Obojí. ADHD je definována popisně, takže její příčiny mohou být různé. Samozřejmě vrozené, proto se dřív této skupině chorob říkalo lehké dětské encefalopatie, tj. poruchy mozku. Ale stejně tak ADHD může být navozena prostředím. Po narození je úkolem rodiče dítě neustále zklidňovat a citově stabilizovat, protože dítě se rodí s převahou aktivačních mechanismů, tzn. je celkově nestabiliní a snadno se podráždí. Jakmile zklidňující péče rodičů chybí, nebo je špatná, dítě se nenaučí samo sebe zklidňovat a může se u něj vyvinout syndrom ADHD. Proto nepřekvapí, že právě u dětí z kojeneckých ústavů či dětských domovů nacházíme ADHD projevy velice často.

S určením ADHD mají problémy nejen laici, ale i profesionálové. Panuje velká chaotičnost při používání této diagnosy. Tedy pokud třeba v posudku na dítě čtu, že má ADHD, beru to z principu s velkou rezervou. Obecným moderním nešvarem na cokoliv plácat diagnosy. Za výchovné chyby rodičů se obecně “trestá” dítě tím, že se mu přilepí nějaká ta psychiatrická diagnosa, kterou okolí dobře toleruje – dyslexie, hyperaktivita ap. Viděl jsem desítky dětí, kterým se dala diagnosa ADHD (F90), ale kupodivu žádného dospělého, kterému by se dala diagnóza Z62: “Nedostatečný rodičovský dohled a kontrola nebo Nadměrná rodičovská ochrana”. Přitom je právě uměním profesionála za diagnosou ADHD vidět selhávajícího dospělého.

Třeba takto: Všechny děti jsou živější než dospělí, když takový rodič třeba trpí nadměrnou rodičovskou ochranou, tak nedovoluje dítěti, aby se lidově řečeno vyběhalo a vyřádilo. Přirozeným prostředím dítěte je totiž exteriér, ne interiér. Takové nevybouřené dítě pak samozřejmě nadměrně zlobí, protože je neustále zavřené na pár metrech čtverečních bytu. Je pak logickým důsledkem, že zoufalý rodič přivede dítě k nějakému profesionálovi. Často se pak stane, že dítě odejde s diagnosou ADHD, i když je to vlastně výsledek nevhodné výchovy.

Jedna diagnostická zásada, kterou by měl znát každý. Jestliže má být dítě diagnostikováno jako hyperaktivní, tak musí být hyperaktivní všude. Nejenom doma, ale i v skautskem oddíle či u prarodičů atd. Viděl jsem děti s touto diagnózou jen proto, že měly problém s jednou učitelkou. Když člověkovi doktoři amputují ruku, tak ji nemá jak doma, tak na hřišti, jak v pátek, tak v svátek. To jen u ADHD vidíme, že ji dítě může mít jen ve čtvrtek ráno, když má výuku “pančelka Nováková”. To je samozřejmě selhání diagnostiky, která bohužel u této poruchy je více než častá. (Zahraniční prameny tvrdí, že chybná je v 66 %. Sic!)

Především jako u každé diagnosy - rodiče by si měli přečíst pár knih. Například mě kdysi dost dala kniha od Michaela Šebka: Neklidné děti a jejich výchova. Stejně jako u profesionálů i u rodičů pomoc dítěti vždy vychází z pochopení podstaty onemocnění. Jestliže víme, že dítě má poruchy pozornosti, musíme si neustále ověřovat, zda dítě nám rozumělo, zda opravdu ví, co má dělat. Jestliže na toto rodiče nedbají, pak mají pocit, že dítě je neposlouchá a zlobí. To vede pak k nárůstu vzteku na dítě a přehnanému vyčítání. Toto vyčítání je ale nejen zbytečné a nefunkční, ale především škodlivé. Velmi mnoho dětí s ADHD má podlomené sebevědomí – jak své chování moc neovládají, tak celý den slyší nekončící proud vyčítek. Rodiče si tedy musejí dát záležet, aby svůj přirozený sklon k vyčídání brzdili a nahrazovali ho důslednějším vysvětlováním, co má dítě vědět.

ADHD je porucha se začátkem v dětství a jako taková by měla i v dětství odeznít. Například viděl jsem teď jednoho osmiletého chlapce na skautském táboře, který tuto diagnosu má zcela zřetelně, a k radosti své i rodičů jsem musel konstatovat velké zlepšení za poslední rok. Ale samozřejmě narušená pohybová koordinace byla stále zcela zřetelná, zejména ve stresu zřetelně horší i než u čtyřletého dítěte, i když naopak třeba inteligenci měl i na svůj věk nadprůměrnou. Každopádně, ale má dobrou prognosu.

Tyto vývojové poruchy znamenají především víc práce a cíleného nácviku. U tohoto chlapce jsem třeba doporučoval rodičům vyhledat nějaký rukodělný kroužek, kde si bude procvičovat motoriku a kompenzovat tak nerovnoměrný vývoj svých schopností.

V dospělosti jsou následky této poruchy dvojí. Jednak vycházející ze samotné poruchy, tj. horší pohybová koordinace, touha po zážitcích, impulsivita ap., ale i z vedlejších následků, zejména již zmíněné podlomené sebevědomí. Nebo naopak. Často se bere diagnosa ADHD jako průkaz, že dítě nemusí dělat ve škole nic, že je neustále omlouváno. Takže nakonec zjistíme, že diagnóza, která měla dítě chránit, jej vlastně handikapovala. Dítě v dospělosti zjistí, že i když má třeba nadprůměrnou inteligenci, je poloviční analfabet, nemá školy, neumí jazyky atd. jen proto, že místo procvičování se nechalo celé dětství růst jako dříví v lese s neustálou omluvou: “Víte, on je ADHD...”

To se netýká jen apnoe, ale obecně jakékoli spánkové deprivace. Chování chronicky nevyspaného dítě může připomínat ADHD. Bohužel spánková deprivace je u dnešních dětí hodně běžná. Děti obecně chodí spát nezdravě pozdě. Důvodů je vícero. Především rodiče nechodí spát s dětmi, což je chyba, protože dítě, které je v pokoji samo, je úzkostné a má strach, který mu pak brání usnout. Minimálně celý předškolní věk děti rozchodně nechtějí spát ve vlastním pokojíčku a dávají přednost spánku s rodiči, což je víceméně evoluční norma. Aby se děti nebály, tak jim rodiče rozsvicejí lampičky, což jen protahuje dětem den, a ještě více ukrajuje ze spánku. Nejen u dětí s ADHD by rodiče měli dbát na to, aby jejich děti netrpěly spánkovou deprivací.

Neinformovanost rodičů o tom, co dítě dělá, nebo kde dítě je; nedostatečná kontrola; nezájem či nedostatečná snaha zasáhnout, když je dítě v nebezpečných situacích.

[afektivní] poruchy nálady (F30-F39) pervazivní vývojové poruchy (F84-) schizofrenie (F20-) . 0 Porucha aktivity a pozornosti

Nedostatek pozornosti s hyperaktivitou Syndrom poruchy pozornosti s hyperaktivitou Nepatří sem; hyperkinetická porucha s poruchou chování (F90.1) . 1 Hyperkinetická porucha chování

Hyperkinetická porucha sdružená s poruchou chování . 8 Jiné hyperkinetické poruchy . 9 Hyperkinetická porucha NS