K připravovanému zákonu o rodině

Mgr. Jeroným KLIMEŠ 1995

Poznámka: Tyto dva články o adopci vznikly při mém pobytu v Dětském krizovém centru a ve Středisku rané péče (nevidomé děti). Tam jsem byl sice na civilce, ale měl jsem díky vlídnému prostředí (Střediko) a díky podnětnému prostředí (Centrum - vlídné moc nebylo) příležitost pozorovat, jak naši zákonodárci slepují zákony. Řeknu vám, že je to zážitek. Jedno je však pravda, že ani lidi se moc nezajímají o to, jak tyto zákony vznikají. Myslí si, že když jednou za 4 roky jdou volit, tak to stačí. Bohužel ale i pochopitelně to nestačí. Pokud chceme, aby nějaké naše zákony vypadaly k světu, je nutné a nezbytné, aby když se tyto zákony vaří v Parlamentu, aby lidé před parlamentem stepovali a lobovali pro svoji představu. Jedině tak mohou mít na přípravu zákonů nějaký vliv. Ono se i poslancům lépe pracuje, když cítí zájem veřejnosti. Mají se o co hádat, protože lidi sami jim přináší podněty. Viz tento článek.

 

Dnešní stav

Stávající zákonná norma praví, že pokud rodiče po dobu půl roku o dítě neprojeví zájem, dítě nemůže být umístěno do nové rodiny. Jednomu z rodičů pak stačí jednou za půl roku do dětského domova poslat pohlednici či dokonce jen zatelefonovat a tento efemérní projev zájmu je dostačující, aby dítě nemohlo být adoptováno. Věc je o to pikantnější, že i po uplynutí této lhůty si takoví rodiče mohou podat žádost o ponechání rodičovských práv, tzn., že než proběhne soud a všechna možná odvolání, adopce se odloží o další rok. Připravovaný zákon se v tomto směru od svého předchůdce liší v neurčitém adjektivu 'opravdový zájem', avšak nesmyslná půl roční lhůta zůstává.

Co je výsledkem takového přístupu? Dětské domovy jsou přeplněné dětmi, o které rodiče projevují 'opravdový zájem'. Ten postupně slábne, až zpravidla vyhasne kolem sedmého roku dítěte, kdy už je na adopci pozdě. Dítě tedy dospěje v dětském domově, který při nejlepší vůli pečovatelů nemůže nahradit péči rodiny. Větší podíl lidí odchovaných v dětském domově na kriminalitě a jejich horší životní adaptabilita není na podiv. Vzniká tedy situace, která je zjevně nespravedlivá a kterou bohužel připravovaný návrh nezmění: Stále umožňuje na základě opravdového nezájmu biologických rodičů bránit opravdovému zájmu o adopci dítěte. Je zřejmé, že tím trpí především děti.

Rozbor situace

Každý zákon vychází z určité koncepce či z principů, které mu propůjčují ucelenost a smysluplnost. V stávající a připravované normě jsou to práva rodiny, rodičů a dětí. Vidíme však, že tato práva se dostávají do střetu a je otázkou, které právo má přednost před druhým. Za této situace se nabízí dvojí řešení: Za prvé, komplementární pojem ke slovu právo je povinnost. Lehce najdeme řadu deklarací nejrůznějších práv rodičů, ale těžko bychom nalezli nějakou deklaraci povinností rodičů. Je bohužel slabinou demokracie, že pravdu a právo má zpravidla ten, kdo víc křičí ve sdělovacích prostředcích. Děti to nejsou, proto jsou pochopitelně posledními, na jejichž potřeby se bere ohled.

Druhý směr úvahy je zájem státu. Zákonodárství je mocný nástroj, pomocí kterého můžeme určité sociologické jevy podporovat a jiné potlačovat. Ne vždy musí tato opatření státu sledovat objektivní spravedlnost. Například je nepochybné, že svobodné matky jsou zpravidla v horší ekonomické situaci než jejich vdané kolegyně, bylo by tedy spravedlivější, aby stát alespoň ekonomicky zvýhodňoval svobodné matky? V žádném případě. Zkušenosti ze Švédska ukazují, že v tom okamžiku totiž roste procento svobodných matek v populaci. Partneři se nežení nebo se naopak snadněji rozvádí, protože tímto rozhodnutím si ekonomicky polepší. Stát tedy musí nutně znevýhodňovat svobodné matky ve prospěch úplných rodin. Objektivní spravedlnost může naplnit tím, že bude ekonomicky zvýhodňovat charitativní organizace, které mohou svobodným matkám pomáhat, tzn. pomáhá nepřímo. Stát tedy není kouzelný proutek, který může zaručit naplnění spravedlnosti ve světě. Může jí však napomoci tím, že podle potřeby podpoří nebo potlačí určité společenské jevy.

Je známý a dokázaný fakt, že z hlediska úspěšnosti výchovy je téměř bezvýznamný rozdíl mezi dítětem vychovávaným biologickými a náhradními rodiči, ale za to podstatný rozdíl mezi dítětem vychovávaným v rodině a nějakém institutu. Tento fakt by se tedy měl stát pilířem připravovaného zákona. Stát by měl systematicky zvýhodňovat práva rodiny, ať biologických či náhradních rodičů, dokonce i neúplné rodiny, před institucionární výchovou.

V našem případě je nežádoucím jevem přirozeně slábnoucí zájem o dítě u biologických rodičů, kteří umisťují své dítě do dětského domova. Zákonodárství by tedy mělo vést tyto lidi k rozhodnutí: Buď dítě přijmou a budou o ně pečovat nebo dítě uvolní k adopci. Čím dříve toto rozhodnutí učiní, tím lépe, protože malý věk dítěte je rozhodující pro úspěšnost adaptace v nové rodině a pro přijetí nových rodičů.

Stát se ocitá v podobné situaci jako Šalamoun: Dvěma ženám (nevěstkám) se narodily dva synové. Jedné však v noci zemřel a ona jej vyměnila za živé dítě druhé matky. A tak se obě ženy dostaly před krále, který měl rozhodnout, které z nich patří živé dítě. "Král nařídil: "Rozetněte to živé dítě ve dví. Jednu polovinu dejte jedné a druhou polovinu druhé." Tu řekla králi žena, jejíž syn byl ten živý a jíž srdce se svíralo soucitem na jejím synem: "Prosím, můj pane, dejte to živé novorozeně jí, jen je neusmrcujte!" Ale druhá řekla: "Ať není ani moje ani tvoje. Rozetněte je!"" A tak král poznal, že dítě patří té, která se raději dítěte vzdá, než aby mu bylo ublíženo. (1 Kr 3, 16nn.)

Podobně i stát musí nějakým způsobem rozpoznat, jakou cenu má dítě pro danou biologickou matku. Zda se podobá té, která ho miluje, a proto se řídí zájmem dítěte a ne svým, nebo spíš té druhé, která ze závisti říká náhradním rodičům: "Ať není ani moje ani vaše, ať zůstane v dětském domově." Ať si čtenář laskavě představí, zda by sám odložil dítě do dětského domova, protože staví rodinný domek, nebo že potřebuje zařídit byt?

Podobně jako Šalamoun donutil ženy takřka barbarským způsobem k rozhodnutí, krátká lhůta může být jakýsi meč státu, který donutí rodiče k rozhodnutí: Buď si dítě nechají a budou se o ně řádně starat, nebo se ho v jeho prospěch vzdají. Pokud je opravdu milují, mohou být šťastní, že našlo nové rodiče, kteří mu poskytnou péči, kterou mu oni sami poskytnout nemohou.

Zkušenosti z kojeneckých ústavů ukazují, že nejlepším prediktorem budoucí péče ženy o dítě, je to, jak se připravuje na jeho příchod. Je statisticky téměř jisté, že pokud žena nepřipraví doma podmínky pro příchod dítěte, neučiní tak ani po porodu. Kolem porodu můžeme pozorovat jisté biologicko-hormonální vyladění ženy na dítě, když toto odezní, matka zanechává dítě v kojeneckém ústavě. Sama sobě i na Oddělení péče o rodinu a dítě namlouvá, že si ho později vezme k sobě. Pohlednice do dětského domova posílá mimo jiné i proto, aby uchlácholila svoje špatné svědomí. Je nicméně pravidlem, že neudělá nic, co by se dalo označit jako skutečný zájem o dítě, tzn. nepřipraví podmínky doma, nezmění styl života, nepožádá o pomoc atd.

Návrh řešení

Potřeby dítěte se s věkem mění, rovněž se mění jeho vztah k rodičům a vrstevníkům. Podobně i vztah rodičů k dítěti se vyvíjí. Proto lhůta, která stanovuje nejdelší pobyt dítěte v odpovídajícím ústavě by měla progresivně růst.

Z pohledu pediatrie a vývojové psychologie se nabízí optimální pravidlo pro určení nejdelšího pobytu dítěte ve výchovném zařízení, které praví, že doba pobytu v měsících je rovná počtu let dítěte, tzn. u dětí do jednoho roku by doba pobytu neměla přesáhnout jeden měsíc, u dvouletých dva měsíce, u šestiletých šest měsíců atd. Následující tabulka udává některé důvody pro toto pravidlo:

Rozbor některých námitek

Pokud se někomu zdá lhůta tří měsíců pro tříleté dítě krátká, může si připodobnit pobyt v dětském domově či kojeneckém ústavu k nemoci dítěte. Co je to za rodiče, kteří do tří měsíců nereagují na nemoc svého dítěte, i když mohou? Těžko si lze představit malinké dítě, které by netrpělo tím, že je násilím donuceno žít déle než tři měsíce od rodičů, které přirozeně miluje.

Toto opatření neohrožuje ani nezletilé matky, protože, jak ukazují zkušenosti z kojeneckých ústavů, i nezletilé matky jsou schopné se o dítě postarat s pomocí vlastních rodičů či s pomocí charitativních organizací. V dnešní době existuje řada charitativních organizací, které rádi pomohou lidem v nouzi, kteří o pomoc skutečně stojí.

Podle prof. Dunovského se na západě můžeme setkat se zcestným obviněním, že náš stát děti rodičům krade, že neučinil nic proto, aby rodiče převzali a plnili své povinnosti. Tato námitka vychází z faktu, že těmto lidem je třeba často pomoc, vybídnout je k přijetí dítěte, ocenit jejich snahu atd. Nicméně zde je situace obdobná jako u svobodných matek; tuto podporu rodičům stát nesmí poskytovat přímo, ale toliko nepřímo skrze různé organizace. (Například charity, krizová centra, útulky, nadace ap.) Pokud se totiž stát zaváže k přímé pomoci rodičům, přebírá tak jejich odpovědnost za dítě, což mu zjevně nepřísluší, a vede k tomu, že rodiče posléze svedou vinu za zanedbání a ztrátu dítěte na stát, protože jim prý dostatečně nepomohl, nepodpořil je, nevychoval ap.

Zákony formulují sociální spravedlnost podobně jako přírodní zákony, které jsou důsledné a neúprosné: "Rodiče mají povinnost o dítě řádně pečovat, jinak na ně nemají právo." Tuto plnou odpovědnost za dítě na sebe berou v okamžiku, kdy dítě plodí, podobně jako trestní odpovědnost získávají nabytím plnoletosti. Stát za ně tuto odpovědnost nemůže přebírat, protože stát děti neplodí.

Podle tohoto zákona by rodič mohl o dítě přijít, pokud by neplnil své povinnosti. Tomu však může každý rodič předejít, proto také nese veškerou odpovědnost. Pokud o to stojí, může využít pomoci jiných organizací, které stát soustavně podporuje, aby nebyl vůči rodičům nelidský a aby zohlednil fakt, že ne všichni rodiče pochází z ideálního prostředí a jsou na rodičovství přiměřeně připraveni. Víc nemůže stát dělat. Uvedená námitka tedy zřejmě vyplývá z přeceňování faktických možností státu.

Ekonomicko-právní důvody

Kromě zmíněných psychologicko-pediatrických důvodů existuje i řada ekonomicko-právních důvodů, proč je pro stát výhodnější zaujmout tvrdší, restriktivnější postoj vůči rodičům zanedbávajícím své rodičovské povinnosti. Vyjmenujme jen několik z nich:

Otázka křivdy

Je vcelku pochopitelné, že řada rodičů, kteří neprojevovali ani dosavadní minimální zájem o dítě po několik let, se najednou ozvou a cítí se být poškozeni tím, že dítě bylo mezi tím adoptováno. Tento jev bude existovat vždy. Musíme si však uvědomit, že pokud budeme upřednostňovat práva takových rodičů, ublížíme mnohem více dětem, protože dítě potřebuje rodiče více a naléhavěji, než rodič dítě. Pro rodiče může být útěchou, že není mrtvé, že našlo nový domov, kde je s největší pravděpodobností šťastné. Konec konců rodiče si mohou zpravidla pořídit nové dítě, kterému mohou vynahradit veškerou péči, kterou nemohli věnovat prvnímu. V Čechách je záporný přirozený přírůstek, proto není na závadu, když se bude rodit více dětí, pokud budou řádně vychovávány. Pro někoho může být ztráta dítěte rovněž podnětem k uvědomění si ceny, jakou po něho a celou společnost dítě má. Toto vědomí chybí prakticky všem rodičům, kteří umístili své dítě v dětských domovech.

Literatura

Dunovský, J., Eggers, H. et al.: Sociální pediatrie, Praha, Avicenum 1987.

Langmeier, J.: Vývojová psychologie pro dětské lékaře. Praha Avicenum 1991

Matějček, Z., Dytrych, Z.: Dítě, rodina a stres. Praha, Galén 1994

Matějček, Z.: Rodiče a děti. Praha, Avicenum 1986

Říčan, P., Vágnerová, M. et al.: Dětská klinická psychologie. Praha, Avicenum 1991

Úmluva o právech dítěte. Brno, Teofakt 1991

Zákon o rodině (94/1963 Sb., ve znění: 132/1982 Sb., změna 234/1992 Sb.)

 

Kontaktní adresa na autora: Mgr. Jeroným KLIMEŠ, Hájky 203, 384 22 Vlachovo Březí, r. č. 67 04 03/0091