastní a náhradní rodině. Prakticky nikdo z obyčejných lidí neumístí své dítě do ústavní výchovy. I v případech rozvodů rodiče s neuvěřitelným úsilím bojují o své děti. Proto první alarmující jev, který indikuje, že s rodiči není něco v pořádku, je samo umístění dítěte do ústavu.

Představme si nějaký shluk okolností, který by měl za následek, že by se dítě z normální rodiny dostalo do dětského domova. Například matka by zemřela, otce by zavřeli pro hospodářskou kriminalitu, všichni čtyři prarodiče by už byli po smrti, všichni sourozenci by byli mladší 18 let, rodiče by neměli žádné příbuzné a všichni dobří přátelé a sousedé by se od nich odvrátili. Kdyby se toto vše událo v jedné chvíli, pak je čas na to, aby děti z normální rodiny byly vzaty do ústavní výchovy.

Kromě vyjmenovaných objektivních důvodů, tj. samozřejmě nemoc, vazba, výkon trestu ap., soud stanoví lhůtu, dokdy musí rodič upravit domácí podmínky a převzít dítě do vlastní péče. Tato lhůta by měla progresivně růst s věkem dítěte. Ve svém článku v Československé Pediatrii č. 3/1996, jsem navrhoval, aby tato lhůta v měsících se rovnala počtu let dítěte, tj. do jednoho roku jeden měsíc, do dvou let dva měsíce atd., přičemž nesměla by být delší než 6 měsíců.

Záleží zde samozřejmě na posouzení soudce. Pokud vidí, že v daném případě existuje zájem o dítě a je naděje, že vznikne funkční rodina, může i u kojence tuto lhůtu poněkud prodloužit. Tento postup by však byl z hlediska litery zákona chápán jako výjimečný, protože tak to odpovídá žité praxi. Naprostá většina rodičů, která své dítě odložila do ústavu, se o ně dále nestará a není ochotna pro ně nic udělat kromě halasných prohlášení.

Kojenec naléhavě potřebuje pro svůj psychický i biologický vývoj nezištnou péči dospělého. Jednoměsíční maximální pobyt v kojeneckém ústavu odpovídá více méně soudobým poznatkům pediatrie a psychologie. I když tato lhůta je z hlediska právního postupu krátká, uvědomme si, že je z obou stran ohraničená dalšími procesními lhůtami: oznámení o umístění dítěte do ústavního zařízení, předvolání k soudu, vlastní soudní řízení, které se může protáhnout, doba, než dítě převzato do péče adoptivních rodičů atd. Z těchto důvodů je prakticky nemožné, aby celková doba, kterou stráví dítě v ústavu, byla kratší než půl roku.

Případy týrání a váženého zanedbání dětí spadají do jiného paragrafu, který rovněž umožňuje zrušit rodičovská práva.

Význam čistě biologických pout je rozdílný v různých kulturách. Je známo, že v orientálních kulturách má pokrevní příbuzenství velký význam. Z Bible je znám příběh Lotův, jehož dcery jej v zájmu zachování rodu opily, a za cenu incestu s ním zplodily syny. V Orientu je manželka a děti prakticky majetkem muže. Tato struktura je důležitým principem jejich civilizace.

Stát vynakládá ročně na jedno dítě v ústavě přes 100 000 Kč, tzn. necelé 2 000 000 Kč do jeho dospělosti. Děti odchované ústavy nejsou zpravidla schopny založit funkční rodiny a vychovat vlastní děti. Často tráví zbytek života po různých nápravných zařízeních, které jsou rovněž velice nákladné. Tyto ekonomické důvody však neznamenají nic ve srovnání s psychickými škodami, které jsou na těchto dětech napáchány.

Při diskusi o vymezení pojmu 'opravdový zájem o dítě' musíme mít na mysli měnící se potřeby dítěte s věkem. Tento pojem má jinou náplň v prvním roce a jinou v patnáctém roce života dítěte. Nicméně čím je dítě mladší tím více potřebuje osobní, nezištnou péči dospělého člověka. Rozhodně je nutno rozlišovat věk do tří let od období následujícího, které se vyznačuje výraznou závislostí dítěte na rodičích a to nejen alimentární, ale především psychickou. Ukažme si několik příkladů, které ukazují důležitost tzv. diadických interakcí matky či otce s dítětem do tří let.

Po prvním půl roce života je dítě schopno rozdělit výdechový proud do dvou slabik. Místo jednoduchého "Haua" může říci "Hua-vau". To je otázkou biologického zrání, protože do tohoto stádia dospějí i hluché děti, které se však dále nevyvíjejí. Proč se však normální dítě dále vyvíjí? Protože rodiče nic neví o tomto biologickém zrání, ale zcela spontánně začnou považovat toto neurčité "Hua-vau" za první slovo. Matka je přesvědčená, že dítě řeklo "Máma", babička je přesvědčená, že to bylo "Bába", jen tatínek je na pochybách, zda to bylo "Táta" nebo "Auto", nicméně obojí mu lichotí. Začnou se přít a každý začne dítě učit svou variantu. A dítěti se začne spojovat obličej matky se slovem "Máma", obličej babičky se slovem "Bába" a obličej otce se slovy "Táta" či "Auto". To, co se započalo, je intenzivní učení řeči, které ze strany rodičů i dětí probíhá zcela neuvědoměle a spontánně, ale přesto je velice důležité pro další vývoj dítěte.

Podobně všimněme si, jak matky při hraní s kojencem, dítě jemně poplácávají. Tímto jednáním udržují a učí dítě rozlišovat období spánku, tj. útlumu, a bdění - aktivace. Tento efemérní, neuvědomělý projev rodičovské péče chybí dětem v kojeneckých ústavech. Tam děti setrvávají dlouhou dobu ve stavu na pomezí bdělosti a spánku, ve stavu jakási letargie, kde jim chybí potřebné podněty pro vývoj psychických funkcí.

Batolata si neumí hrát spolu, nejsou schopny interaktivní hry. Jakmile jedno má hračku, tak druhé ji chce taky, ale neumí počkat a začnou se o ní prát. Kojenec objevuje, co se stane, když zatáhne za provázek, na kterém jsou chrastítka. Je tím sám překvapen, ale stejně tak objevuje, co se stane, když zatáhne jiného člověka za vlasy. Proto děti do tří let nemohou být vychovávány kolektivní výchovou, ale potřebují individuální péči dospělého člověka.

Vliv dobrého rodinného prostředí je neuvěřitelný. Když pomineme menší zločinnost, menší sexuální promiskuitu, větší osobní adaptaci na životní obtíže a osobní úspěšnost, které jsou zřejmé, můžeme nalézt ohromný vliv na intelekt dítěte. Bylo srovnáváno IQ dětí, které byly adoptovány, s inteligenčním kvocientem jejich biologických rodičů. V průměru byl nalezen rozdíl 13 bodů, tj. nárůst téměř o jednu směrodatnou odchylku (Ta je 15 b.). To je posun o jednu kategorii výše. Z podprůměrně inteligence na průměrnou, z průměrné na nadprůměrnou úroveň. Důvodem tohoto nárůstu je pečlivý výběr adoptivních rodičů, kteří pochází většinou z středních a vyšších vrstev.

Představme si matku, která dostane velmi lákavou nabídku, např. stipendium na Harvardské universitě a přitom je již v 7. měsíci těhotenství. Tato žena stojí před volbou: Buď si dítě nechá, ale pak nemůže jít studovat, nebo půjde na stáž, ale pak nemůže mít dítě. Obě varianty v sobě zahrnují zisk i ztrátu.

Většina lidí dá zřejmě přednost dítěti, neboť šťastná rodina je více i než titul na prestižní universitě, ale přesto můžeme mít pochopení pro matku, která se rozhodne pro druhou variantu a dá svolení k adopci. I toto je rozhodná a odpovědná matka, která se řídí zájmem dítěte (samozřejmě i svým). Nejhorší je ovšem ten druh rodičů, kteří se nemohou rozhodnout, a tak svým jednáním ubližují dětem, které setrvávají a nemohou opustit institucionální výchovu, která je pro jejich vývoj nejhorší.

Když pozorujeme vhodnost různých institucí pro výchovu dětí. Nejlepší životní adaptaci mají samozřejmě děti z funkčních rodin. Rozdíl mezi rodinami vlastními a náhradními je minimální. Pak následuje pěstounská péče, za ní dětské vesničky, pak dětské domovy rodinného typu a nejhůře na tom jsou ostatní ústavní zařízení.