NEBIBLICKÁ RODINA JOSEFA A MARIE

„To jsme jednou vezli v roce 1983 nebo 1984 do kostela v Bělé nad Radbúzou mříž. Nebyla to žádná legrace, protože vážila Čtyři a půl metráku a my ji měli naloženou na speciálním přívěsu, který jsem vyrobil k osobnímu autu. Najednou se objevili SNB a začal výslech: Kam to vezete, proč a kdo to dělal? Já to dělal, odpovídám. Oni: Vy jste kovář? Já na to: Ne, já nejsem kovář, já jsem Nekovář. Vyvalili na mě oči, cože si dělám blázny..."

• Ale jak je to s vaším řemeslem doopravdy: Jste, nebo nejste kovář, pane Nekováři?

Vyučil jsem se ve Vodňanech strojním zámečníkem, pak jsem pracoval v továr ně u pana Buchtele a nakonec se usadil tady, v Netolicích. Začátky byly všelijaké − ale sotva se naše strojní dílna rozběhla, začala válka. Tenkrát jsme se specializovali na hospodářské stroje a na jejich opravy. Za protektorátu nás Němci chtěli odtud vystěhovat: Mě prý tu ale nechají, protože potřebují, abych pro ně pracoval − a děti že poněmčí. Jiní Němci zase přišli s lákáním na Ukrajinu: Každý tam od nich dostane padesát hektarů půdy a já budu opravovat traktory. Naštěstí se nic z toho nestalo a my jsme, chvála Bohu, přežili.

Po válce jsem si zažádal o povolení vyrábět vozy, ale nebyly k dostání pneumatiky, tak se to pořád protahovalo. Jenže pak se začalo s výrobou v továrnách — a co teď? Přišel rok 1950, my už jsme měli šest dětí, a tak mi nezbylo než přejít ke Státním statkům. Tam jsem zůstal, dokud nezměnili okresy: Pak mi totiž ne dovolili dojíždět z prachatického do píseckého. Odešel jsem tedy do místního JZD — za deset korun na hodinu — a tři roky před důchodem jsem nastoupil u Technických služeb, kde mi dali 11,92 (bůhví proč ne 12 Kčs). Při důchodu mi místní národní výbor nedovolil dělat v dílně vedoucího — to už bylo po srpnu 68. Tak jsem řekl: Dobře, já si sednu na náměstí na lavici, budu klátit nohama a koukat, jak se to tady vede. Nakonec mi přece jen povolení provádět služby obyvatelstvu dali — a tak to dělám dodnes.

Manželé Josef a Marie Nekovářovi

• Takže jste začal vyrábět okrasné mříže k zabezpečení kos telů proti krádežím... Prý ani ne stačíte poptávce — kolik jste jich už vyrobil?

Od odchodu do důchodu je to ke dneš ku třicet pět mříží. První mříž jsem udělal tady, v Netolicích, a když ji tu uviděl 1 mecký pan farář, vyžádal si ji taky a hned po něm bavorovský. Tam pak přijel na biřmování českobudějovický farář Od Sv. Jana — atak jsem ji udělal i do Budějovic. Další byla do Dubu, a protože si tam zlo ději našli cestu horem, objednali si ne dávno i mříže do oken; uvidíte je v dílně, právě jsme je dodělali. Pak následoval Račov, Strakonice, Štěkeň, Horšovský Týn, už vzpomínaná Bělá pro patera Fatku, dále do Putimi, Milevska, Klokot, Habří, Hamrů, Soběslavi, do klášterního i proboštského kostela v Jindřichově Hradci, do Doudleb, Nákří, Tučap, do hlavního kostela sv. Jiljí v Třeboni atd.

• S těmi příslušníky SNB vám to tehdy vyšlo bez pohromy — ale co jindy? Neměl jste potíže, že pracujete pro církevní objekty, nebo pro své náboženské pře svědčení?

To bylo různé — podle toho, jak mě potřebovali. A protože většinou ano, museli lecos „nevidět“ a stáhnout, a tak mi hodně prošlo.

- - -

V království pana Nekováře je opravdu co obdivovat: Obrovité lisy, kovadliny, výhně, těžké stroje, k jejichž obsluze je zapotřebí pořádného fortele. Náš hostitel poznamenává, že jiný by je asi vyhodil, ale jsou pořád vynikající a bez nich by některé věci nebylo vůbec možné udělat. Manipuluje s nimi tak lehce, jako by to byla hračka. Mezi všemi kolosy se pohybuje s jistotou mistra ovládajícího dokonale své řemeslo a je vidět, že ho máze srdce rád. A je to samozřejmě znát na všem, co vzejde z jeho rukou, protože každé drobnosti (třeba i krbové soupravě) vdechne svou duši a fantazii. Však právě tyto kvality přitahují další zákazníky — např. světoznámého českého dirigenta Libora Peška (práce pro jeho rekreační chalupu) a další.

V rozhovoru. pak pokračujeme v příjemném, útulném pokojíku s oběma manželi. Vyzařuje z nich rodinná harmonie a pohoda, jsou vlídní, v dobré náladě, bystře reaguji a jejich vzpřímenou chůzi by jim mohl závidět leckterý třicátník.

• O tom, že vy, paní Marie, jste v srpnu oslavila osmdesáté narozeniny a že vám, pane Josefe, bude v září osmdesát pět let, nás snad budete muset přesvědčit křestním listem: Bez vrásek, ve výborné fyzické kondici...

To bude určitě tím, že jsme měli tak bezstarostný život a nikdy jsme nic nedělali, žertuje pan Nekovář.

• Možná máte nějaký tajný recept na mládí nebo speciální jídelníček...

Kdepak, žádná dieta, směje se je ho manželka. Jíme všechno a úplně normálně. Dlouhověkost je u nás v rodě. Manželův dědeček se dožil 90 let, moje maminka umřela taky v devadesáti a strýčkovi bylo do konce 100 let!

• Kolik let jste spolu pro žili, pane Nekováři?

Letos v listopadu to bude 59 let, tak dá-li Pán Bůh, za rok oslavíme diamantovou svatbu. Na všechny svátky, narozeniny a rodinná výročí se vždycky schází celá naše početná rodina: od šesti dětí máme dvanáct vnoučat, a dokonce pět pravnoučat. Na fotku se pomalu ani nevejdeme.

• Tohle je asi těžko pochopitelně pro ta mladá manželství, která po první hádce málem podávají žádost o rozvod. Čím se dá tak dlouhý soulad udržet?

Marie: Je třeba si vzájemně vyhovět a snažit se druhého vždycky pochopit.

Když třeba manželovi nebylo dobře nebo byl unavený a tvářil se mrzutě, nic jsem neříkala, mlčela a nechala ho v klidu. Lepší je nic nevyčítat a mlčet — ono se to pak líp srovná.

Josef: Vzájemná trpělivost, dobrá vů le, porozumění, to je nejdůležitější. A to jsme celý ten čas měli a máme pořád.

• A jak jste, paní Nekovářová, zvládla výchovu šesti dětí? Existují mladé rodiny, které děti ne chtějí, nebo jen jedno — víc že by pro ně byla velká zátěž...

Nemůžu si naříkat, šlo to s nimi dobře. S malými jsme měli doma práce dost, ale ony si hezky hrály a byly hodné. To víte, poslouchat musely a pomáhat taky, to by jinak nešlo. Jsme rádi, že je máme. Kdysi jsem potkala našeho pana doktora a on se podivuje: Paní Nekovářová, vy už jste zase v jiném stavu? Př já vám něco dám‘ A já na to řekla: Pane doktore, kdy by jich deset bylo, tak za vámi nepřijdu!

Josefa Marie Nekovářovi se určitě nepovažují za nějak zvláštní rodinu. Je ale opravdu typická a obyčejná?

K jejich životnímu jubileu i 59. výročí sňatku připojuje upřímné blahopřání a Boží požehnání i redakce našeho časopisu.

ZDEŇKA ZABRÁNICKÁ

Snímky: Karla Ladwigová a archiv