Poznámka JK: K Janu Spálenému má naše rodina takový zvláštní vztah. Byl to totiž tátův kamarád. Dělali spolu v továrně a kromě toho mají na kontě kdejaký husarský kousek. Ale pozor tato povídka pani Kudynové je fikce.
S Janičkou jsme měli skoro rok bohatý program: vyspinkat se, doma udělat, co je potřeba, chodit do zoo, sáňkovat, plavat, hrát si.
Skoro každý den ale taky chodit za maminkou a čekat, až bude mít čas. Moje žena totiž šéfuje velkému hotelu, je tam od rána do noci. Když jsme si tam s Janičkou ukazovali krásná velká světýlka, přiletěla si postěžovat nad malou obsazeností. Jindy jsme do kašny házeli kamínky, aby to pěkně žbluňklo, to pak zase na mých ramenou uronila slzu, jak má nespolehlivej personál. My s Janičkou byli vždycky trpěliví, a než vyřešila problémy v recepci, povozili jsme se proskleným výtahem ke sluníčku.
Že jsem si já sám své rodiče nevybral nejlíp, jsem zjistil hned. V půl roce mě dali do týdenních jeslí, pak školka, domů z družiny poslední. "Honzík to snáší výborně," chlubila se mnou má krásná matka, která studovala docenturu. Otec už začínal profesuru, babička byla vedoucí v samoobsluze. Společensky potřební oceňovaní občané, ale čas na mě neměli.
Věděl jsem, že je dětství krátké a rychle z něj vyrostu a pak se zařídím podle svého, prostě pár let přetrpím rodiče, kteří mají důležitější věci na starosti, než jsem já. Jako přemoudřelé a předčasně vyspělé dítě jsem toho věděl víc, než si dospělí mysleli, že vím, a bylo mi jasné, že o tom nemůžu mluvit ani dát nic najevo. Postupem času rostla má jistota, že mnohé děti toho mají v hlavě víc než jejich rodiče.
Seznámil jsem se s Andreou. Krásná, inteligentní, ambiciózní. Znáte to, je to všude popsané, synové si berou obrazy svých matek, jenom to matkám nechce často dojít a ztrpčují své mladé kopii život, místo aby si ji předcházely. .
Měl jsem ji celou přečtenou. Když na mě opatrně zkoušela, že až se to narodí, budeme se v rodičovských povinnostech střídat, měl jsem co dělat, abych se nezbláznil radostí. Životní zkušenosti mě ale hodně naučily, tak jsem takticky něco zavrčel. Spadl jí kámen ze srdce a nasadila všechny páky, abych byl otcem v domácnosti. Já jsem se těm jejím rafinovaným pákám "jako" bránil.
Rodiče mi ukradli celé dětství, aby jim neutekla kariéra. Byli to ale také zloději svých vlastních zážitků, o které přišli, protože jsem je prožíval s cizími lidmi, i těch, které se ani nestaly, ale stát se mohly. Dětství dítěte je krátké, pracovní život dlouhý.
"Víš, čeho nejvíc v životě lituju? Nebyla jsem u tvých prvních krůčků!" pláče dneska má matka akademička. A můj celosvětově uznávaný otec má diplom profesora americké univerzity v šuplíku, ale na stěně mu visí moje fotka z deseti let, jak hraju fotbal. Souseda samozřejmě odstřihnul. "Život je o něčem jiném," hlásá mi dnes objevně a mávne rukou nad světovými oceněními, za která by dřív položil život.
Zase jsme čekali na maminku. Kolem lítali číšníci, zakládali na raut. Dneska to pro nás bylo extra dloube, Janička zívala, tak jsme jeli hopsa hejsa do Brandejsa, maminky jsme se chtěli dočkat. Koukali se na mě jak na cvoka a litovali svoji šéfovou, že si vyživuje neschopného pitomce, jako jsem já. Pinglové, mně je ale úplně jedno, co si kdo myslí o mně, protože nejdůležitější je Janička.
Ale to už se ke mně řítila Andrea. Chtěla říct něco zásadního, asi o prasklém potrubí v kotelně. Najednou se zastavila a zírala, jak mě Janička drží kolem krku, dává mi pusinky a výská "táta, táta"! Ten její ztuhlý postoj, jako by stála sochařům, trval dlouhé vteřiny. Tvář se proměňovala, z rozčilení k žárlivosti a pak k něžnosti a strašně jí to slušelo...
"S druhým dítětem jsem doma já!"
Byl jsem šťastný, že našim dětem nikdo krást dětství nebude.
příběh Jana Spáleného "zaznamenala" Věra Kudynová
Dobrý den paní Kudynová.
Syn Jeroným mi přeposlal korespondenci o vaší povídce o Janu Spáleném. Tak jenom trochu doplním.
S Janem jsem pracoval kdysi dávno kolem let 1960-2 v továrně "Rudý letov" v Letňanech. Mě bylo tehdy 18 a Honzovi 19. Já jsem pracoval na soustruhu a on kousek vedle na fréze. Velice jsem ho obdivoval pro hudební nadání, harmonické cítění. Tehdy jsme všichni třískali do kytar, Honza sice prsty těžko skládal, ale jeho harmonie byly fantastické. Vztah k muzice nás spojoval, a protože on už tehdy hrál s kapelou na trombón, tak neustále vymýšlel nová obsazení a mě dokonce navrbil, abych si pořídil a naučil se na lesní roh. Díky hraní s kapelou nestíhal práci, takže jsem mu často píchal příchody a odchody aby neměl zbytečné potíže. Míval různé ztřeštěné nápady. Např. jsme jeli domů 14 tramvají, on k Dopravním podnikům a já na Smíchov. Před vystoupení mi Honza říká " vidíš toho chlapa s tím velikým nosem, já mu na něj máčknu". Říkám "neblbni", ale on předstíral, že se tramvaj zakymácela a vší silou, dlaní, mu na ten nos máčkl. Samozřejmě hned vyskočil a mě nezbylo než utíkat s ním. On byl v té chvíli doma a já jsem musel čekat na další spoj. Spíše jsem na jeho blbiny doplácel, ale vzpomínám na to v dobrém.
V roce 1962 jsem musel na dva roky na vojnu, Honza měl úžasnou výhodu "Modrou knížku", a tak nemusel. Říkával "mě nechtějí, mám papíry, že jsem psychopat". Naposledy jsem s ním mluvil v roce 1963 v Klicperově divadle v Kobylisích, kde už byl muzikant profesionál. Zjistil jsem to z divadelních plakátů - "hraje orchestr Jana Spáleného". Od té doby jsme se neviděli, jen trochu pozoruji jeho tvorbu a vzestup z dálky, z Vlachova Březí. Dodnes ve mě zůstal jakýsi obdiv a dnes si myslím, že si ho právem zaslouží.
Vaše povídka se mi moc! líbila a jsem rád, že mohu odpovědět na váš dotaz a přidat pár vzpomínek.
František Klimeš ;o)