Záhadný obrázek z kurzu
Možná znáte ten pocit – právě jste se probudili, zdál se vám sen, chtěli byste ho vyprávět tomu či té, co leží vedle. Začnete hovořit, posloucháte svá vlastní slova, zní vám samotným cize a je vám jasné, že ten druhý může mít jen velmi mlhavou a zavádějící představu o to, co se vám vlastně zdálo. Tak chvíli tápete a pak toho raději necháte, protože některé zážitky prostě nejde popsat slovy.
Záhadný obrázek z kurzu
V podobné situaci se nacházejí všichni, kteří se snaží popsat druhým to, co prožili na tzv. zážitkových kurzech. Chvíli to zkouší, pak toho zanechávají, protože to se nedá popsat, to se musí zažít! Ze stejných důvodů selhává i reklama na takové kurzy – lidé si nedokáží pořádně představit, o čem takové kurzy jsou, co jim dají, proč by neměli raději jet slunit k Jadranu či do hor na kola. Zkusme popsat, v čem se takové kurzy liší od obyčejné dovolené, co je příčinou jejich pověstné tajemnosti a neuchopitelnosti.
Když požádáte někoho, aby zkusil vymyslet, jak by takový kurz mohl vypadat, dostanete zpravidla pitoreskní obraz, který je spíše k smíchu. U jedné ženy se jednalo o takovou trochu bláznivou představu – něco mezi školní družinou s uřvanými vychovatelkami a ženským klášterem. Tedy nic, co by se alespoň trochu blížilo skutečnosti. Nejkomičtější jsou snad představy rodičů, kteří nejednou mají strach, že se jedná o náboženskou sektu, drogy či jinou demagogickou instituci. Nadšené vyprávějí účastníků, kterému nerozumí, je v tom pravda někdy utvrzuje.
Tyto kurzy sice využívají řadu psychických procesů, ale rozhodně se na nich nemoralizuje, nikdo se nepoučuje a nenutí. Účastníci jsou spíše vtaženi do děje, než že by je někdo do něčeho nutil. Účast na každé hře je dobrovolná, každý ji může odmítnout. Nikdo se jej nebude ptát proč, ani jej nebude přesvědčovat, aby si své rozhodnutí rozmyslel. Celý kurz je zpravidla tématizován a má nějakou hlavní myšlenku, které je podroben výběr her a aktivit. Ty pak vyplňují jednotlivé dny od rána do noci. Hlavní myšlenka kurzu mívá zpravidla obecně lidskou platnost a nebývá poplatná žádnému náboženskému či ideologickému učení. Pořadatelé po skončeném kurzu zpravidla účastníky nekontaktují, nanejvýš si vyžádají zpětnou vazbu – co se líbilo, co zlepšit, ale rozhodně jim nic nevnucují (ani účast na dalším kurzu).
Za dlouhá léta zkušeností mají pořadatelé už představu o typickém průběhu emocí během kurzu a připravený program pružně přizpůsobují aktuální náladě, která ve skupině panuje. Tím na jedné straně udržují spád kurzu a na druhé straně brání tomu, aby účastníky zcela vyčerpali. Z tohoto důvodu vedoucího takového kurzu musí dělat opravdu zkušení instruktoři, kteří za sebou mají desítky kurzů. Zpravidla i když účastníci kurzu neví, kde jim hlava stojí, pořadatelé mají své instrukce a zachovávají si chladnou hlavu; například velmi se dbá na to, aby byla zachována bezpečnost účastníků, i při strach nahánějících hrách.
Celá řada z her, které tvoří program kurzu, byla inspirována nějakým filmem, knihou či osobním zážitkem. Hry, které na jejich podkladě vznikly, pak předávají tento zážitek dále. Všichni známe ten pocit, když vycházíme z kina, hlavu nabitou dojmy, jdeme po ulici a máme pocit, že už nikdy se na věci nepodíváme stejně jako dříve. Hry založené na stejných ideách předávají tento zážitek podobně, i když trochu jiným způsobem. Pochopitelně že chybí barevná iluze mihotavých obrázků a kvadro dolby zvuk, ale na druhé straně účastníci se stávají aktéry – nejsou už pasivními diváky v polstrovaném sedadle kina, ale sami musejí naplňovat děj a myšlenky, které mohou být složitější a „začmodrchanější“ než ve filmu. A navíc cítí kontakt sami se sebou, se svými vlastnosti – dobrými i nelichotivými – perou se s únavou, ztrácí nervy, nebo naopak sami sebe nachází, opouští to, čeho se dosud tak křečovitě drželi...
Mnoho her je založeno na filosofii: „Proč pít tuctové víno z krabice za chůze, když je můžeme pít jedinečný sekt při svíčkách z křišťálových pohárů.“ Obzvlášťněná atmosféra úkonů, které považujeme za triviální a fádní, umožňuje objevit jejich kouzlo, překonat všednost.
Pokračujme v příkladu s kinem. Zážitek z kina pomalu odeznívá dejme tomu přibližně hodinu. Představte si, že takových zážitků budete mít za den pět až deset. I když se v pravidelných intervalech rekapituluje to, co se událo, co jsme prožili, a ze začátku se člověk snaží si udržet přehled, co se vlastně děje, přesto po čase se od tohoto křečovitého úsilí odpoutá a nechá tyto vlivy na sebe jen tak působit a začne jen tak plynout s časem. Tento pocit je sám o sobě slastný a opojný. Je rovněž i důvodem, proč zážitky z celého kurzu začínají po jeho ukončení postupně vzlínat na povrch vědomí a člověk na kurz vzpomíná ještě řadu týdnů, měsíců, ne-li let.
Intenzita a spád her umožňuje člověku si uvědomit ty procesy, kterých si normálně nevšimne, protože buď jsou slabé, nebo se v běžném životě odvíjejí příliš pomalu. Mezi tyto procesy je hledání svého místa ve skupině, schopnost spolupracovat s druhými, zapojit se do budování společného díla.
Právě absence moralizujícího „musíš, nesmíš“ umožňuje nahlédnout potřebnost a limity mezilidské spolupráce, své preference, své místo a vztah vůči skupině. Jsou hry, kde se spoléhá na týmovou spolupráci, jsou hry, kde záleží na důvtipu jednotlivce, jsou hry, které jsou na principu člověk člověku vlkem.
Na rozdíl od běžné dovolené, kde si člověk musí sám plánovat a sám vymýšlet aktivity, je program kurzu nabit událostmi, které jdou jakoby od nevidím do nevidím. Mnoho z těchto událostí se pohybuje v území, o kterém víme, že existuje, ale jen málokdy se do něho dostaneme: Toto území leží za hranicí plánovaného, ale ještě před hranicí nepříjemného. Kurz tedy hledá ten prostor, kam jsme nikdy nechtěli dojít, ale když už se tam s pomocí druhých dostaneme, zjistíme, že je to tam velmi zajímavé a přínosné. Zároveň tušíme mrazení v zádech, že by stačilo ještě málo a bylo by to už příliš, už by to bylo nepříjemné, bolestné ap. Toto území Nikoho je těžké objevit, protože samotným se nám buď nechce, nebo nevíme jak, nebo nevíme proč. Zkrátka existuje tisíce důvodů a výmluv, proč toto území obejít, proto bývají účastníci zážitkových kurzů tak fascinováni zážitky, které přicházejí ne na objednávku, které nejsou plánovány, ale přesto ještě nejsou nepříjemné. Dostavují se paradoxně právě opačné pocity – účastníci zjišťují, že tyto zážitky jsou obohacující. Tento druh zážitků pak popisují vágními termíny – jako „překonání sama sebe“, sáhnutí si na dno ap.
Nestorem zážitkových kurzů v České republice je samozřejmě Prázdninová škola Lipnice, která má asi třicetiletou tradici. Na tu jak ideově, tak i personálně navazuje organizace Užitečný život, která pořádá integrační zážitkové kurzy, kde kromě zcela zdravých účastníků je i určité procento postižených. V této organizaci jsem i já začínal paradoxně ne jako účastník, ale rovnou jako jeden z pořadatelů prvního ročníku kurzu Arbor vitae.
Typem postižení je převážně pohybové a poměr mezi zdravými a postiženými je volen tak, aby bylo možno nastavit a udržet spád kurzu po celých čtrnáct dní. Specifikum série zážitkových kurzů pod typovým označením Arbor vitae (Strom života) spočívá mimo klasická témata zážitkových kurzů i v překonání psychických i fyzických bariér mezi zdravými a postiženými. Člověk ztratí odpor a strach ze stáří, když potká staré lidi, které může obdivovat. Stejně tak ztratíme instinktivní odpor vůči postižení, když potkáme postižené, na které hledíme s obdivem v očích. Na zážitkových kurzech Arbor vitae je možno pozorovat, jak padají takové předsudky z obou stran, protože nejen zdraví mají předsudky vůči postiženým, ale i naopak.
Tam možná najdete i mě. :-)