PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2018-10-11 (1,9 NS)
Citace knihy: Daniel Handlovič (2010): Už to bude... Tiskárna a vydavatelství 999 s.r.o., ISBN 978-80-86391-39-7
Str. 22 Na Slovensku
Útlá kniha osobních vzpomínek Daniela Handloviče jistě není objektivním záznamem historie, ale mnohé jeho postřehy a vzpomínky jsou zjevně pravdivé a autentické. Vypsal jsem si tři citáty:
a) Policisté kupují drogy u dealerů. To je běžná praxe i dnes. Když vám policisté řeknou, že nějakého dealera tzv. sledují, tak to tajnosnubnou řečí znamená, že od něho kupují marihuanu a jiné drogy. Na tomto citátu vidíte, že je to více než padesát let stará praxe.
b) Když zelení tvrdí, že vlci nejsou lidem nebezpeční, tak je to nesmysl. Proto lidé vlky vystříleli, protože jim likvidovali nejen stáda, ale i děti.
c) Je známým faktem, že holky chodí vždy na záchod ve dvojici. Zde vidíme, že je to opravdu zřejmě genetická záležitost, protože to funguje stejně i ve velmi vzdálených končinách, jako je Nikaragua.
Ta malá dědina, kde v minulosti bydleli lidé, byla postavená v Mestických horách. Nejbližší civilizace byla odtamtud asi 30 kilometrů. [...] Chodníky byly udělané z pískovcových placatých šutrů. Nebyla to žádná rovina. Naopak cestičky vedly do kopce a úplně nahoře byl postavený dřevěný kostelík. [...]
Když byly ovce podojené a uzavřené v ohradě – říkali tomu košár – tak najednou někdo zaklepal na dveře. Ve dveřích stál bača, v ruce držel ruksak, vyndal z něho ovčí sýr, žinčici, slivovici a dobrý tabák. V krbu hořel oheň, prostě bylo to super. Já se ho zeptal: „No a kdo vám v noci hlídá ovce, jsou tady přece vlci.“ On se pousmál a řekl: Celou noc jsou venku hafáni – čuvači. „ Ženské nakrájely na talíř sýr, v krbu se opékalo maso, ale předtím jsme ochutnali slivovici. Byla dobrá, dvakrát přepalovaná, vozil ji pravidelně od nějaké stařenky. Povídá: „Jednou večer jsem byl pro várku slivky a najednou před její chalupou zastavili chlupatý. Já se bál, že mne chytnou a jí také. Ale ona se koukla z okénka a dodala: ‚Nic se neděje, ti rovněž berou ode mne slivovici.‘“ A zase nalili každému stachana kořalky a vyprávěl: „Nejvíc jehňat se ztratí, když mají vlci mláďata. To se těžko uhlídá, protože mají v sobě zažitý způsob lovu. Ve dne útočí na ovce několikrát, vědí, že čokli to uhlídají. A právě o tom jim jde. V noci jsou pejsci unavení a už nejsou tak ostražití. Na to čekají a pak se vrhnou na jehňata. Jehně zakousnou, utečou do bezpečí na kraj lesa a tam ho teprve v klidu sežerou. Jsou mazanější než my.“ A pokračuje:
„Ještě když byla vesnice obydlená, stalo se tady něco hrozného. Byla krutá zima, sněhu po kolena a velké mrazy. Každá chalupa měla záchod venku, prostě dřevěnou latrínu. Jednou v noci šlo sousedovo děvčátko ven. Bylo jí tehdy asi deset let. Nevracela se zpátky. Rodiče ji šli hledat. Kolem dokola na sněhu byla spousta krve a stopy od vlků. Roztrhali, rozsápali ji a odtáhly bůhvíkam.“
Ženské byly bledé, no a já se bál jít ven vyčůrat.
Str. 44 V Nikaragui
Někdy jsem si musel vyprat hadry, a proto jsem se šel podívat, jak to dělají místní hospodyně. Bylo to jednoduché, sušáky jim dělal teplý vítr a místo pračky jim dobře posloužily placaté šutry v místním potoce. Prášek na praní neměly. Na to stačila dřevěná plácačka. Nikdy nešly prát ve stejný den, mohly se stát snadným terčem. Pokaždé dny střídaly a chodily pouze ve skupinách.