Flannery o’Connor: Dobrého člověka těžko najdeš

ARGO

U cesty číhá drak a pozoruje ty, co tudy procházejí. Pozor, aby vás nepozřel. Kráčíme k Otci všech duší, ale musíme projít kolem toho draka.

Cyril Jeruzalémský

DOBRÉHO ČLOVĚKA TĚŽKO NAJDEŠ

Babička na Floridu jet nechtěla. Chtěla navštívit nějaké svoje příbuzné ve východním Tennessee a chápala se každé příležitosti, aby změnila Baileyho rozhodnutí. Bailey byl syn, u kterého bydlela, její jediný chlapec. Seděl na krajíčku židle u stolu a hrbil se nad oranžovou sportovní přílohou Journalu. „Podívej se na tohle, Bailey,“ ozvala se babička, „jen si to přečti!“ Stála s jednou rukou zapřenou o hubený bok a druhou mu šustila novinami nad plešatou hlavou. „Ten chlap, co si říká Neřád, utek z federální káznice a míří na Floridu. Jen si tady přečti, co udělal s těma lidma. Jen si to přečti! Já bych svoje děti nebrala zrovna tím směrem, kde řádí takovej kriminálník. Nevzala bych si to na svědomí.“

Bailey nevzhlédl od čtení, a tak se babička otočila jako na obrtlíku k matce dětí, mladé ženě v dlouhých kalhotách, jejíž široký a prostomyslný obličej připomínal zelnou hlávku ovázanou zeleným šátkem se dvěma cípy nahoře jako se zaječíma ušima. Seděla na pohovce a krmila malého meruňkovým protlakem z kelímku. „Na Floridě už děti byly,“ pokračovala stará paní. „Měli byste je pro změnu vzít někam jinam, aby poznaly různé končiny světa a rozšířily si obzor. Ve východním Tennessee nikdá nebyly.“

Matka dětí jako by ji neslyšela, ale osmiletý John Wesley, statný chlapec s brýlemi, se ozval: „Když nechceš na Floridu, proč teda nezůstaneš doma?“ Četli si s děvčátkem June Star na podlaze obrázkové seriály.

„Ta by nezůstala doma, ani kdyby mohla bejt na den královnou,“ poznamenala June Star, aniž zvedla žlutou hlavu.

„Tak, a copak byste dělali, kdyby vás ten chlap, ten Neřád, chytil?“ zeptala se babička.

„Dal bych mu facku,“ prohlásil John Wesley.

„Nezůstala by doma ani za milion dolarů,“ vedla dál svou June Star. „Bojí se, aby o něco nepřišla. Musí všude s náma.“

„No dobrá, slečinko,“ řekla babička. „Jen si na to vzpomeň, až budeš zase chtít, abych ti naondulovala vlasy!“

June Star opáčila, že má vlasy vlnité od přírody.

Druhý den ráno byla babička v autě první, připravená k odjezdu. V jednom koutě měla svůj bachratý černý vak, který vypadal jako hroší hlava, a pod ním schovávala košík s kocourem Fňukem. Nechtěla ho nechat tři dny doma samotného, poněvadž by se mu po ní moc stýskalo a poněvadž měla strach, že by se mohl otřít o kohoutek plynového sporáku a udusit se. Její syn, Bailey, nerad jezdil s kocourem do motelu.

Seděla uprostřed zadního sedadla mezi Johnem Wesleym a June Star. Bailey s matkou dětí a s maličkým seděli vpředu a vyjeli z Atlanty v osm pětačtyřicet s 55 890 ujetými mílemi na tachometru. Babička si to zapsala, protože si říkala, že bude zajímavé po návratu zjistit, kolik ujeli. Trvalo jim dvacet minut, než dorazili na okraj města.

Stará paní se pohodlně usadila, stáhla si bílé bavlněné rukavičky a položila si je společně s kabelkou za sedadlo pod zadní okno. Matka dětí byla pořád v dlouhých kalhotách a pořád měla na hlavě ten zelený šátek, ale babička si nasadila tmavomodrý námořnický slamák s kytičkou bílých fialek na krempě a vzala si tmavomodré šaty s drobnými bílými puntíky. Límeček a manžety měla z bílé organzy, zdobené krajkami, a do výstřihu si připíchla purpurový trs látkových fialek s voňavou vložkou. Kdyby je potkalo nějaké neštěstí, každý, kdo by ji uviděl na silnici mrtvou, by okamžitě poznal, že je dáma.

Vyslovila názor, že se jim dneska dobře pojede, protože není ani moc horko, ani chladno, a varovala Baileyho, že nejvyšší dovolená rychlost je devadesát kilometrů za hodinu a že policejní hlídky číhají za reklamními tabulemi a skupinkami stromů, odkud pak za člověkem vyrazí, dřív než má možnost zpomalit. Upozorňovala na zajímavé podrobnosti scenérie: na Kamennou horu, na modravou žulu, která místy dosahovala po obou stranách až k silnici, na jasně červené hliněné náspy, žilkované trochu purpurem, a na rozličné plodiny, které na polích vytvářely pruhy zeleného krajkoví. Stromy byly plné stříbrobílého slunečního světla a i ty nejubožejší z nich se třpytily. Děti si četly komiksové časopisy a jejich matka znovu usnula.

„Projeďme Georgii co nejrychlejc, abysme se na ni nemuseli moc koukat,“ navrhl John Wesley.

„Kdybych já byla malej kluk,“ napomenula ho babička, „nemluvila bych takhle o svém rodném státě. Tennessee má svoje hory a Georgie zase pahorkatinu.“

„Tennessee je horáckej Zapadákov,“ odsekl John Wesley, „a Georgie taky stojí za starou belu.“

„Se ví,“ přidala se June Star.

„Za mejch mladejch časů,“ řekla babička a sepjala žilnaté prsty, „měly děti ve větší úctě svoje rodné státy a svoje rodiče a vůbec všechno. Lidé tehdá věděli, co se sluší a patří. Jé, podívejte se na toho roztomilýho čerňouška!“ vykřikla a ukázala na černošské dítě stojící ve dveřích jedné chajdy. „Nebyl by to hezkej obrázek?“ zeptala se a všichni se otočili a podívali se na černouška zadním oknem. Zamával jim.

„Neměl na sobě kaťata,“ poznamenala June Star.

„Nejspíš ani žádné nemá,“ vysvětlovala babička. „Malí čerňoušci na venkově nemají věci, jako máme my. Kdybych uměla malovat, hnedka bych si ho vymalovala.“

Děti si vyměnily komiksy.

Babička se nabídla, že malého na chvíli podrží, a matka jí ho podala přes opěradlo předního sedadla. Babička si ho posadila na koleno, houpala ho a povídala mu o věcech, které míjeli. Koulela očima a špulila rty a strkala mu svůj kožnatý hubený obličej do jeho hladké a hebké tvářičky. Občas se na ni nepřítomně uculil. Projížděli kolem rozlehlého bavlníkového pole, uprostřed něhož tvořilo jakýsi ostrůvek pět či šest ohrazených hrobů. „Podívejte se na ten hřbitůvek!“ ukázala jim prstem babička. „To bylo staré rodinné pohřebiště. Patřívalo k plantáži.“

„A kde je ta plantáž?“ zeptal se John Wesley.

„Vítr ji vzal — Sever proti Jihu,“ řekla babička. „Ha, ha, ha!“

Když děti dočetly všechny časopisy, které si vzaly s sebou, otevřely krabici s obědem a najedly se. Babička snědla sendvič s arašídovou pomazánkou a s olivou a nedovolila dětem, aby vyhodily krabici a papírové ubrousky z okna. Když už neměly co dělat, začali si všichni hrát tak, že si jeden vybral určitý oblak a dal druhým dvěma hádat, co jim připomíná. John Wesley si vybral oblak ve tvaru krávy a June Star hádala, že je to kráva, ale John Wesley prohlásil, že ne, že je to auto, a June Star mu vyčetla, že švindluje, a obě děti se přes babičku začaly prát.

Babička jim slíbila, že jestli budou zticha, poví jim jednu historku. Když něco vyprávěla, koulela vždycky očima, pokyvovala hlavou a tvářila se hrozně dramaticky. Začala o tom, jak se jí kdysi za svobodna dvořil jistý pan Jeremiáš Edgar Zachary z Jasperu v Georgii. Byl to velice pohledný muž a džentlmen a nosil jí každou sobotu odpoledne meloun, do kterého vyřezal svůj monogram — J. E. Z. No a jednou, pokračovala babička, pan Zachary přinesl sobotní meloun, ale nezastihl nikoho doma, takže ho nechal na přední verandě a vrátil se svou bryčkou do Jasperu, jenomže babička ten meloun nikdy nedostala, poněvadž ho snědl jeden negerský kluk, když na něm uviděl napsáno JEZ! Johnovi Wesleymu ta historka tak polechtala bránici, že se mohl uhihňat, ale June Star nepřipadala nijak zvláštní. Prohlásila, že by si nevzala muže, který by jí jenom nosil v sobotu meloun. Babička namítla, že by bývala udělala štěstí, kdyby si byla pana Zacharyho vzala, poněvadž to byl džentlmen a nakoupil akcie Coca-Coly, když se poprvé objevila, a umřel teprve před několika lety jako velký boháč.

Zastavili se na Hrádku na sendviče s hovězí pečení. Hrádek byla částečně štukovaná a částečně dřevěná benzínová stanice s občerstvením a s taneční halou, postavená na vymýceném pozemku poblíž Timothy. Vedl ji tlusťoch jménem Red Sammy Butts a nápisy na budovách u silnice kilometry před Hrádkem i za ním hlásaly: OKUSTE FAMÓZNÍ PEČENI REDA SAMMYHO! RED SAMMY JE BEZ KONKURENCE! TLOUŠTÍK, CO SE UMÍ ŠŤASTNĚ SMÁT! VÁLEČNÝ VYSLOUŽILEC! RED SAMMY JE VÁŠ ČLOVĚK!

Red Sammy ležel před Hrádkem na holé zemi s hlavou pod náklaďákem, zatímco poblíž vřeštěla šedivá opička asi stopu vysoká, přivázaná řetízkem k nízkému zederachu. Jakmile uviděla děti, které vyskočily z auta a rozběhly se k ní, vyhoupla se zpátky na strom a vyšplhala až na nejvyšší větev.

Vnitřek Hrádku byla dlouhá tmavá místnost s výčepním pultem na jednom konci, se stoly na druhém a s tanečním parketem uprostřed. Všichni se usadili k velkému stolu vedle hracího automatu a Sammyho manželka, vysoká, do hněda opálená žena s vlasy i s očima světlejšími než její pleť, k nim přišla a přijala objednávku. Matka dětí hodila do automatu desetník a pustila „Valčík z Tennessee“ a babička poznamenala, že při tom kousku je jí vždycky do tance. Zeptala se Baileyho, jestli by si s ní nezatancoval, ale ten ji jenom sjel pohledem. Neměl od přírody optimistickou povahu jako ona a cestování ho znervózňovalo. Babiččiny hnědé oči zářily. Kolébala hlavou ze strany na stranu a tvářila se, jako by tančila na židli. June Star si vyžádala, aby zahráli něco, při čem by si mohla zastepovat, a tak její matka hodila další desetník do automatu, který spustil rychlou melodii, a June Star šla na parket a předvedla své stepovací číslo.

„Není k pomilování?“ rozplývala se Sammyho manželka a nakláněla se přes pult. „Nechtěla bys tady zůstat a bejt moje holčička?“

„To teda určitě ne,“ odpověděla June Star. „V takovýhle barabizně bych nebydlela ani za milion dolarů!“ A rozběhla se zpátky ke stolu.

„Není k pomilování?“ opakovala žena a zdvořile našpulila ústa.

„To se nestydíš?“ zasyčela babička.

Red Sammy vešel dovnitř a řekl manželce, aby nechala lelkování u pultu a pospíšila si s objednávkou. Khaki kalhoty mu spadaly až na kyčelní kosti a břicho mu viselo přes kalhoty jako pytel mouky a házelo se mu pod košilí. Přistoupil blíž, sedl si k vedlejšímu stolu a napůl si povzdechl, napůl zahalekal. „Dneska jednomu nic nevyjde,“ prohlásil. „Nevyjde,“ utřel si zpocený červený obličej šedivým kapesníkem. „Dneska jeden neví, komu se dá věřit. No nemám pravdu?“

„Lidi rozhodně nemají tu slušnost jako dřív,“ přisvědčila babička.

„Minulej tejden sem přijeli dva chlápci,“ vykládal Red Sammy, „přijeli v chrysleru. Auťák to byl starej a votlučenej, ale jinak dobrej, a ty mládenci se mi zdáli v pořádku. Říkali, že dělaj ve fabrice, a víte, že jsem jim načepoval benzín na sekeru? Proč jsem to jenom dělal?“

„Protože jste dobrý člověk,“ vyhrkla babička okamžitě.

„To jo, paní, to teda nejspíš jsem,“ řekl Red Sammy, jako by ho ta odpověď omráčila.

Jeho manželka přinesla objednávku, všech pět talířů najednou, bez podnosu, dva v každé ruce a pátým balancovala na lokti. „Na celým tomhle zeleným božím světě není živá duše, který by moh jeden věřit,“ poznamenala. „A nikoho z toho teda nevylučuju, nikoho,“ opakovala s pohledem na Reda Sammyho.

„Četli jste o tom kriminálníkovi, o tom Neřádovi, co utek?“ zeptala se babička.

„Vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby nás přepad zrovna tady,“ řekla žena. „Kdyby se vo nás tady doslech, ani krapet by mě nepřekvapilo, kdyby se tu vobjevil. Kdyby se doslech, že najde v kase dva šupy, ani krapítek by mě nepřekvapilo, kdyby...“

„Tak dost,“ zarazil ji Red Sam. „Běž a přines tady hostům tu kolu,“ a žena odešla pro zbytek objednávky.

„Dobrýho člověka těžko najdeš,“ povzdychl si Red Sammy. „Je to všecko čím dál tím horší. Pamatuju se na doby, kdy moh člověk vytáhnout paty z domu a nechat dveře nezamčený. Dneska teda už ne.“

Popovídali si s babičkou o lepších časech. Stará paní vyslovila názor, že za tu dnešní spoušť může jen a jen Evropa. Řekla, že si Evropa počíná, jako bychom si peníze sami tiskli, a Red Sammy odpověděl, že o tom ani nemá cenu mluvit, že má babička svatou pravdu. Děti vyběhly ven do bílého slunečního světla a pozorovaly opičku v krajkovitém listí zederachu. Chytala si pilně blechy a každou z nich pečlivě rozlouskla mezi zuby, jako by to byla lahůdka.

Znovu vyjeli do horkého odpoledne. Babička podřimovala a každých pár minut ji probudilo její vlastní chrápání. Poblíž Toombsboro se probrala a vzpomněla si na starou plantáž, kterou tady v okolí jednou navštívila jako mladá slečna. Dům prý měl v průčelí šest bílých sloupů, vedla k němu dubová alej a před domem po obou stranách stály dva laťkové altánky, kde bylo možno posedět s nápadníkem po procházce zahradou. Vzpomněla si přesně, na kterou cestu je třeba odbočit, aby se tam dojelo. Věděla, že Bailey nebude ochoten ztrácet čas prohlížením nějakého starého domu, ale čím víc o něm mluvila, tím víc toužila ještě jednou se tam podívat a přesvědčit se, jestli ty dva altánky dosud stojí. „V tom domě byla tajná skrýš,“ prohlásila lstivě. Nemluvila pravdu, ale toužila, aby to pravda byla. „A povídalo se, že tam schovali rodinné stříbro, když tamtudy táhl generál Sherman, ale nikdá se nenašlo...“

„Jůůů!“ nadchl se John Wesley. „Pojeďme se tam podívat! My ho najdem! Kdo tam bydlí? Kudy se tam zahejbá? Hej, tati, nemohli bysme tam zahnout?“

„Nikdy jsme ještě neviděli dům s tajnou skrýší!“ vypískla June Star. „Pojeďme k tomu domu s tajnou skrýší! Hej, tati, nemohli bysme se podívat na ten dům s tajnou skrýší?“

„Není to už odtaď daleko, to vím,“ přidala se babička. „Nezabralo by nám to víc než dvacet minut.“

Bailey zíral přímo před sebe. Čelist měl ztuhlou jako podkovu. „Ne,“ procedil mezi zuby.

Děti začaly ječet a vřískat a chtěly mermomocí vidět dům s tajnou skrýší. John Wesley kopal do opěradel předního sedadla a June Star visela matce přes rameno a zoufale jí kničela do ucha, že si neužijou žádnou zábavu ani o prázdninách a že si nikdy nesmějí dělat, co sami chtějí. Rozječel se i malý a John Wesley kopal do opěradla tak prudce, že to jeho otec cítil v ledvinách.

„No dobrá!“ zařval a zastavil na kraji silnice. „Budete všichni už jednou mlčet? Budete zticha aspoň na vteřinu? Jestli nedáte pokoj, nepojedeme nikam.“

„Hodně by se z toho poučili,“ špitla babička.

„No dobrá,“ kapituloval Bailey, „ale uvědomte si, že je to jediná zastávka kvůli něčemu podobnému. Jediná a poslední zastávka.“

„Ta polní cesta, kterou musíš zahnout, je něco přes kilometr zpátky,“ dirigovala babička. „Všimla jsem si jí, když jsme ji míjeli.“

„Polní cesta!“ zaúpěl Bailey.

Když otočili a zamířili k polní cestě, babička si připomněla další podrobnosti o tom domě, krásné sklo nad předními dveřmi a lampu se svíčkami v hale. John Wesley prohlásil, že tajná skrýš bude nejspíš v krbu.

„Dovnitř toho domu se nedostanete,“ bručel Bailey. „Vždyť nevíte, kdo tam bydlí.“

„Až budete všichni mluvit s těma lidma vpředu, já voběhnu zadem a vlezu tam voknem,“ navrhl John Wesley.

„Všichni zůstaneme v autě,“ prohlásila matka.

Zahnuli na neštěrkovanou polní cestu a vůz se drncavě hnal v oblaku růžového prachu. Babička vzpomínala na časy, kdy nebyly žádné asfaltky a padesát kilometrů představovalo celodenní pouť. Cesta vedla přes pahorky, byla plná zrádných výmolů a ostře se klikatila nad nebezpečnými svahy. Hned se octli na kopci a shlíželi dolů na modravé vrcholky stromů na míle daleko, hned zase sjeli do červené prolákliny a prachem obalené stromy shlížely dolů na ně.

„Jestli se ten dům do minuty neobjeví,“ zahučel Bailey, „tak otočím a jedu zpátky.“

Cesta vypadala, jako by se po ní nejezdilo už celé měsíce.

„Už to není daleko,“ řekla babička, a právě když to říkala, uvědomila si něco hrozného. Bylo to tak trapné, že celá zrudla, vypoulila oči a nohy jí poskočily, až převrhly v koutě její vak. Jakmile se pohnul vak, nadzvedly se noviny, jimiž měla přikrytý košík pod vakem, něco zavrčelo a kocour Fňuk skočil Baileymu na rameno.

Dětmi to hodilo na podlahu a jejich matku, která svírala maličkého, to vymrštilo ze dveří ven; starou paní to vrhlo na přední sedadlo. Vůz se jednou překotil a přistál s pravým bokem vzhůru v hlubokém výmolu vedle cesty. Bailey zůstal za volantem s kocourem — šedě mourovatým, se širokým bílým obličejem a s oranžovým čumákem který mu visel na šíji jako housenka.

Sotva děti zjistily, že mohou hýbat rukama a nohama, vyhrabaly se z auta s pokřikem: „My jsme se VYBOURALI!“ Babička se choulila do klubíčka pod přístrojovou deskou a doufala, že je poraněná natolik, aby se na ni Baileyho hněv nesnesl naráz. Ta hrůza, jež jí bleskla hlavou těsně před havárií, bylo náhlé zjištění, že onen dům, na který se tak živě pamatovala, není v Georgii, ale v Tennessee.

Bailey si oběma rukama odtrhl kocoura od zátylku a mrštil jím z okna o kmen borovice. Pak vylezl z vozu a začal se rozhlížet po matce dětí. Seděla opřená o stěnu příkopu vymletého v červené hlíně, držela naříkajícího malého, ale měla jenom rozseknutou tvář a zlomené rameno. „My jsme se VYBOURALI!“ ječely děti bez sebe radostí.

„Ale nikdo se nezabil,“ řekla June Star zklamaně, když babička vykulhala z auta, s kloboukem dosud připíchnutým na hlavě, ale se střechou vpředu zlomenou, takže rozverně trčela vzhůru a kytička fialek visela po straně. Všichni, až na děti, se ve výmolu posadili, aby se vzpamatovali z otřesu. Všichni se třásli.

„Třeba pojede kolem nějaké auto,“ řekla matka dětí ochraptěle.

„Něco jsem si nejspíš poranila tady vevnitř,“ ozvala se babička a tiskla si bok, ale nikdo jí neodpověděl. Baileymu drkotaly zuby. Měl na sobě žlutou sportovní košili se vzorkem jasně modrých papoušků a v obličeji byl žlutý jako ta košile. Babička se rozhodla nezmiňovat o tom, že ten dům je vlastně v Tennessee.

Vozovka vedla asi tři metry nad nimi, takže viděli jenom vrcholky stromů na její druhé straně. Za výmolem, ve kterém seděli, se táhly další lesy, vysoké, temné a hluboké. Za nějakou chvíli uviděli v dálce na vršku kopce nějaké auto, jež se k nim pomalu blížilo, jako by si je pasažéři v autě obhlíželi. Babička vstala a zamávala vzrušeně oběma pažemi, aby přilákala jejich pozornost. Auto se dál pomalu blížilo, zmizelo za záhybem a znovu se objevilo, ještě pomaleji, nahoře na kopečku, ze kterého se oni překotili. Byl to velký černý, otlučený vůz, připomínající pohřební auto. Seděli v něm tři muži.

Zastavili právě nad nimi a řidič na ně chvíli shlížel upřeným bezvýrazným pohledem, jak tam tak dole seděli, ale nepromluvil. Pak se odvrátil a zamumlal něco druhým dvěma, kteří vystoupili. Jeden byl tlustý mládenec v černých kalhotách a v červeném triku se stříbrným hřebcem našitým na prsou. Prošel kolem nich vpravo, zůstal stát a civěl na ně s ústy pootevřenými v jakémsi nedbalém úsměšku. Druhý měl na sobě khaki kalhoty, modré proužkované sako a šedivý klobouk hluboko stažený, takže mu zakrýval skoro celý obličej. Obešel je zvolna po levé straně. Ani jeden z nich nepromluvil.

Řidič vystoupil z auta, zůstal stát vedle něho a shlížel na ně dolů. Byl starší než ti druzí dva. Vlasy mu začínaly šedivět a v brýlích se stříbrnou obroučkou působil jako vzdělanec. Měl dlouhý zbrázděný obličej a neměl košili ani nátělník. Byl jenom v modrých džínsech, které mu byly příliš těsné, a v ruce držel černý klobouk a pistoli. Oba mládenci měli rovněž pistole.

„My jsme se NABOURALI!“ ječely děti.

Babičky se zmocnil podivný pocit, že toho brýlatého odněkud zná. Jeho tvář jí byla povědomá, jako by ho byla znala celý život, jenom si nemohla vzpomenout odkud. Vykročil od auta a začal sestupovat po svahu, opatrně našlapuje, aby neuklouzl. Byl obutý do hnědobílých střevíců bez ponožek a měl červené a tenké kotníky. „Dobrý vodpoledne,“ pozdravil. „Vidím, že jste se krapet vymázli.“

„Dvakrát jsme se převrátili,“ postěžovala si babička.

„Jednou,“ opravil ji. „Viděli jsme, jak se to stalo. Podívej se na tu jejich káru, jestli je pojízdná, Hirame,“ řekl tiše mládenci v šedivém klobouku.

„Nač máte tu bouchačku?“ zeptal se John Wesley. „Co s ní budete dělat?“

„Paní,“ obrátil se muž k matce dětí, „zavolala byste ty děcka, aby si sedly k vám? Děcka mě znervózňujou. Sesedněte se všichni dohromady, tam, co sedíte vy.“

„Co vy NÁM máte co poroučet?“ ohradila se June Star.

Stěna lesů za nimi zela jako otevřená černá ústa. „Pojď sem!“ řekla holčičce matka.

„Tak heleďte se,“ ozval se náhle Bailey, „jsme v hrozné situaci! Jsme v...“

Babička vyjekla. Namáhavě se postavila na nohy a zůstala zírat. „Vy jste ten Neřád!“ vykřikla. „Hnedka jsem vás poznala!“

„Jistě, paní,“ řekl muž a po tváři mu přeletěl úsměv, jako by mu proti jeho vůli polichotilo, že byl poznán, „ale pro vás pro všecky by bejvalo lepší, kdybyste mě nepoznala.“

Bailey prudce trhl hlavou a řekl své matce něco, co šokovalo i děti. Stará paní se rozplakala a Neřád zrudl.

„Jen klid, paní,“ řekl. „Člověku někdy vylítne z huby něco, co tak vopravdu nemyslí. Počítám, že takhle s vámi mluvit nechtěl.“

„Přece byste nezastřelil dámu, viďte, že ne?“ vyhrkla babička, vytáhla si z manžety čistý kapesník a začala si oťupávat oči.

Neřád namířil špičkou střevíce do hlíny, vyvrtěl malou jamku a znovu ji zahrábl. „Byl bych hrozně nerad, kdybych musel,“ řekl.

„Poslechněte,“ babička skoro zaječela, „já vím, že jste dobrý člověk. Nevypadáte ani kapku na to, že by ve vás bylo něco ordinérního. Já vím, že jste jistě ze slušné rodiny.“

„Jistě, paní,“ přikývl. „Z nejlepší rodiny na světě.“ Když se usmál, ukázal řádku silných bílých zubů. „Pánbu nikdá nestvořil lepší ženskou než mou mámu a tatík měl srdce z ryzího zlata.“ Mládenec v červeném triku je obešel zezadu a stál za nimi s pistolí u boku. Neřád si dřepl na zem. „Hlídej ty děcka, Bobby Lee,“ řekl. „Víš, že mě znervózňujou.“ Podíval se na tu rodinu schoulenou před ním a zdálo se, že upadl do rozpaků, jako by nemohl přijít na nic, co by řekl. „Na vobloze není ani mráček,“ poznamenal a vzhlédl k nebi. „Slunce člověk nevidí, ale žádný mraky taky ne.“

„Ano, máme dneska krásně,“ přisvědčila babička. „Poslechněte, vy byste si neměl říkat Neřád, protože já vím, že jste v jádru dobrý člověk. Stačí se na vás podívat a hned se to vidí.“

„Ticho!“ zařval Bailey. „Ticho! Sklapněte všichni a nechte to vyřídit mě!“ Zvedl se do podřepu jako běžec připravený vyrazit, ale nepohnul se.

„Toho si považuju, paní,“ řekl Neřád a pažbou své pistole vyryl do země malý kroužek.

„Ta kára bude zrychtovaná za půl hodiny,“ zavolal Hiram a podíval se přes zvednutou kapotu.

„Nejdřív teda s Bobbym Lee vodveďte jeho a toho kluka vo kousek dál,“ řekl Neřád a ukázal na Baileyho a Johna Wesleyho. „Mládenci se vás chtěj na něco zeptat,“ řekl Baileymu. „Vobtěžoval byste se s nima kousek támhle do lesa?“

„Poslechněte,“ začal Bailey, „jsme v hrozné situaci! Nikdo si neuvědomuje, oč jde,“ zlomil se mu hlas. Oči mu intenzivně zmodraly jako papoušci na jeho košili a zůstal naprosto zticha.

Babička zdvihla ruku, aby si upravila krempu klobouku, jako by měla jít do lesa s ním, ale krempa jí zůstala v ruce. Chvíli stála a zírala na ni a pak ji upustila na zem. Hiram vzal Baileyho za paži a pomohl mu vstát jako nějakému starci. John Wesley se chytil otce za ruku a Bobby Lee vykročil za nimi. Zamířili k lesu, a právě když dorazili k jeho temnému kraji, Bailey se obrátil, podepřel se o šedý kmen borovice a zavolal: „Hnedka budu zpátky, mami, počkejte na mě!“

„Okamžitě se vrať!“ vyjekla jeho matka, ale všichni už zmizeli v lese.

„Bailey, chlapče!“ vykřikla babička tragickým hlasem, ale uvědomila si, že se dívá na Neřáda, který před ní dřepí na zemi. „Já prostě vím, že jste dobrý člověk,“ vydechla zoufale. „Není ve vás nic ordinérního.“

„Ba né, nejsem dobrej člověk,“ řekl Neřád po chvilce, jako by si to prohlášení pečlivě rozvážil, „ale nejsem taky na světě ten nejhorší. Tatík vo mně říkal, že jsem jiná ráce než moji bratři a sestry. ,Víte,‘ říkal tatík, ,někdo prožije celej život a nic se neptá, ale jinej zas musí znát vodpověď na všecky proč, a tenhle kluk patří k těm druhejm. Ten bude šťourat do všeho!‘“ Nasadil si svůj černý klobouk, náhle vzhlédl a pak se zadíval do hloubi lesů, jako by znovu upadl do rozpaků. „Promiňte, dámy, že jsem před váma bez košile,“ řekl a nahrbil se trochu v ramenou. „Ty hadry, co jsme na sobě měli při útěku, jsme zakopali a teďka to musíme nějak protlouct, dokavaď neseženeme něco lepšího. Tohle jsme si vypůjčili vod nějakejch lidiček, který jsme potkali cestou,“ vysvětloval.

„To je naprosto v pořádku,“ ujistila ho babička. „Třeba má Bailey nějakou náhradní košili v kufru.“

„Hnedka se na to mrknu,“ řekl Neřád.

„Kam ho vedou?“ vykřikla zoufale matka dětí.

„Tatík byl sám povedený číslo,“ řekl Neřád. „Toho teda nikdo nevoblafnul. A přece neměl nikdá žádný maléry s ouřadama. Zkrátka to s nima uměl válet.“

„Však vy byste taky dokázal žít poctivě, jen kdybyste to zkusil,“ řekla babička. „Představte si tu nádheru, kdybyste se usadil, žil si v klidu a míru, a nemusel myslet na to, že vás pořád někdo pronásleduje.“

Neřád se dál vrtal v zemi pažbou pistole, jako by o tom uvažoval. „To jo, paní,“ zamumlal, „člověka pořád někdo honí.“

Babička si všimla, jak tenké má lopatky zrovna za kloboukem, poněvadž stála nad ním a viděla ho shůry. „Modlíte se někdy?“ zeptala se.

Zavrtěl hlavou. Viděla jenom černý klobouk, jak se zavrtěl mezi lopatkami. „To né,“ odpověděl.

Z lesa se ozval výstřel z pistole a hned za ním druhý. Pak ticho. Stará paní se škubnutím ohlédla. Slyšela vítr ve vrcholcích stromů jako dlouhé uspokojené vdechnutí. „Bailey, chlapče!“ vykřikla.

„Nějakou dobu jsem zpíval v kostele,“ řekl Neřád. „Dělal jsem skoro všecko. Sloužil jsem na vojně, na souši i na moři, doma i za mořem, dvakrát jsem byl ženatej, dělal jsem funebráka, ajznboňáka, voral jsem matičku zem, zažil jsem tornádo, jednou jsem viděl zaživa upálenýho.“ Podíval se na matku dětí a na holčičku, které seděly a tiskly se k sobě, s bílými obličeji a se skelnýma očima. „Dokonce jsem viděl, jak ubičovali jednu ženskou,“ dodal.

„Modlete se,“ začala babička, „modlete...“

„Nikdá jsem nebyl špatnej, co se jen pamatuju,“ pronesl Neřád téměř zasněně, „ale cestou jsem nějak zakop a zavřeli mě. Byl jsem zaživa pohřbenej.“ Vzhlédl a upoutal její pozornost upřeným pohledem.

„Právě tehdá jste se měl začít modlit,“ řekla. „Co jste to udělal, že vás tehdá zavřeli?“

„Koukneš napravo, tam zeď,“ zadíval se Neřád znovu na bezmračnou oblohu. „Koukneš nalevo, zase zeď. Koukneš nahoru — strop. Koukneš dolů — podlaha. Zapomněl jsem, co jsem to udělal, paní. Vobracím to sem a tam, snažím se vzpomenout, co jsem to udělal, a nepřišel jsem na to dodneška. Chvílema se mi zdálo, že mi to dojde, ale nedošlo mi to nikdá.“

„Třeba vás zavřeli omylem,“ řekla stará paní nazdařbůh.

„Ba né,“ odpověděl, „žádným vomylem. Měli na mě lejstra.“

„Musel jste něco ukrást,“ zkoušela to.

Neřád se ironicky ušklíbl. „Nikdo neměl nic, vo co bych byl stál. Ten mozkoškrab v base říkal, že jsem prej zabil svýho tatíka, ale já vím, že je to lež. Můj táta umřel v devatenácet devatenáctým na chřipkovou epidemii a já s tím neměl nic společnýho. Je pohřbenej na baptistickým hřbitově v Mount Hopewellu a můžete se tam jít podívat na vlastní voči.“

„Kdybyste se modlil,“ řekla stará paní, „Ježíš by vám pomoh.“

„To je pravda,“ přikývl Neřád.

„Tak proč se teda nemodlíte?“ zeptala se rozechvělá náhlou radostí.

„Já žádnou pomoc nepotřebuju,“ odpověděl. „Vystačím si docela dobře sám.“

Bobby Lee a Hiram se loudavě vraceli z lesa. Bobby Lee za sebou táhl žlutou košili s jasně modrými papoušky.

„Hoď mi tu košili, Bobby Lee,“ vyzval ho Neřád. Košile proletěla vzduchem, přistála mu na rameni a on si ji oblékl. Babička nenacházela slov pro to, co jí ta košile připomíná. „Ne, paní,“ řekl Neřád a zapínal si knoflíčky, „přišel jsem na to, že na zločinu nezáleží. Můžeš províst, co chceš, zabít někoho nebo mu šlohnout z auta pneumatiku, protože dřív či pozděj stejně zapomeneš, cos udělal, a jenom tě za to potrestaj.“

Matka dětí začala vydávat zvuky, jako by nemohla popadnout dech. „Paní,“ zeptal se jí, „vzala byste tu holčičku a zašla s Bobbym Lee a s Hiramem kousek támhle za svým manželem?“

„Ano, děkuju,“ hlesla matka. Levá paže se jí bezmocně klátila a ve druhé držela malého, který usnul. „Pomoz tý paní nahoru, Hirame,“ řekl Neřád, když se namáhavě pokoušela vylézt z výmolu, „a ty, Bobby Lee, vem tu holčičku za ruku.“

„Já se ho nechci držet za ruku,“ ozvala se June Star. „Vypadá jako čuně.“

Tlustý mládenec se začervenal, zasmál se, chytil ji za paži a odtáhl ji do lesa za Hiramem a její matkou.

Když babička s Neřádem osaměla, zjistila, že jí selhal hlas. Na obloze nebyl jediný mráček ani slunce. Kolem ní nebylo nic lež lesy. Chtěla mu opakovat, že by se měl modlit. Několikrát otevřela a zavřela ústa, než ze sebe něco vypravila. Konečně si uvědomila, že říká: „Ježíš, Ježíš!“ Myslela tím, že Ježíš mu pomůže, ale jak to říkala, znělo to, jako by klela.

„Jistě, paní,“ řekl Neřád, jako by s ní souhlasil. „Ježíš všecko vyvrátil z rovnováhy. S ním to byl ten samej případ jako se mnou, až na to, že Ježíš nespáchal žádnej zločin, kdežto mně jeden mohli dokázat, protože na to měli lejstra. Samozřejmě mi ty moje lejstra nikdá neukázali. Proto si teďka všecko podepisuju sám. Už dávno jsem si řek: pořiď si podpis, podepisuj všecko, co uděláš, a schovej si kopii. Tak budeš vědět, cos udělal, a budeš moct porovnat zločin s trestem, jestli spolu pasujou dohromady, a nakonec budeš mít v ruce nějakej důkaz, že ti ukřivdili. Říkám si Neřád, poněvadž nemůžu najít žádnej řád, podle kterýho to, co jsem kdy udělal špatnýho, pasuje k tomu, jak jsem si to v životě vodnes.“

Z lesa se ozval pronikavý zoufalý výkřik a vzápětí prásknutí pistole. „Zdá se vám to v pořádku, paní, že někdo si za trest vodnese všecko, a někdo vůbec nic?“ „Ježíši!“ vykřikla stará paní. „Jste přece z dobré krve! Já vím, že byste nezastřelil dámu! Vím, že jste ze slušné rodiny! Modlete se! Ježíši, dámy byste střílet neměl. Dám vám všechny peníze, co mám!“

„Paní,“ odpověděl Neřád s pohledem do lesních dálav za ní, „ještě se nenašel nebožtík, co dal funebrákovi tuzéra.“

Ještě dvakrát práskla pistole a babička zvedla hlavu jako stará žíznící krůta dožadující se vody a vykřikla: „Bailey, chlapče, Bailey, chlapče!“ jako by jí pukalo srdce.

„Ježíš byl jedinej, kdo křísil mrtvý,“ pokračoval Neřád, „a neměl to dělat. Všecko vyvrátil z rovnováhy. Jestli vopravdu udělal, co říkal, tak člověku nezbejvá nic jinýho než všecko zahodit a následovat ho, a jestli ne, tak nezbejvá než užít si těch pár chvilek, co tu člověk má, jak nejlíp umí — zabít někoho nebo zapálit mu dům nebo mu provést nějakou sprosťárnu. Ne z plezíru, ale ze sprosťárny,“ řekl hlasem, který přešel skoro v zavrčení.

„Třeba mrtvé nekřísil,“ zamumlala stará paní, která už nevěděla, co říká, a udělalo se jí tak mdlo, že klesla do výmolu s nohama zapletenýma pod sebou.

„Já u toho nebyl, takže nemůžu říct, jestli je křísil, nebo ne,“ řekl Neřád. „Rád bych u toho bejval byl,“ dodal a uhodil pěstí do země. „To není v pořádku, že jsem u toho nebyl, jináč bych se to byl dozvěděl. Slyšíte, paní,“ pozdvihl hlas, „kdybych u toho bejval byl, byl bych se to dozvěděl a nebyl bych, jakej jsem teďka.“ Zdálo se, že se mu co nevidět zlomí hlas, a babičce se na okamžik vyjasnilo v hlavě. Viděla těsně před sebou pokroucený mužův obličej, jako by se chtěl rozplakat, a zašeptala: „Vždyť jsi jedno z mých děťátek. Jsi jedno z mých vlastních dětí!“ Vztáhla ruku a dotkla se jeho ramene. Neřád uskočil, jako by ho uštkl had, a střelil ji třikrát do prsou. Pak položil pistoli na zem, sundal si brýle a začal si je čistit.

Hiram a Bobby Lee se vrátili z lesa, zůstali stát nad výmolem a shlíželi dolů na babičku, která napůl seděla a napůl ležela v kaluži krve s nohama dětsky zkříženýma pod sebou a usmívala se vzhůru do bezmračné oblohy.

Neřádovy oči bez brýlí měly zarudlá víčka a bledé zorničky a vypadaly bezbranně. „Vodneste ji a hoďte ji k těm druhejm,“ řekl a zdvihl kocoura, který se mu lísal k noze.

„Ta toho nadrmolila, co,“ poznamenal Bobby Lee, zahalekal a sklouzl se do výmolu.

„Bejvala by to dobrá ženská,“ řekl Neřád, „kdyby ji někdo vodstřelil každou minutu jejího života.“

„Pěkná psina!“ uchechtl se Bobby Lee.

„Drž hubu, Bobby Lee,“ umlčel ho Neřád. „V životě není žádnej vopravdovej plezír.“