Povídky

Psaní prosy se věnuji jen zcela vyjímečně. Nemám epické střevo... Povídky, které považuji za zdařilejší, jsem označil hvězdičkou, abyste neztráceli čas čtením povídek, které dnes stejně už považuji jen za soukromou připomínku dob, kdy jsem je psal. Konec koneců při jejich četbě mám dnes pocit, jako by to byl život někoho jiného. Každopádně doporučoval bych označené povídky nečíst potichu a rychle, ale - jak doporučoval Goethe - číst je pomalu a nahlas, protože mám zlovolný sklon chmoustat moc významových detailů do jedné věty čili psát moc hutné, intelektuálské texty, vždyť - běda přeběda - věta tato jest toho dokladem... :-)

Jeroným Klimeš


* Setkání

Tato povídka byla napsána čistě účelově, měla to totiž být seminární práce z psychologie na téma "Vztah prožívání a chování v autentické životní situaci". Proto vnitřní monology jsou psány kursivou a všechny psychologické pojmy jsou podtrženy, avšak místo požadovaných dvaceti je jich tam jen osm.

* Anděl

S předchozí povídkou se jedná patrně o nejpropracovanější povídky. Tato je však nevhodná pro ženy od 2 let.

* Skutky apoštolů 2, 9nn

Vždycky, když je u nás pouť, tak tam stárnoucí p. Švancar velice zapáleně čte tuto pasáž ze Skutků apoštolů, která se mi od dětství nesmazatelně vryla v paměť. Je to však geniální citát - posuďte sami. (Jen tak mimochodem, jako dítě jsem počítal, zda těch jazyků je 12, jako bylo apoštolů - není, asi v tom bude nějaký háček... :-)

* Brána se čtyřmi závorami

Brány nemusejí mít závory jen na jedné straně. V krajích 35. úběžníku mívají brány závory i na druhé straně. Takže je třeba spolupráce dvou stran, aby šly otevřít.

Tank a víly

Tak tohle je poněkud autobiografická povídka. Napsal jsem ji po rozchodu se svou dívkou. Kde je jí konec...

Vlk a ovce

Tato povídka je pokusem zaznamenat, jak zákeřně funguje sebenenávist a sebedestrukce. Možná, ze není po formální stránce dokonalá - byla napsána na jeden zátah, bez větších korekcí a je to na ni vidět, ale možná je poučná.

Odpovědi na všechny jeho otázky

Vygooglovat jde všechno...


Setkání

Už ani nevím, čím se zaobíral, když hleděl z okna tramvaje, v níž hustota obyvatelstva (dva až tři lidi na metr čtvereční) překonávala i přelidnění Mexika City. Rovněž ani rekonstrukce události nám nevnese jasno do otázky, proč se rozhlédl kolem sebe - chvilkový rozmar či pátrací aktivita, faktem však je, že uviděl Davida.

David byl jeden známý, který kdysi spával na přistýlce u něj na koleji a se kterým vedl sáhodlouhé diskuse o smyslu filosofie. Neviděl ho snad sto let. Oči se už setkaly a zvednutá obočí prozradila, že se vzájemně poznali.

Začal se drát směrem k němu, David rovněž naznačil jistou tendenci se k němu dostat. Napadlo ho, že je do dost blbý nápad, když by se setkali právě přede dveřmi, kde by do nich při výstupu naráželi cestující, kteří se sice za jízdy drží, ale pak ukončují nástup a výstup tak neurvale, že měl někdy chuť jim ukopnout hlavu. Nicméně dnes neměl potřebu ukájet svou agresivitu, jelikož již stál u Davida:

"Nazdar, tebe jsem už neviděl."

"Ahoj. Já taky. Já jsem tě nemohl zprvu ani poznat."

Pomyslil si, že je to zvláštní, on ho poznal okamžitě.

"Čoveče, jak žiješ?"

"Dobře, fakt opravdu moc dobře." - To je divná odpověď, takovou by od Davida nikdy nečekal.

"Tak co, stále děláš tomismus?"

"Částečně."

"Co to znamená částečně? Už to není tak žhavý, co? A co děláš jinak?"

"Žiju, jak se dá."

Trochu jej překvapil spád řeči. "David je ňákej dobře naloženej." pomyslel si, kromě toho též ucítil pach piva z jeho dechu. "Tři čtvrtě na dvě a David už v lihu, to jsou mi věci."

"Já taky, letím se teď najíst, aby mi nezavřeli, a pak jedu zase hned učit. Co ti budu vyprávět, lítám jak špinavý prádlo ve větru."

Pozoroval, jak je jeho přítel zarostlý, dlouhé vlasy pod čepicí. "To už mu stačily narůst? A vůbec je ňák divně voháklej."

"A kde si byl?" zeptal se David.

Už mu to došlo - tohle není David, takovou přiblblou čepici by si přece nevzal na hlavu.

"Ale lítám celý den po knihovnách." odpověděl.

"No jo, kudrnatý vlasy taky neměl." konečně se na něho podíval nezaujatýma očima. S hrůzou zjistil, že je to někdo úplně jiný. Představa, že šáhlej intelektuál se omylem baví s nějakým zakomplexovaným hipíkem, mu vůbec nepřipadala směšná, naopak, deptala jej.

"A sehnal si něco?" nedal si pokoj jeho 'starý' známý a otravoval s otázkami, jež už zdaleka nebyly na místě.

"A víš, že jo! Sehnal jsem ti jednu skvělou knihu o kognitivní psychologii." musel provizorně udržovat radostný tón rozhovoru, než vymyslí co dál.

"Co teď s ním?" hnalo se mu hlavou. Marně hleděl z okna hledaje tam odpověď, i když nezaujatému pozorovateli je jasné, že ji tam nenašel. Představil si to nemožný omlouvání:

"Jéje, to bude asi omyl."
"Asi jo."
"Ty nejsi David, že ne?"
"Ne."
"Já jsem si tě nebo spíš vás s někým splet'."
"Já taky."
"Vy jste totiž hrozně podobnej jednomu mýmu známýmu."
"Vy taky."
...

Takhle vyhlídka konce rozhovoru se mu naprosto hnusila.

"Bude se pokračovat." rozhodl se řídě se (k velké radosti moralistů) pravidlem menšího zla.

"Mohl bys mi ji ukázat?" naléhal ten cizí chlap.

"Radši ne." ukázal na knihami nabitou tašku, "Já, když to jednou otevřu, tak pak bych to už těžko zavíral."

"A kdo to napsal?"

"Ále, ňákej Piaget."

Konversace uvázla na mrtvém bodě. Nějak se nikomu nechtělo mluvit. Ticho však tíží. "Tak teď budeme trapně mlčet, koukat vyhýbavě z okna a nakonec si řekneme bodře: "Ahóój". To je stejně blbý jako: "To bude nějakej omyl, asi jo ..."" Horečnatě vymýšlel nějaké téma přátelského rozhovoru.

"Mluvíš s Davidem, mluvíš s Davidem." autosugesce měla být poslední záchranou - nebyla. Byl nervózní.

"Jsem strašně nervózní," řekl omluvně za to ticho koukaje se významně na hodinky, "víš, abych stihl ten oběd." dodal na vysvětlenou.

Zase ticho, zase temno před očima.

"Tak si toho užij přece." domlouval si, "Jednou potkáš Davida, přítele, tak se bav."

Ticho.

"Lidi zlatý," pomyslel si, "k čemu je ti 130 IQ, když není schopný vyprodukovat jediný slušný téma?!"

A sláva, hlava se umoudřila a vyprodukovala jedno ze svých geniálních konversačních témat:

"Kde vystupuješ?"

"Na vojenské nemocnici, jdu tam za jednou známou, až jí skončí pracovní doba." rozhovořil se známý - neznámý, zřejmě potěšen, že může mluvit o svých "samčích" úspěších, a nebo, že má čím zaplnit to trapný ticho. Bůh ví, co mu teď plynulo hlavou.

"Sláva už příští zastávku." zaplesal tiše.

"Já až na Petřinách." navázal opět v dobré náladě, "Právě sebou musím hodit, abych stihl ten oběd." dodal už poněkud monotématicky.

"Trala la, trala la, už to mám za sebou." křičel 'hop', dokud nepřeskočil, ale osud mu byl milostiv:

"Tak já jdu." pravil PseudoDavid. "Jsem rád, že jsem tě viděl."

"Já taky, doufám, že se zas někdy potkáme." (skrytá ironie)

"Tak ahoj."

"Čau."

"Čus." dodal suše pro sebe.

Staří známí se s úlevou rozešli, aby se už 'nikdá' nesešli. (= Pseudoúčelová věta - to jen tak na konec.)

Zpět na obsah


Anděl

TAK, ležel vedle ní, zjevně s triumfálními pocity, zjevně v dobré náladě. Ta, o které jde řeč, ležela schoulená na jeho rameni a paradoxně spala, navzdory všem sexuologickým příručkám, podle kterých by měl spát on.

Nicméně neměl myšlenky na sexuology, ale spíš na anděly. Představil si totiž, že je bezpohlavní anděl, který stanul na rozžhavené lávě prýštící z nějakého stratovulkánu (Řekněme v třetihorách v kaldeře dnešních Doupovských hor). Ta představa byla silnější než on. Vyskočil na postel, přehodil přes sebe červenou károvanou deku a hodlal vybít hříšné pokolení lidí ostřím meče, který třímal v ruce. Plamenný meč byl sice jen pomyslný, ale o to víc nebezpečný. Prostě žádná legrace...

Když zkušeným okem bojovníka přehlédl ten chaos, který vládl v pokoji, připadlo mu, že takhle rozkročen nad ní je Boží Duch, co se vznáší nad vodami, a je tedy na čase stvořit vesmír.

"Budiž stůl!", "Budiž světlo!", "Budiž k ničemu!" rezolutní výroky dávaly věcem povstat z ničeho.

Týden je dlouhá doba na to, aby ho promarnil stvořením - zvládl to za 5 minut.

"Je na čase stvořit člověka." pomyslel si, když se podíval na tu, která vůbec neobdivovala jeho stvořitelskou aktivitu, a dál si odvíjela svá spánková vřetena.

"Učiňme to nyní opačně! Nejprve stvoříme ženu, pak člověka." zamyslel se v pluralu majestatis.

"Nebo napřed stvoříme Bohyni!" usoudil, když si prohlížel její tělo.

"Budiž Bohyně" ukázal na ni plamenným mečem.

Nic.

"Hm, patrně potřebuje oživit. Jak se oživují Bohyně? Toť otázka pro Stvořitele. V Bibli Bůh oživuje Adama tím, že mu do nozder vdechuje život..."

To se mu nechtělo, jednak mu to připadalo málo důstojné a kromě toho musel by se ohybat.

"Potřebuje nakopnout! Jistě! Bohyně se obživují tím, že je kopneme do zadku!" - Spásná myšlenka. Už ji má a už ji zkouší.

"Jasně! Žena je jako motorka, aby jela, musí se nakopnout."

Nic.

Bohyně na jeho resuscitační zákroky nereagovala. Asi to považovala za další z jeho ztřeštěných nápadů, nebo snad za nějakou erotickou praktiku nebo co?!

"Nevděčnice!"

Padlý anděl slezl z rozžhavené lávy, obul si papuče a šel se napít čaje. V hlavě mu ale stále dál duněla stará námořnická píseň (přehrát midi), kterou hřímali v paralelních kvintách opilí Archetypové. Už chápete? Přece právě oni jsou odpovědni za jeho nespavost a oni vysvětlují celý náš příběh!

 

Kick her and shake her and try to wake up,

Kick her and shake her and try to wake up,

Kick her and shake her and try to wake up,

Early in the morning.

 

PS. Vím, co mi asi namítnete. Ano, v originále je ta píseň v mužském rodě (Kick HIM!). Ale uvědomme si, že tu píseň jsem nezpíval ani já, ani on, nýbrž zmínění Archetypové. Z první sloky se mluvnický rod rozeznat nedá. Možná tedy, že Archetypy popletl refrén. Ten je totiž právě v tom ženském rodě. Ale - mezy námy děvčaty - kdo vý, že?

 

Hurray and up she raises,

Hurray and up she raises,

Hurray and up she raises,

Early in the morning.

Zpět na obsah 

 


Skutky apoštolů 2, 9nn

Tato krátká povídka je věnována všem těm, kteří vracejí nalezené věci.

Ztratil jsem tašku a představ si, má drahá, našla se jednoho krásného dne, tj. dnes. Kdosi zaklepal na dveře mého opuštěného bytu, a když se nikdo neozval, vyndal ze sebe klíče a vstoupil - byl to černý AKTOVEK!!! (Nevlastni svak černé ruky.)

Posadil se do křesla, přeložil si ucho přes opěradlo a zapálil si. (Já mu dám! Ví moc dobře, že to má zakázáno!!!), vypustil obláček dýmu a praví: "Endlich zu Hause!" což volně přeloženo znamená: "Konečně doma!" V tom si všiml, že v rohu se krčí malinká šedá krabička s nápisem Panasonic.

"Aaaaa," povídá Aktovek, "No, to jsou k nám hosti. Tys tu nová, nebo jsi jen půjčená?"

"Siím" špitla šedá krabička, "Já nejsem ani Nova ani Prima, tím méně ČT1 či 2. Já jsem záznamnice, stenografka - Panasonička." a úslužně klepla víčkem.

"Těší mě," ušklíbl se Aktovek a dál zadumaně mlčel.

Panasonička dál tiše seděla a jen si tak čas od času poblikla červenou ledkou.

Aktovek dál beze slova vypouštěl oblaka dýmu a mlčel. Jeho usňová mysl tou dobou putovala po vzdálených krajích. Vzpomínal na Párthy, Medy a Elamity, na obyvatele Mesopotamie, Judeje a Kappadokie, Pontu a Asie, Frygie a Pamfylie, Egypta a krajů u Kyrény, na přistěhovalé Římany, židy i proselyty, Kréťany i Araby, jak všichni slyšeli ve svých jazycích o velikých skutcích Božích.

Začal zvonit telefon.

Aktovek povzdychl, "Ach, jo, zas někdo otravuje a pán není doma..."

V tom se ozvala Panasonička takovým divným, změněným hlasem: "Dobrý den, dovolali jste se na číslo 900 49 351, pokud nejsem doma můžete mi zanechat vzkaz, nebo večer zavolat na číslo ..."

Černý Aktovek poznal hlas svého pána, zbělel jako sýr. Seskočil z křesla a snažil se rozehnat dým prudkými machy svého ucha.

Když tu náhle se z Panasoničky ozval jiný hlas, který Aktovek sice už někdy zaslechl, ale nemohl si vzpomenout kdy, a kromě toho, on nerozuměl této řeči lidí, protože on rozuměl toliko Párthům, Medům a Elamitům, obyvatelům Mesopotamie, Judeje a Kappadokie, Pontu a Asie, Frygie a Pamfylie, Egypta a krajů u Kyrény, přistěhovalým Římanům, židům i proselytům, Kréťanům i Arabům a to ještě, jen když mluvili ve svých jazycích o velikých skutcích Božích. Jinak nerozuměl nikomu z lidí.

Zda se tedy, že ten, kdo hučel do záznamničky nebyl ani Párth, ani Med a ani Elamita, tím méně obyvatel Mesopotamie, Judeje a Kappadokie, ani Pontu a Asie, Frygie či Pamfylie, Egypta ani krajů u Kyrény, zřejmě to nebyl ani přistěhovalý Říman, žid či proselyta, natož Kréťan či Arab a nebo, to je taky možné, to byl jeden z jmenovaných, ale právě nemluvil o velikých skutcích Božích. (Přiznejme si na rovinu, že i to se občas stává.)

Když Aktovek zjistil, ze poplach byl planý, otráveně se vydrápal zpět do křesla a pokoušel se rozfoukat svůj doutník a snažil se znovu se rozpomenout na své Párthy, Medy a Elamity, obyvatele Mesopotamie, Judeje a Kappadokie, Pontu a Asie, Frygie a Pamfylie, Egypta a krajů u Kyrény, přistěhovalé Římany, židy a proselyty, Kréťany a Araby, jak slyší mluvit v jejich jazycích o velikých skutcích Božích, ale už se mu to nějak nedařilo. Byl příliš vyrušen a chtělo se mu spát.

Podíval se zpříma na Panasoničku. "Tys mi dala." konstatoval suše.

"Promiň," skrývala se Panasonička za telefonem a drkotala víčkem. "Jak to na mě přijde, tak si nemohu pomoci."

"Uf, Uf, kde jsou mí Párthové..." povzdychl si Aktovek a lezl z křesla. Panasonička se ještě víc přikrčila za telefonem. "Co ji vlastně ještě čeká?" Ale Aktovek si lehl do postele, vyndal ze sebe Mladou frontu a přikryl se jí. Když v tom si všiml, jak je Panasonička vyplašená, povídá jí: "Prosím tě, co probijíš? Já tě nezacyklím."

Panasonička jen koulela ledkou a občas mžikla elektrostatickým polem.

"Pojď si taky lehnout."

Panasonička neměla velkou chuť, neměla dokonce ani tu docela malou chuť, nicméně neměla také sílu odporovat. Tak se třesouc přiblížila. Aktovek ji přitáhl k sobě.

V Panasoničce se napjaly všechny transistory. "CO CHCE!? JÁ NECHCI!!!!!!!" hnalo se jí myslí.

Chvěla se strachy, když tu si všimla, že Aktovek má už dávno zavřenou přezku a tiše si nechává zdát o Párthech, Médech a Elamitech, o obyvatelích Mesopotamie, Judeje a Kappadokie, Pontu a Asie, Frygie a Pamfylie, Egypta a krajů u Kyrény, o přistěhovalých Římanech, židech a proselytech, Kréťanech a Arabech a o apoštolech, jak mluví v jejich jazycích o velikých skutcích Božích. Teď se Panasonička probrala, uvědomila si, co se stalo. Dožralo ji, že si jí nevšímá a klidně si spí. "Jak si to představuje!?" Už úplně zapomněla, jaký měla strach před pár minutami. Teď byla v hloubi duše uražená - uražená jako záznamnice, jako stenografka. "Jak si to ten hulvát jeden představuje?! Takovou má záznamničku v posteli a vůbec se jí nevěnuje. To je hrůza. Dnes snad neexistuje pořádný aktovek, který by hernajs věděl, co se sluší a patří?!" Takhle si chvíli hudrovala, i když ve skrytu plošného spoje cítila vděk, ze to nedopadlo tak...

No, však ty víš...

:-))

Zpět na obsah 


Tank a víly

Byl jednou jeden tank, který chtěl v lese získat svou vílu, konec konců jako každý správný tank. Ale tenhle tank si nejprve pořád myslel, že svou vílu získá tím, že bude bude divoce jezdit po lese, že bude divoce střílet, nebo naopak tiše, ale napjatě číhat v úkrytu v lese ap. Jenže v tom byl ten problém - víly nepřicházely. Chudák naivní, vždyť to není přece možné! Tank se nemůže před vílama ukrýt, tank nemůže vílu násilím donutit k tomu, aby ho měla ráda. Už to jednou zkusil a dopadlo to zle. To bylo tenkrát v lese:

Jel bůhví kam, když tu náhle spatřil jednu vílu, která na něho zamávala z houští. Tak zastavil a s velkou radostí jí na oplátku taky zamával hlavní. Víla však nic, uskočila doprava. Tank opět otočil věž směrem, kam mu víla zmizela. A opět ji zahlédl, jak mu uniká ze zorného pole. Tak se opět otočil na druhou stranu a kouká, kouká, víla nikde. Když tu náhle se víla objeví za stromem směje se a ucukne, a opět skočí někam, kam on nevidí. Pomalu už ho ta hra na schovávanou nebaví. Tak se zastaví a čeká. Slyší ze strany, jak ho víla volá, ale ví, že když se otočí, tak mu zase uskočí. Čím dál víc tuší, že si víla nechce hrát s ním, ale na jeho účet. Víla opět vylezla před kanón, mává na něj a uskakuje do strany. Tank se opět prudce otočí, ale víla zase uskočí a směje se. Tank už je zuřivej. Co si s ním pořád ta malá víla takhle zahrává. Vždyť to není fér. Čím víc je vzteklý, tím víc tůruje motory a tím víc se mu víla směje a pořád před ním uskakuje, jak tank jede lesem a všechno boří. Tank už toho má dost a vypálí salvu. Prásk. ... Náhle je ticho. I ptáci přestali zpívat. Tank kouká a hle, ta malá víla leží mrtvá, zasažená střepinou. Tanku to tenkrát bylo strašně líto. Proč té víle ublížil? Proč byla taková? Proč si s ním jen zahrávala? Vždyť on si s ní chtěl jen popovídat, pohrát a vůbec mít samou radost. Vůbec ji nechtěl ublížit, natož ji zabít. Teď tu ta malá leží mrtvá, nehejbe se, nesměje se... Tank byl strašně smutný a nenáviděl se. Jel dlouho sám smutně a tupě lesem křížem krážem a přál si, aby už jednou konečně byl někdo jiný.

Nakonec vyjel tak nějak nenápadně (v rámci jeho možností) na paseku, tam se zastavil, otevřel poklopy a čeká. Nestřílí, netůruje motory, jen čeká. Má pocit, že je sám ještě víc, než když naháněl víly po lese. Má pocit, že nic nedělá a ztrácí tady jenom čas. Má ještě větší strach než před tím, že zůstane sám. Čas plyne a tank nic nepozoruje. Nicméně víly pozorují: "Hele, ten velký a divoký tank stojí na pasece. Co tam dělá? Proč nás nehoní? Co se s ním stalo?" Víly jsou opice zvědavý, tak jdou blíž. Tank už je zahlédl a má radost, nejraději by za nima vyrazil a střílel do vzduchu a tůroval motory a blbnul. Teď však už ví, že tudy cesta nevede. Víly musí přijít samy. A ony opravdu jdou blíž. Hází na něj šišky a čekají, jak se zachová. Tank neví. Trochu ho mrzí, že jsou takové, ale tak co. Prostě se ho bojí a mají potřebu se přesvědčit o tom, že jim neublíží. Tak jen zavře poklopy a střílny, když letí nějaká ta šiška, ale jinak nic nedělá.

Víly ztrácí veškeré zábrany. Hází na něj drny, kamení či plechovky, které tam nechaly ležet nepořádní turisté. Tanka to vysloveně bolí. Ne tělesně - vždyť má pancíř, ale psychicky, na duši. Neví, jestli nemá odjet, nebo co má dělat, přece zase nezačne střílet a honit je po lese. Tak jenom tiše sklopí hlaveň, zavře poklopy, stáhne antény, a pomalu mu po kapotě stékají slzy oleje. Je taky jenom tank, nemůže za to, že je tank. Chce mít taky kamarády, chce taky mít svou vílu, kterou bude vozit po lese, střílet rachjtle a dělat samy blbosti, aby se smála a byla veselá. Tak jen smutně stojí a neví, co má dělat, zda to někdy skončí nebo zda se nemá raději vyhodit do povětří.

Víly ho nechápou: "Proč nic nedělá, je to snad tank? Takhle se přeci tanci nechovají. Co je s ním?" Tu jedna řekne: "Holky, už ho nechte, vždyť je celej smutnej." Opatrně k němu přijde a pohladí ho po pásu. Tank neví, co má dělat. Tak dál stojí se zavřenými poklopy a nic nedělá. Nemůže se ani vyznat ve svých citech. To se ještě nikdy nestalo, aby ho víla pohladila po pásu. Neví, jestli je to příjemné nebo ne. Neví, co má udělat proto, aby se to opakovalo. Tak stojí dál. Ostatní víly volají na tu opovážlivou: "Dej si pozor, ať ti něco neudělá. My ho dobře známe." Ona jim odpoví: "Ale, kdo ví, jakej je." a už se drápe na horu, na tank. Chce, aby tank něco udělal, chce, aby se pohnul. Tank stále nereaguje, ne že by se urazil, ale neví, co má dělat. Má strach, aby to celé zase nepokazil. Víly jsou strašně nevypočitatelné. Tank dál stojí. Víla mezi tím vylezla na věžičku a bláhově se snaží otevřít střílny svými jemnými prsty. Ostatní víly se ještě přiblížily a některé si zkouší na tank sáhnout, jiné už to přestalo bavit a odešly pryč. Tank pomalu rezignuje. Otevřel střílny, které se víla marně pokoušela otevřít. Ostatní víly uskočily stranou. Pomalu otvírá i poklop. Víla má radost - ten velikánský a hrozitánský tank ji poslouchá. Ostatní víly se opět vrátily a některé z nich taky zkouší vylézt na horu.

Malá víla je nebojsa. Vlezla si dovnitř. Poskakuje na sedačkách, nasazuje si helmu a má radost, když na ní tank zabliká kontrolkami. Dokonce si vyjedou do lesa na výlet a tank střílí ze samé radosti rachejtle a strašně čmoudí a tak. Prostě projevuje radost tak, jak umí. Víla má radost a směje se. Tank je šťastný.

Jenže malá odvážná víla to časem už přehání. Sedí na místě střelce a ohmatává všechny pulty. Tank trne a říká si "Néé, to nééé. To je nebezpečný, tím se střílí, tím nás oba může vyhodit do povětří." Najednou má strašný strach, najednou k té víle vůbec nic necítí, najednou už to není to hezký, co to bylo. Najednou jde totiž o život. Proto vypne veškerou elektriku a ztuhne, ochladne a nehejbe se. Malá víla je naštvaná. Najednou je ve tmě, v zimě. Má na tanka vztek: "Co nejedeš? Proč nejsi veselý a milý? Prečo ma nielubíš!?" Vzteká se a dupe do podlahy. Tank je rozpačitý. Cítí výčitky víly a má strach, že ji ztratí. Tak opět se pomalu rozjede a po chvíli je zase veselo. Ale víla má pořád potřebu si na ten střílecí pult sáhnout, mačkat si čudlíky, jak se jí zlíbí. Tank nechápe, proč si nedá pozor, proč hrabe na něco, co je tak citlivý a tak nebezpečný. Víla nic. Už už mačká na ten nejnebezpečnější knoflík, když tank opět vypne elektriku a stojí na na pasece. Opět je víla ve tmě a zimě, má vztek naříká a peskuje ho. Okolostojící víly říkají: "Koukněte, jak ji trápí. Ten je hnusnej. Proč ubližuje té malé víle?" I víla má na tanka strašný vztek. Vyleze ven, jde vztekle pryč a říká si: "Proč já blbá jsem se s ním zahazovala, takovej šílenej tank nepříjemnej."

Jakmile odešla, tank opět začne ožívat. Najednou je mu toho všeho dvakrát líto. Proč to muselo takhle skončit. To se to nedalo zkoulet jinak? Kdo za to může? Vždyť on to tak nechtěl. Co mohl dělat jinýho? Proč je takovej? To se nenajde víla, která by ho měla ráda a zároveň ho neohrožovala?

Chce to té své víle vysvětlit, ale ta už je pryč. Tank opatrně nastartoval motory, aby nikomu neublížil, víly od něho uskočily, a on prudce vyrazil za tou svou. Je to marný, ona navztekaně jde dál, neohlíží se a prý už si našla jinýho. Nechce nic slyšet, nic nechápe a vůbec!!! Tank si uvědomil, že opět udělal stejnou chybu: Vílu, co odešla, už nedohoní. A dohoní-li, nepřinutí, a přinutí-li, tak ne k lásce. Jak ho to sere!!! Nejraději by všechno rozstřílel na cipmpr campr. Proč zrovna on je tank? Proč musí být takovej? Proč si ta víla nedala pozor na to, na co hrabe? Proč zrovna on to musí odnést? Přece nemohl zabouchnout poklop a násilím ji přinutit, aby s ním zůstala? Otázek spousta, odpověď žádná. Má se vrátit na paseku k těm zbývajícím vílám? Co mu zbývá? To tady má zůstat a vyhodit se do povětří, nebo co!? Jak dlouho zase bude sám? Budou zase na něj házet drny? Jak zabránit tomu, aby se to celé zase neopakovalo? No neví, neví. Snad když bude víc mluvit, víc říkat vílám, co se v něm děje, na co mohou a na co nemohou hrabat, tak se to snad nebude opakovat. Jedno je však jasné - víly ho musí lépe znát.

- - -

Ano, přátelé, víly musí lépe znát ocelová srdce svých tanků!

Zpět na obsah 


Vlk a ovce

Tato pohádka je o hladovém vlku, který sháněl pro sebe potravu na další týden, měl hlad tak sháněl potravu. Možná moc křečovitě, vždyť přece příští týden je v nedohlednu, tak proč tak blbne. Ale on to byl hladový vlk, který moc dobře zažil, co je to pořádný hlad, a už nikdy v životě nechtěl mít hlad. Když byl malý tak doma moc jídla nikdy nebylo, musel se o všechno dělit s ostatními vlčaty, takže si s nima nikdy moc nerozuměl. Sežraly mu poslední žvanec z jeho misky. Raději se jim, když už byl velký, vyhybal. Koneckonců jako dospělý si mohl dělat, co chtěl. Jenže to byl ten problém, on vlastně nevěděl, co chce. Věděl však moc dobře, co nechce. Nechce mít hlad, tak si jde ulovit k ovčákovi nějakou tu ovci do ohrady. Věděl moc dobře, že se to dělat nemá, ale co. Jednou je vlk, tak musí jíst maso, to jest lovit a zabíjet ovce. Komu se to nelíbí, tak ať vymyslí nějaký ten způsob, aby vlci mohli jíst trávu. Jenže pak už to nebudou vlci, ale ovce. Když pán Bůh stvořil vlky, který musí zabíjet, aby se najedli, tak zřejmě věděl, proč to dělá, má to na triku on a ne chudáci vlci.

Takže vlk se vypravil k ohradě, že tam tedy zabije nějakou tu ovci. Byla temná noc, rosa padla už dávno a na obloze se líně otáčelo souhvězdí Velké a Malé medvědice. Vlk běží podél remízku, stáčí to po polní cestě, co tady v lese zbyla po dřevorubcích, a opatrně vybíhá z lesa, který pokrývá vrchol hory, a přibližuje se k ohradě. Podplazil se pod dřevěným plotem a blíží se k houfu ovcí.

Ovce ho už vycítily, začínají mít strach a seskupují se do houfu. Vlk obíhá kolem nich. Už to zná, když bude dlouho obíhat tak nějaká z těch ovcí to strachy nevydrží a vyběhne ze stáda. On ji pak zažene do rohu ohrady, pak ji skočí po krku, zabije ji, podvlíkne pod plotem a zatáhne ji zpátky do černého lesa a tam teda bude mít na týden zase, co jíst.

Taky, že jo. Vlk běží k houfu ovcí a nahání jim strach. Čas od času štěkne a zavyje. Ovce mají stále větší strach. Ještě párkrát zavyje a jedna ovce to opravdu nevydržela, zpanikařila a zmateně odbíhá od stáda. Vlk za ní a žene ji do rohu ohrady.

Ovce během narazila hlavou na ohradu, div se při tom nezabila. Pomyslela si, že by to možná pro ní bylo tak lepší. Kdo ví? Tak se zastavila a otočila. Kouká se přímo vlkovi do očí. Kolik chvil života jí ještě zbývá? Má cenu se teď ještě vzrušovat? Když už před časem zpanikařila, tak teď jí už nepomůže nikdo. Stádo je pryč, ovčák spí. Nikdo jí nepomůže. Jako že před chvíli byla naprosto divoká panikou, tak nyní má hlavu naprosto chladnou a kouká se vlkovi do chřtánu. Tak co, teď to přijde. Skok, trochu bolesti, mdloby a víc už nic. Kdo ví, co bude pak, nějaké ovčí nebe? Tak se jí před očima odvíjí znova její život. No nic moc. (Mimochodem, jako by nestačilo, že to už jednou prožila.) Tak co, teď už to mělo přijít, ne? Už by měl být konec. Tak kdy už?!!! Nic.

Ovce znova pohlédne znova na vlka. "Co to je za vlka, když mě nechce zabít? Proč mě tak napíná?" pomyslí si. Vlk sedí naproti ní a rovněž ji pozoruje. Kdo ví, co z toho má. Ovce se na něj taky dál kouká a neví, co má dělat. Pomalu ji strach pouští. Co tedy tady bude dál dělat. Neměla by se vrátit ke stádu. Připadá si jako blbec. Napřed se strašně bojí a pak tady stojí kouká se na neškodného vlka a neví, jak by se z toho vyvlíkla. Co udělá vlk, když se pokusí odejít? Zabije ji? Kdo ví? Prostě, kdo to ví, odpoví, odpoví jí na otázku, co je to za vlka. V tom jí kdosi našeptal, mám za to, že to byl zřejmě Šlitr: "Vlk je když..."

Ano, má pravdu: Vlk je když... když se bojí, když slyší samé neznámé cizí zvuky, když je sama, když má pocit, že jí život utíká mezi prsty, když neví, co má dělat, nebo když se bezhlavě žene za něčím, nebo před něčím neznámým utíká. Takže kdo je ten vlk před ní? To je přece jen kus jí samé. Může se tedy na něho vykašlat. Prostě se na něj vykašle. Dyť je to blbej výmysl. Personifikovanej strach, bubák na entou, kašle na něj. Kdykoliv ho může odkopnout. Výmysly přece nebolej, ty může ignorovat jako lány družstevní.

Ovce se už cítí sebevědomá a silná. Najednou tím vlkem pohrdá, připadá jí směšnej. "Co s ním? Mně to je jedno. Nenávidím ho, je to hajzl, kterej akorát ubližuje ovcím. Nahání jim strach, ubližuje jim, mrzačí je nebo je zabijí. Ať táhne zpět do toho lesa a žere si tam třeba kořínky." Tato vize ovci pobavila, směje se a je na sebe hrdá, jak to skvěle zvládla, jak jednoduše prohlédla vlkovu neškodnost. "To je zajímavý, že jsem na to tak lehce přišla, ale ty ostatní ovce to neprokoukly. Proč se žádná z nich dosud nevrátila? To jsem opravdu tak dobrá? Asi jo, asi už to tak bude! Jsem prostě skvělá a basta."

Ale moji drazí, naše ovce však křičela hop, dokud neskočila. Přejme ji tu radost, ale právě v tomto okamžiku byla ovce ještě ve větším nebezpečí než kdy před tím. Směle vyrazila směrem ke stádu, aby ostatním ovcím pověděla, že prohlédla vlkovu lest. Když v tom se vzpamatoval i vlk a vrhl se za ní. "Cha cha," pomyslela si ovce, "ty jsi jenom můj výmysl, tobě uteču, panáčku, kdy budu chtít." A dala se do běhu, ale čím rychleji běžela, tím i zrychloval ten vlk. Napadlo ji, že by se mu mohla schovat za krmítko. Tak se tam přikrčila a napjatě čeká. Po čase už má pocit, že vlk je pryč. Tak vykoukne zpoza rohu. Když v tom běda, pohlédla vlkovi přímo do mordy, dokonce ucítila ten mrtvolný smrad, co z ní táhl. Zděsila se a zběsile vyrazila. Vlk za ní, znova ji hnal do rohu ohrady.

Ovce se znova div nepřizabila, když vrazila do ohrady. Zase je tam, kde byla před půl hodinou. Mnohem vyčerpanější a bez žádného hmatatelného výsledku. Zase čumí vlkovi do mordy, ale teď už neví, co má dělat. Vlk taky stojí a nic nedělá. Ovce odpočívá a mezi tím přemýšlí, jak by toho nenávistného vlka obelstila. "Ty jo, vždyť to vím, sama nejlíp. Ten vlk, co tady přede mnou sedí, není nic jiného než výmysl. 'Vlk je když...'" vzpomene si s úsměvem na Šlitra, ale Šlitr jí už neřekl, co dělat, když vlk nechce jít pryč.

"Dobře, vím, že ti neuteču, ale nezlob se, vlku, musím jít zpátky ke stádu." řekla mu ovce statečně a pomalu, klidně, ale rozhodně vyrazila ke stádu. Udělala pár kroků, když v tom se ten unavený a uštvaný vlk tady zvedl, klidně ji došel. Ovce si řekla: "Když mi nic neudělal v rohu ohrady, neudělá mi ani teď, když jdu pomalu ke stádu." Ale v tom se ošklivě mýlila. Vlk se ohnul a zahryzl se jí do nohy a to tak strašně, že ovce se zhroutila bolestí, zatmělo se jí před očima a myslela, že omdlí. Upadla na zem a zraněná noha se jí křečovitě škubala. Přemýšlela, co má dělat.

"To přece není možný. Jak já se tý svině nenávistný zbavím? Je to přece jasný jako facka. Ten vlk není nic jiného než můj výmysl. Mohu ho kdykoliv vyhnat, mohu ho kdykoliv zneškodnit, mohu si s ním dělat, co chci! Jak to, že mi může takhle ublížit?!" Ovce dál usilovně přemýšlí, ale dává si pozor, aby si toho vlk nevšiml. "Je to můj výmysl, nemůže být silnější než já. Musím mít přeci kdykoli sílu jej přeprat." Ovce si usmyslela, že vlka napadne, až načerpá dost sil. Leželi ještě notnou chvilku. Noha postupně přestávala bolet a ovce se po očku dívala na vlka. Vlk nedával pozor a koukal se směrem k lesu. "Už by mě tam nejraději viděl hezky naloženou k večeři." Ovci se zvedla všechna žluč. Naprosto bez výstrahy se vrhla na vlka a napadla mu rohama přímo do břicha, vlk zavyl bolestí, ale jako by už něco tušil, otočil hlavu a zahryzl se ovci přímo do slabin. Ovce ho nakopla a on se jí ale zakousl do té nohy. Rvačka šla dál.

Po čase ovce i vlk padli na zem a vysíleni leželi a zmírali. Tak přišlo i ráno, ale oni byli v odlehlé části ohrady, kam obvykle nikdo nechodil. Všichni ostatní si mysleli, že ji vlk už dávno sežral, jako si to ostatně mysleli o všech ovcích, co v noci zmizely. Ovce s vlkem ležela na slunci a nabírala poslední zbytky sil. Těla měli oba zraněné, div divoucí, že ještě žili. Ovce pohlédla na vlka a nenávistně se ho ptá: "Ty hajzle, proč mě tak trápíš, když už jsi mě mohl, kdykoli zabít v tom rohu."

Vlk se ironicky usmál: "Mě to takhle víc vzrušuje."

"Nenávidím tě, jsi zákeřná svině."

"No, co jsem vlk, musím být takovej. Zeptej se Boha, proč nás vlky takový stvořil."

Ovce zmlkla. Debata nikam nevedla, jen si sprostě nadávali. Ovce ležela a přemýšlela, co s ním. Tak to zkusila s prosíkem:

"Prosím tě, vlku, proč mně alespoň nedobiješ, abych to měla už za sebou?"

Vlk mlčel.

"Proč jsi takovej?"

Ticho.

"To mi nemůžeš ani odpovědět?"

Vlk otráveně zvedl hlavu: "Co, jseš snad blbá husa nebo co? Jsem vlk, musím zabíjet a žrát ovce. A už drž hubu."

Ovce zmlkla, po chvíli jí došlo, že to nějak nesedí:

"No vždyť na to se tě právě ptám, proč mě konečně už nezabiješ a nesežereš, když jseš teda ten vlk. Co ty jseš vlastně za vlka, když nezabijíš a nežereš!? Já ti to teda řeknu, už mě štveš. Nenávidím tě, jak já tě nenávidím!!!" Ovce celá běsní, ale vlk nic neříká, žvýká trávu a chytá tlamou vosy, co lítaj okolo.

Po několika dnech se ovce začala zmotořovat. Dokonce se postavila na všechny čtyři a chtěla pomalu odejít, ale i vlk pookřál, zvedl se a chtěl jít za ní.

"Mohl bys být tak laskav a nechal mě na pokoji?!"

"Ne!"

"To mě nemůžeš nechat jít?"

"Ne."

"Proč jsi takový? Proč to všechno takhle děláš? Nech mě prosím jít k mému stádu. Já ti odpustím. Já nikomu neprozradím, že jsi jen výmysl."

Ticho. Vlk mlčí a kouká se stranou. Ovce už neví, co by.

"Prosím tě, co ještě víc chceš? Vždyť si mě můžeš vzít celou, tak co ještě víc chceš."

Vlk ji zcela ignoruje a líže si tlapku. Ovce však ví, že stačí jediný krok směrem ke stádu a tento vlk, který dělá jakoby nic, se jí brutálně zakousne do nohy. Ovce tedy dál stojí na cestičce vedoucí ke stádu a už pomalu nemůže ani stát, ale vlk dělá jakoby nic. Když padne a chcípne, tak ji vlk ani nesežere, prostě ji obejde a půjde uštvat nějakou jinou.

"Aha, takhle skončily všechny ovce. Nejhorší na tom je, že má smrt bude naprosto bez užitku, nikomu neposlouží, nikoho nenasytí - ani toho vlka. Bude stejně zbytečná a bezcenná jako tento život či umírání s vlkem na cestičce. Proč jsem vlastně tady? Co z toho mám? Bože, proč jsi mě stvořil takovou jaká jsem? Co mám z takového života?" Vlk mlčí, Bůh mlčí, všichni mlčí, nikdo nepomůže, nikdo ji neslyší...

"Proč jste všichni takoví? Proč, Bože, alespoň ty nepomůžeš, ty jediný jistě můžeš!!!" zoufalá ovce bezmocně pláče.

Ticho. Všichni ji ignorují - i on. Co má dělat? Co by si vlastně přála? Co vlastně chce po Bohu?

"No jo, co já vlastně po něm chci?" zamyslela se ovce. Pak si dupla nohou vztekle povídá: "Chci aby mě zbavil té nenávistné svině, která mi nedovolí se ani hnout."

Nic. Ticho. Proč nedopovídá?

"Chci tedy, aby mi alespoň řekl, jak jí tedy mohu zbavit sama."

Nic. Ticho.

"Vždyť on je úplně stejný jako ten vlk... Konec konců, všichni jsou stejní. Vlk, Bůh, Šlitr, autor i ti čtenáři. Všichni jsou nenávistný svině, kteří mě kousnou do nohy, kdykoli se hnu."

Nic. Ticho. Ovce se natruc pokusí hnout. Ale vlk koná svou povinnost - přiskočí a zahryzne se jí do nohy. Ovce rezignuje. Nikdy by netušila, kam až to může zajít.

"Proč jsou všichni takoví? Ale proč je především Bůh takový, vždyť ten jediný tomu může okamžitě udělat přítrž. Kdyby alespoň, když už nic, přišel objal mě a tiše zazpíval: "Máš má ovečko dávno spát..." Ovce se rozpláče, co má dělat?

- - -

Teď bych rád přerušil tok našeho vyprávění a zeptal se vás, čtenářů, co byste asi té ovci poradili. Má pravdu - ten vlk je opravdu asi jen její výmysl. Ale jak se ho má zbavit? Jak ho má zlikvidovat? Jak ho má přinutit k tomu, aby ji nechal jít zpět k jejímu stádu, po kterém se jí už tolik stýská? Jak to, že pouhý výmysl ji dokáže takhle zhuntovat? Co je to za život žít s takovým vlkem ztracena v zapomenutém rohu ohrady? Proč se o ní nikdo nestará, kde jsou ostatní ovce, kde je ovčák? Proč mlčí všichni ti, kdo by jí mohli pomoci? Proč mlčí Bůh? Proč mlčí Šlitr? Proč mlčí vlk? Proč mlčí autor? Proč mlčíte i vy, čtenáři? Nevím, jestli se vám zalíbí moje rada, ale zkuste si dát čtvrt hodiny pauzu od čtení. Uvařte si kafe, rozbalte si sušenky, pusťte nějakou pěknou hudbu, sedněte si do ušáku, obejměte partnera či partnerku a zkuste společně přijít na to, jak ukázat ovci pravou podstatu vlka, aby už konečně věděla, kdo to je, že jí nedá pokoje. A až na to přijdete, dočtěte si konec našeho příběhu o nebohé ovci a nenávistném vlkovi.

- - -

Najednou si uvědomí, že to je to, co jí v tomhle traceném rohu ohrady chybí nejvíce. To, aby jí někdo objal a tiše zazpíval: "Dej mi ruku svou, studenou od okenních skel, všichni tě mezi sebe zvou a já jsem tu, aby šel." Nebo něco takového. Prostě hrozně si přeje, aby tu nebyla sama opuštěná na cestičce, aby ji měl někdo rád, aby byla co platná a tak.

Koukne se na toho vlka, jak tam taky sedí celý opuštěný, a povídá mu: "Proč ty vlastně děláš všechno naopak než já? Jsi jako takové zvláštní zrcadlo. Všechno po mě opakuješ, znáš všechny mé úmysly předem. No dyť jo, vždyť jsi můj výmysl, tak to musíš vědět, co udělám."

Vlk jen obligátně mlčí a dál si líže zkrvavenou srst.

"Jenže to vím už dávno, že nejsi nic jiného než můj výmysl - kus mě samotné. Proč mě vlastně tak nenávidíš?" Ovci se začínají věci propojovat.

"Ty jsi kus mě samotné, který mě nenávidí. Ty jsi prostě moje sebenenávist." Obludné zjištění téměř vyrazilo ovci dech. To co tady už bůhvíjakou dobu provádí jsou vlastně její sebezničující sklony. Ona sama sebe chce zahubit? PROČ?! Teď už to není dotaz na celé tvorstvo, jeho pána i jejich Stvořitele. Teď je to dotaz k ní samotné: "Proč sama sebe nenávidím?"

"Co já vím, já si nemyslím, že bych sama sebe nenáviděla."

Jenže, co tu dělá ten vlk? Proč ten mě nenávidí?

"Vlku, ty mě nenávidíš? Ty mě chceš za něco potrestat?"

Vlk váhá, ale nakonec procedí mezi zuby: "Jo"

"Co je na mě tak špatného, že mě chceš zahubit?"

Vlk vybuch: "Jseš prostě hnusná, druhořadá ovce. Nikomu se nelíbíš. Nikdo o tebe nestojí. I ovčák říkal, že máš mizernou vlnu. Bylo by lépe, kdyby jsi vůbec nežila. Kdybych tě mohl zabít, tak to udělám."

Ovci došlo, že vlk jí zabít nemůže. Je to opravdu její výmysl, její personifikovaná nenávist vůči sama sobě, která ji dohnala až do této extrémní samoty, i když ji několikrát málem přivedla na pokraj skutečné smrti. Ovce zlatý, co to tady probůh dělá?!

Stará otázka zní sice stejně, ale najednou má úplně jiný význam: "Jak se zbavit toho zlého nenávistného vlka - jak se zbavit vlastní sebenenávisti?" Uvědomila si svou chybu: "Nenávist nikdy nevyženeme nenávistí. To je jako lít olej do ohně. Proto měl vždy ten vlk právě tolik síly jako já, proto znal všechny mé úskoky, proto mě vždycky dostal, protože to bylo jako hrát šachy sám se sebou. Vždy musíme prohrát. Proto taky nikdy nevěděl nic víc ani míň, než já. To mlčení, byla prakticky má neznalost či bezradnost. Ale teď je to jasný: Nenávist jde vyhnat jedině láskou." Tak to ovce zkusila na vlka se skutečnou láskou:

"Vlku." řekla jemně.

"Hmm"

"Ještě máš na mě vztek?"

"Jo." řekl i vlk, ale o poznání krotším hlasem než před tím.

"Za to všechno? Za to, že jsem taková, že mě ovčák nemá moc rád, že jsem sama, že mám podřadnou srst."

"Jo a ještě, že jsi jako malá sežrala sourozencům poslední žvanec."

"Já myslela, že to oni sežrali tobě."

"Ne, to jsi byla taky ty."

"Za to za všechno mě nenávidíš?"

"Jo, za to všechno tě nenávidím."

"Aha takhle to vlastně je - za to vše se vlastně nenávidím." řekla si ovce polohlasem.

"Ty vlku, můžeš mi odpustit, že jsem byla taková?"

Vlk neví kam s očima.

"Já vím, že tě to štve. Mě to taky mrzí, že jsem taková, ale co nadělám. Vždyť se taky akorát navzájem ničíme místo toho, abychom si pomáhali."

Ovce sebrala poslední špetku odvahy a místo toho, aby od vlka utekla, udělala krok k němu a řekla: "Už vím, co ještě chceš." A obejmula ho.

Vlk definitivně roztál. Začal vrtět ocasem a začal jí lízat čenich. Ovce dlouho vlka objímala. Pak se zvedla a řekla: "Tak pojď, ty můj vlku, půjdeme zpět ke stádu."

Vlk se zvedl a šel jí zprvu po boku. Pak začal rozverně dovádět a nakonec kolem ní radostně obíhal dokola. Ovce šla pomalu ke stádu. Řekla si: "Ty jo, co kdybych mu teď utekla?" V tom se ohlédla po vlku a uviděla, jak ji pozoruje a má zježenou srst na hřbetě. V tom jí to došlo. Pořád dělá tu stejnou chybu. Ten vlk to je přece ona sama. Když nedokáže přijmout sama sebe, tak ten vlk bude pořád tou nenávistnou kreaturou, která ji chce zlikvidovat. Tak se před pohledem vlka začervenala a omluvila se:

"Promiň, vlku, já stále zapomínám, že jaká jsem já, takový budeš i ty, že jsi prostě jen mým věrným zrcadlem."

Vlk jen vesele zavrtěl ocasem a zase bezstarostně zaběhl do houští.

Zpět na obsah 


Brána se čtyřmi závorami

Hvozdy okolo 33. úběžníku jsou místy velmi husté a neprostupné, poutník je rád, když může někde na čas spočinout a nemusí se mátožit nekonečnými dálavami bez většího smyslu. Avšak v těchto končinách můžete narazit na různé prapodivné úkazy, které přesahují naše chápání a které leží někde na pomezí řádna a mimořádna. Hledání mimořádna je odvěkou touhou námořníků, misionářů, dobyvatelů, cestovatelů, badatelů a prostě všech, které lákají krajiny za hraničním přechodem všednosti. Někdy se poutníci nevracejí a nevíme, jestli zahynuli, nebo zda se v některých zapomenutých končinách nezabydlili na tolik, že nepovažují za nutné se připomenout pohledem či emailem. Čas od času se však můžeme doslechnout o podivuhodných zážitcích některého z odvážlivců, mezi které patří i příběh prince, jenž vám chci vyprávět.

Náš princ rád dlívával na dlouhých výpravách za hradbami svého domovského hradu. Na jedné z těchto delších výprav překročil 32. úběžník a ocitl se ve zmíněných hvozdech, které se jsou neúplně zmapovány jen několika rozmazanými leteckými snímky. Princ tedy byl stejně odkázán na kompas, hvězdy, své síly a štěstí. Jda takto nivou podél řeky zahlédl na jednom zaříznutém meandru jakési stavení, když přišel blíže, zjistil že to není stavení, ale přímo zámek či hrad či něco mezi tím. Princ byl odvážný cestovatel, který už něco viděl, ale stejně vidět takový zámek byl zážitek. Jeden by nevěřil, že taková samorostlá architektura mohla vzniknout v mysli jednoho stavitele. Byla to jakási jednota v chaosu. Na kosých věžičkách prapodivných tvarů bylo vidět záměr stavitele, který jako by se ani nenamáhal dokončit svou započatou myšlenku. Prostě ji naznačil a bylo na kolemjdoucím, aby ji buď viděl nebo ne. Musím konstatovat, že ten zámek vidělo hodně cestovatelů, ale většina nebyla jím tak fascinována jako náš princ. Mnozí ji považovali za jakési ruiny, zříceninu či neobydlené místo. Ale nebyla to pravda, jak se později ukázalo. Princ totiž upustil od záměru dále pokračovat v cestě a rozbil si tábor kousek od hradu a pozoroval, co se bude dít.

Čas od času ze zámku vyjela urozená žena s dvěma dětma. Jezdívala na divokém koni, kterého sama moc neovládala, ale gracióznost, s jakou se po pádech dokázala znova vyhoupnout do sedla, fascinovala prince ještě víc než celý zámek. I obě děti byly půvabná stvoření. Dlouhé vlasy za nimi vlály, když z legrace proháněly divou zvěř v okolí zámku. Nebylo těžké se s touto ženou seznámit a podnikat s ní občasné výlety do více či méně prozkoumaných končin.

Ukázalo se, že je to sama žena, která byla stavitelem onoho zámku. I její vzezření totiž odpovídalo jejímu netypickému původu. Různé drobné ozdoby, třásně a korálky kontrastovaly s nedošitými švy, s trčícími nitěmi po šití, které se nikdo už neobtěžoval odstřihnout. Prostě i zde jako by bylo na princovi, aby si domyslel krásu myšlenky, která dala těm prapodivným šatům vzniknout, a zároveň se dokázal povznést nad všechny nedokonalosti a vady reálného provedení.

Je pravda, že to princ dokázal. Viděl krásu myšlenek urozené ženy, její pády považoval za daň, kterou se platí za originálnost a původnost myšlenek. Fascinovalo ho, jak je jiná. Nicméně princ stále znal ženu a její děti jen z projížděk do okolí zámku. Dosud nebyl v zámku. Žena s ním ráda trávila dost času, ale nejevila velké sklony k pohostinnosti. Takže záleželo na princově iniciativě, aby něco podnikl.

Jednou večer, když se vraceli z projížďky, děti projely bránou a královna za nimi. Princ chtěl už zatočit zpět ke svému táboru, ale v tom impulzivně stočil koně zpět ke bráně. Zmáčkl koně koleny, pobídl ho a na poslední chvíli prolétli přivírající se bránou. Princ se ocitl v krásném parku. Nebyl ani francouzský pěstěný park, ani anglický lesopark. Byla to zahrada, pečlivé ukrytá za zdmi zámku. Zahradou protékal potok, divné stromoví s ještě divnějším listovím se proplétalo všude okolo. Sem tam bylo vidět na stromu zásah zahradníka - byl sestřižen do nějakého prapodivného tvaru. Roztodivná zvířátka se proháněla po pěšinách, někdy byla krotká ale zvědavá s pohledem plaché laně, jindy mizela ze zraku při prvním šustnutí.

Princ měl zprvu pocit, že se ocitl v ráji. Zamiloval si tu zahradu na první pohled. Rád by v ní zůstal po celý zbytek života. Nicméně teď už byla hluboká noc, tak se vypravil hledat urozenou ženu a její děti. Našel je na jednom konci zahrady. Po tom, co už u královny viděl, by neměl být překvapen tím, co vidí. Ale stejně se neubránil pohnutí. Královna totiž žila ve vyvýšené sluji a děti ve větší, níže položené jeskyni. Slovo sluj či jeskyň však vyvolává pocit, něčeho vlhkého, studeného a neútulného. Ale nebylo tomu tak. Bylo tam až moc teplo a vcelku útulno. S jeskyní to mělo společné jen to příšeří, které tam stále vládlo. Královna již byla připravená a přivítala jej, jak se patří na královnu.

Od té doby žil princ v onom kouzelném zámku, kde se linula roztodivná hudba a kde dvoutónové zvonce odměřovaly čas. Zvonci však končívají pohádky. Bohužel i zde, jako by pohádka končila... Vyšlo najevo, že královnu ovládají střídavě andělští a jindy démoničtí sluhové. Toto zjistil princ nedlouho po svém příjezdu. Avšak láska královny a jejích dětí slibovala, že by časem mohli zlé sluhy společnými silami vyhnat. Všichni tomu tenkrát věřili.

Situace se však nezlepšovala a stávala se stále tíživější. Zlí sluhové, jako by na prince žárlili, jako by tušili, že není jejich spojenec, tak mu stražili úklady a pasti. Někdy jej do úmoru honili po zahradě, dokud nepadl, nebo dokud nechtíc nezpůsobil nějakou škodu. Když pak říkal: Promiňte, já fakt nechtěl nic zničit." Tak odpovědí mu bylo: "To nás nezajímá, udělal's to, tak jsi zlý." Když naopak sluhové princovi něco zničili či mu ublížili, tak jen odsekli: "No a?"

Démoni také ovládali slova na zámku. Dokázali je zkroutit do opaku původního významu. Takže například z věty: "Miluji tě, má královno!" vzniklo: "Jsem mrzák, který si našel ušmudlanou a zapomenutou matku rozmazlených dvou fracků, protože stejně ho žádná jiná nechtěla." Takže ani mluvit nešlo, protože démoni všechno zničili. Než se princ nastěhoval do zámku, tak společných toulkách okolím dokázali spolu krásně hovořit, ale po jeho příjezdu komunikace na zámku přešla ze slov do znaků, z gest do praporků a morseovky, až nakonec ustala úplně.

Pouze s dětmi komunikace dál trvala v nezměněné formě, ba se i zlepšovala. S nimi si princ rád hrával. Říkal si, že nikdy nemohl mít lepší děti a miloval je opravdu, jako by byly jeho vlastní. Ale i královnu stále miloval. Viděl jí na očích, že ho miluje, viděl z jejích pohybů, jak se snaží k němu najít cestu, viděl i na loži, že se mu celá oddává, ale démoni vládli jejich slovům. Démoni honili prince po zahradě a nedávali mu spočinouti. Kolikrát prosil královnu, aby zlé služebníky vyhnala, ale ona odpovídala slovy prokletého básníka: "Mám strach, že když vyženu své démony, tak mi uletí i moji andělé." A princ nebyl schopen jí vysvětlit, jak je to lživá věta...

Nejednou princ hleděl dolů z hradeb a komunikoval s okolojdoucími. Dokonce i princezny mu nabízely, aby s nimi prchl před démony. Několikrát to i zkusil. Vždy rozhodně dojel až k zámecké bráně, ale dále už nemohl. Byla totiž zavřená na čtyři závory. Na každé z nich bylo napsáno:

Královna Lucie

Princezna Terezka

Princezna Dorotka

Domov

Tyto čtyři závory jej držely na zámku a dávaly mu paradoxně sílu, aby vydržel nájezdy krutých služebníků.

Takto čas plynul a bylo třeba na zámku pracovat a opravovat jej. Jednou princ opravoval zámecký příkop. Byl tedy na dlouhém laně přivázán z hradeb zámku a čistil jeho stěny, když najednou sebou lano trhlo, povolilo a princ se šplouchnutím spadl do vody. Začal se málem topit, nalokal se vody, ale naštěstí nakonec se zachytil kořenu na břehu a zjistil, že žije. Žije, ale jak to, že je mimo zámek? Zvedl se a pomalu se doplazil k zavřené bráně. Bušil na ní, volal. Věděl, že ho slyší, ale nemohou či nechtěj otevřít. Pak pohlédl skulinou dovnitř a zjistil, že v zámku je nějaký jiný muž. Že tedy královna přesekla jeho lano, když byl nad příkopem. Princi se vkradly do očí slzy a do mysli zoufalství. Vzpomínal na holčičky, na svou královnu, na zámeckou zahradu, na roztodivnou faunu a flóru...

Princ ležel před branou několik týdnů, někdy na ní škrabal, ale většinou jen tak bez ducha ležel. Nebyl moc schopný vnímat, ale jako vodu v příkopě, tak i smutek odplaví čas. Po nějakém čase se princ zvedl, oprášil kolena a pohlédl znova na bránu. Viděl, že je to práce fórová, která se dá lehce rozbít mečem, když bude trochu chtít. Už chtěl tasit meč, když se znova pohlédl na bránu a uviděl, že na ní jsou opět čtyři závory. Jen nápisy jsou jiné. Stojí na nich:

Alkohol

Urážky

Nevěry

Hádky

Meč jako by sám od sebe zase zapadá do své pochvy. Ví asi sám nejlépe, že jednu závoru by zmohl, ale ty čtyři jen vydatnou pomocí zevnitř.

Princ si sbírá svršky, které mu spadly přes hradby. Volá na svého koně, který přibíhá z lesa a radostně ho vítá. Princ na něj usedá a za svítání, ranní rosou vyrážejí kamsi za 36. úběžník. Necítí se vinen, že odjíždí. Řádný muž sice nechává své milované samotné, ale jeho královna a princezny přece mají roh, mohou na něj kdykoli zatroubit, kdyby potřebovaly pomoc.

Za sebou tak nechává jedno z nějkrásnějších a zároveň nejkrutějších míst, které kdy poznal. Domov a tři skvělé ženy, které stále miluje, ale stejně tak i démony, kteří jej skoro zahubili.

Zpět na obsah


Odpovědi na všechny jeho otázky

Ohlédl se vlevo, když vycházel z domu. Zbytečně. Zleva stejně žádná auta nikdy nejezdila, byl to jen návyk z přecházení ulice. Přešel k popelnicím vyhodil odpadky a během té chvíle se na světě narodily tři nové děti. Hlavou mu projel smrad z popelnice a tím přerušil tok myšlenek, který ale stejně nevedl k žádnému geniálnímu vynálezu. Otočil se a odcházel na autobus. Začal myslet na práci, protože ten den ho čekala presentace před firemními zákazníky a chtěl zapůsobit dobrým dojmem. Zapůsobí, ale zakázku to nepřinese hned, ale až tak za dva roky, ale to on už v té firmě dávno nebude pracovat. Mezi tím v jedné indiánské vesničce dítě v noci oslovilo svou matku španělsky a ne indiánskou řečí nahuatlem a tedy dál pokračoval proces vymírání indiánských jazyků.

Avšak mysl našeho muže zaujalo něco jiného. Byla to velká závorka, která stála na konci ulice. Zapomněl na autobus i práci a jeho pozornost se obrátila vůči tomuto objektu, který dříve vídával jenom na papíře nebo v počítači. Přišel k ní blíže a opravdu byla to obyčejná, pravá závorka, které chyběl třetí rozměr. Byla úplně placatá, ale jen tak vysela ve vzduchu bez jakéhokoli nosiče.

Závorka jej zaujala a protože byl Čech, tak přemýšlel, jak by se jí zmocnil. Dlouho mu přemítání nezabralo a usoudil, že když na závorce není řetěz, takže si ji může vzít s sebou. Inu dobrá, tak ji sroloval a šel do práce, tam ji vylepil na zeď, kde vypadala jako plakát a od té doby nikoho nepřekvapovala svou placatostí.

On si však kladl otázku, že když na ulici existovala pravá závorka, tak někde jinde se musí (ale i nemusí) nacházet i levá závorka a něco mezi nimi. A jaký smysl má být mezi nebo vně těchto závorek? Nezměnil smysl vesmíru, když přesunul pravou závorku z Libně do Karlína? Neskončí běh vesmíru fatální chybou a zatuhnutím systému? Zatím ale nic netuhlo, tedy když pomineme pár živočišných druhů, které mezi tím vyhynuly.

Zadal do počítače heslo a připojil se na www.google.com. Tam zadal heslo „pravá závorka konec ulice“ a našel jednu stránku, kde našel formulář, kde po zadání otázky a odeslání dostal odpovědi na všechny své otázky. Například:

1. Změní se smysl vesmíru, když přesuneme pravou závorku?

Ano, pro některé lidi přestane mít smysl, pro jiné jej však nabyde. Většina lidí tímto přesunem nebude nějak ovlivněna.

2. Bude to mít vliv například na osud Brna?

Ne, Brna se tento jev nebude týkat.

3. Bude ještě někdo či něco ovlivněno přesunutím pravé závorky o 3 km dále?

Ano, například chování tajemných mezonů.

4. Ovlivní to nějak datum či způsob mé smrti?

Ano, zemřete o dva dny později a zrovna, když o tři bloky vedle bude jedna žena solit polévku.

5. Ovlivní to nějak osud mých dětí?

Ne, stejně žádné mít nebudete.

6. Měl někdo z lidí podíl na tom, že se ta závorka objevila na konci ulice?

Ano, Ondřej Kobza. (Ale on není oním mužem, který našel tu závorku.)

7. Má teď cenu více spořit?

Ano, kontokorent je zlodějna.

8. Koho mám volit v příštích volbách?

Vzhledem k přesunu závorky je teď nejlepší volit podle pravidla přednost zprava.

9. Mám se rozejít se svou holkou, která si neustále stěžuje, že žijeme prázdný vztah, jako by jen vedle sebe a ne spolu?

Můžete, ale její problém by vyřešilo, kdybyste přestal mít ironický poznámky, a vaši spokojenost by zvýšilo, kdyby ona přestala zbytečně vyčítat.

10. Je Klaus dobrý president?

Ne, je to špatný president.

11. Mohu dostat odpověď, proč jsem nedostudoval školu?

Z hlavních důvodů: Protože máte matku učitelku a protože jste si vytáhl jiné otázky než ty, které jste se naučil.

12. Jaký byl méně důležitý důvod, proč jsem nedodělal školu?

U partnerky zkoušejícího asi týden před zkouškou došlo k adukci meziproduktů metabolismu syntetických analogů pyžma na její DNA v játrech. Zasažené buňky sice byly časem odbourány, ale v té době to zvýšilo její unavitelnost a citové nároky na zkoušejícího. Ten pak měl méně sil a tolerance vůči vaší neznalosti.

13. Ovlivnil fakt, že jsem nedostudoval školu, nějak můj život?

Ano, a to tak, jako že jo.

14. Ovlivní tyto otázky a odpovědi nějak čtenáře této zprávy?

Ano, například Noemi Fialové kromě svalové aktivity podpoří i mentální aktivitu. Michaele Nekovářové přinesou dokonce i o něco více.

15. Bude mít někdo díky přesunutí závorky nějakou újmu?

Ano jistě, celá řada lidí. Například Jeroným Klimeš sní za večer o čtyři a půl sušenky méně. Ale teď už přestane psát, sní poslední makovou buchtu, něčeho se napije a půjde dělat něco jiného.

 

Podle skutečné události a na žádost dotyčného muže zaznamenal Jeroným Klimeš.

Zpět na obsah