PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2008

    Aničku Šabatovou znám od roku 1997. Nejprve to byla moje kolegyně v Městském centru sociální péče a prevence. Po té, co jsme oba postupně odešli, tak jsme se stali přátelé. Anička se stala zástupkyní ombudsmana a já pracoval ve výzkumu reklamy s oční kamerou. V roce 2003 jsem pro ni začal externě pracovat jako poradce v různých psychologických otázkách. Znám tedy Aničku v mnoha různých kontextech - kolegyně, kamarádka i šéfová. Ani jako nadřízená mě nezklamala. Kdykoli jsem k ní třeba přišel večer na návštěvu, tak seděla u spisů, které po večerech pročítala, podepisovala či vracela k přepracování. Její výkon mě fascinoval. Nedokážu si představit, že bych v takovém tempu vydržel jet rok, natož šest.

    Ale na Aničce mě fascinuje víc jiná její vlastnost. Tou je realistický smysl pro spravedlnost. Když uvidí, že někomu se děje bezpráví, tak se její rysy poněkud ztvrdnou, dostane do očí takový zarputilý výraz a je ochotná pro věc udělat opravdu mnoho. Ne proto, aby z toho něco bylo, ale protože je to správné. Vždycky mě fascinovalo, jak já pravicový katolík si mohu tak dobře rozumět s levicovou ateistkou. Ale myslím, že nás právě spojovalo - sociální cítění, statečnost a smysl pro spravedlnost.

    I když o našich politicích nemám valné mínění, jsem přesvědčen, že Anička bude člověk na svém místě. Mnohokrát mě přesvědčila, že jsem si jist, že nezklame ani mě, ani Vás. Každopádně věřte, že na světě běhá jen velice málo lidí, kterým jsem ochoten napsat takto pochvalné dobrovzdání a podepsat se pod ně.

    Jeroným Klimeš