Českou republiku prodal Číně Petr Kellner
Autor: Pavel Šafr
30.3.2016

Bohumil Doležal včera vtipně glosoval podpis strategického partnerství s Čínskou lidovou republikou. Jestli se na česko-čínském milostném obejmutí vyzdvihuje jeho byznysový charakter, tak je to smutná pravda. Miloš Zeman totiž prodal Českou republiku čínskému obrovi. To je ten byznys.
Z hlediska politické zodpovědnosti to tak je. Zodpovědnou osobou za nedůstojné podlézání čínským komunistům je Miloš Zeman. Ale je třeba dopovědět, jak se to přihodilo, kdo stojí v pozadí a kde je motor česko-čínského přiblížení: Českou republiku prodal Číně Petr Kellner.
Nejbohatší Čech má eminentní zájem na dobrých vztazích se dvěma mocnostmi: S Ruskou federací a s Čínskou lidovou republikou. Jistě není sám, kdo nás přibližuje východním autoritářským zemím, ale jeho rukopis v tomto procesu je více než čitelný. V obou zemích totiž podniká, podniká tam opravdu ve velkém a v obou zemích se ekonomická aktivita řídí politikou neboli je zcela závislá na rozhodnutích tamní politické moci. Zatímco v Rusku se v posledních letech vlivem politických turbulencí Kellnerův byznys propadá, na nekonečně velkém čínském trhu se mu daří. A proto tam již několik let upíná svoji pozornost.
Petr Kellner provozuje v Číně společně s Jiřím Šmejcem systém spotřebitelských úvěrů Home Credit a má tam pět milionů klientů. Jeho čínské obchody dosahují nyní úrovně 70 miliard korun ročně a pro příští rok je chce Kellnerova skupina PPF zdvojnásobit. Hospodářské noviny uvedly, že na včerejším Česko-čínském fóru finanční spolupráce dominovali právě manažéři z PPF. Mluvilo se tam o možnostech, jak čínským klientům zajistit „uživatelsky příjemnější produkty“, tedy zejména kreditní karty. To ale naráží na legislativní zábrany a PPF se snaží u čínských úřadů prosadit, aby se zákonné možnosti pro byznys se spotřebitelskými úvěry mohly významně rozšířit.
Tento příklad ukazuje ve zcela konkrétních obrysech, jaké potřeby má Petr Kellner. Chce prostě rozdat Číňanům kreditky, což v praxi znamená, že vrhne na čínský trh mnoho miliard a po čase se mu vrátí ještě mnohem více miliard. Slovy cynického finančníka z Wall Street z filmu „Ohňostroj marnosti“: bude po čínských domácnostech sbírat miliony a miliony zlatých drobečků. Toto podnikání je legitimní a při dobrém zákonném zajištění a disciplíně finančního ústavu, který spotřebitelské úvěry nabízí, může jít o pozitivní stimul ekonomického rozvoje.
V Číně je ale problémem to, že podle tamních pravidel se všechny zahraniční podniky musí personálně spojit s vrcholnými představiteli čínské komunistické strany. S nimi si pak západní firmy mohou zařídit licenci na podnikání. Tuto licenci drží vždy čínský občan, zpravidla příslušník mocenské mafie. Veškerý rozvoj podnikání je pak řízen a schvalován touto mafií. A s touto mafií je třeba být zadobře, bez ní v Číně ani kuře nehrabe. A mafie, která ovládá nejlidnatější zemi světa, za svoji vstřícnost zcela nekompromisně něco chce. Chce, aby ji svět bral vážně, chce si koupit na Západě rezidence svého vlivu, chce, aby svět uznal její právo na Tibet a zejména chce mít pod kontrolou dosud svobodnější enklávy někdejší Velké Číny. Štve ji demokracie na Tchaj-wanu a hnutí odporu v Hongkongu. K tomu ke všemu má ohromný vydírací nástroj – ohromný čínský trh a své investice.
Je třeba říci, že čeští byznysmeni nejsou již delší čas příliš nadšeni z prostředí Evropské unie a vůbec ze Západu. Na Západě rádi žijí, večeří a hrají golf, ale v podnikání tam nemají zas až tak velký úspěch. Protože se tam v konkurenci nemohou tak snadno prosadit a irituje je arogance a bohorovnost tamních finančních elit. Zdá se, že východní autoritářské režimy jsou pro ně výhodnější už prostě tím, že je v nich mnohem jasnější, s kým je třeba se dohodnout. A čeští kapitáni průmyslu disponují specifickým know-how, jak podnikat v prostředí protekce, osobních vazeb a východního klientelismu. To na Západě prostě tak dobře nejde.
Kellnerovi je jedno, kam zavléká Českou republiku, a má docela jinou optiku než lidé, kteří se v Česku bojí o svobodu a snaží se udržet jak systém parlamentní demokracie, tak západní orientaci státu. Stejně tak jedno je to i Andreji Babišovi, který tak rád zpochybňoval účinnost evropských sankcí vůči vojensky agresivnímu Rusku. My tu jsme ale nyní svědky zcela hmatatelného důsledku oligarchické vlády v naší zemi: Zatímco Andrej Babiš likviduje prostředí občanské svobody tím, že znásilnil české noviny a přidusil svobodnou žurnalistiku, Petr Kellner obrací orientaci země ze Západu na Východ. U Babiše se to při jeho buranství dalo čekat od samého začátku, u kultivovaného Kellnera je to smutné zklamání.
Jsme odváděni na Východ a většina národa putuje do babylónského zajetí pokorně jako ovce; sem tam nějaký beran vesele bečí, jak je to skvělé. Děje se to silou peněz, silou egoismu, osobního oportunismu a jakési frustrace z demokracie i ze Západu. Koalice sil, které nás tímto směrem odvádějí, je silná. Jsou to zcela jistě ruské i čínské tajné služby, je za tím naše česká pátá kolona, náš frustrovaný venkov a zároveň i naši ze Západu frustrovaní byznysmeni, což je zvláštní paradox České republiky. Kralují tomu oba dva naši poslední prezidenti a přispívá k tomu mediální chaos migrační vlny a nezodpovědnost, neprozíravost i zbabělost značné části demokratických stran.
Není tu jiná možnost než usilovat o to, aby se proti této koalici postavila koalice lidí, kterým se příslušnost České republiky k demokratickému světu líbit nepřestala a kteří chápou její smysl pro osud a budoucnost naší země.
Pavel Šafr