Obr. 2 Průběh migrenózního záchvatu Prodromy
Záchvat migreny probíhá ve čtyřech fázích (viz obrázek 2):
1. fáze prodromální
2. fáze migrenózní aury
3. fáze bolestí hlavy
4. pozáchvatové období
Obr. 2 Průběh migrenózního záchvatu
Prodromy
U 25 % pacientů s migrénou se objevuje v období 24 hodin před záchvatem nekonstantní příznaky, jako například pocit duševního napětí, předrážděností, zvýšenou či sníženou aktivitou nebo naopak depresí. Vzácněji se může objevovat prožitek děsivých snů, častější močení a průjmovitá stolice.
Obr. 3 Příznaky aury
Aura (lat. jitřenka) je krátké období nejčastěji 5-20 minut (maximálně 60 minut) před vznikem bolesti hlavy. Vyskytuje se u 30 % pacientů s migrénou. Je to předzvěst vlastního záchvatu.
Projevuje se nejčastěji očními příznaky – tzv. zraková aura – kdy pacient vnímá změny v zorném poli, např. jiskření, svítící body, ale i pocit přechodného oslepnutí. Vzácnější variantou zrakové aury je tzv. syndrom Alenky v říši divů, kdy postavy migrenik vnímá jakoby protáhlé.
Další variantou aury je aura senzitivní, projevující se přechodným pocitem brnění končetin, většinou začínající na horních končetinách a šíří se na končetinu dolní či do obličeje.
Motorická aura se projevuje přechodným ochrnutí končetin, většinou jednostranných, připomínají postižení jako při mozkové příhodě.
Vzácněji se objevuje porucha řeči, a to jak ve výslovnosti (dysartrie), tak i porozumění či tvorbě slov.
Pokud aura trvá déle jak 60 minut, vzniká závažné podezření na rozvoj migrenózního infarktu. Zvláště u žen, které užívají hormonální antikoncepci je nutné tento údaj nepodcenit a pomýšlet na možnou mozkovu příhodu.
Obr. 4 Příznaky migrenózního záchvatu
Bolest hlavy
Bolest hlavy (viz obr. 4), která nastupuje po odeznění aury, nebo se objeví samostatně bez aury je dominantním příznakem migrény. Dostavuje se v záchvatech s různou frekvencí; mezi záchvaty je migrenik zcela bez obtíží. Asi ve 2/3 jde o bolest jednostrannou (hemikranie). U ostatních jde o bolest oboustranná. Strana, kde se bolest objevuje se u jednotlivých záchvatů může střídat. Bolest trvá nejčastěji 4-24 hodin, pokud trvá i v průběhu noci, může rušit noční spánek.
Pokud bolest trvá déle než 72 hodin, hovoří se o tzv. migrenózním státu (status migrenosus). V tomto stavu je již pacient ohrožen vznikem mozkové ischemie a rozvojem cévní mozkové příhodě.
Migrenózní záchvat začíná bolestí hlavy a je zpočátku nejčastěji popisována jako jednostranná ostrá bolest za okem, v čelní krajině, postupně se může šířit do krajiny temenní, jindy bolest začíná v tylní oblasti. S postupujícím záchvatem se bolest mění v bolest tupou, pulsového charakteru.
Doprovodné příznaky
V průběhu záchvatu se vedle bolestí hlavy objevují další příznaky, které nejsou konstantní a objevují se v různé intenzitě u jednotlivých pacientů.Mohou pociťovat nucení ke zvracení (nauzea), zvracení (vomitus), světloplachost (fotofobie) a přecitlivělost na hluk (fonofobie), a to nejen zvuky hlasité (hudba, hluk na ulici), ale i běžný hovor, hluk klimatizace, hluk z ulice.
Občas se objevují i vegetativní příznaky – zblednutí obličeje, pocení, pocit chladu rukou, jejich zvýšené pocení, může dojít k vzestupu hodnot krevního tlaku, může být přítomna bradykardie či tachykardie
Velmi často se objevují v kombinaci.
Pacient často sám vyhledává prostředí v klidné zatemněné místnosti, kde usíná a
Pozáchvatové období
V tomto období se objevuj pocit vyčerpání, celkové slabosti, poruchy koncentrace.
S Parkinsonovou chorobou a s demencí
s Lewyho tělísky je spojen výskyt charakteris-
tické formy halucinací, tak zvaných extrakam-
pinních halucinací. Extrakampinní halucinace
bývají v učebnicích obecně popisovány jako
halucinace vjemů, které jsou mimo relevantní
podnětové pole halucinujícího smyslového
orgánu. Pojem byl ale původně použit na
popis nesmyslového, intuitivního prožitku
skryté osoby, která halucinujícího provází.
Jedná se o intenzivní a většinou příjemně
prožívaný pocit neznámé osoby za vlastními
zády, která není vidět a nekomunikuje. Tento
jev byl popsán také u lidí vystavených extrémní
zátěži – horolezců, trosečníků a polárníků (9).
---
pseudocyézu (blud těhotenství)
---
U migrény se také vyskytují zrakové iluze – distorze viděného v podobě
mikropsií, makropsií a dysmorfopsií. Objevují se čichové halucinace a derealizace provázané se změnou percepce pohybu a vlastního
psychomotorického tempa. Podivné a živě popisované „snové“ prožitky malé hrdinky příběhů o Alence od Lewise Carrolla je připisována
skutečnosti, že jejich autor trpěl migrénou. Pro
iluzivní zkreslení rozměrů zrakových vjemů
a jejich překvapivé změny se někdy používá
pojmu „syndrom Alenky v říši divů“ (3).
---
meta-morphopsia
objects appear small and distant (teliopsia) or large and close (peliopsia).
A 20 years-old male experienced frequent and prolonged attacks of abdominal colic associated with autonomic manifestations started at the age of ten. At the age of 17, he additionally described prolonged attacks (>or= 7 days) of distortions of shape, size or position of objects or subjects. He said "Quite suddenly, objects appear small and distant (teliopsia) or large and close (peliopsia). I feel as I am getting shorter and smaller "shrinking" and also the size of persons are not longer than my index finger (a lilliputian proportion). Sometimes I see the blind in the window or the television getting up and down, or my leg or arm is swinging. I may hear the voices of people quite loud and close or faint and far.
Cau C. The Alice in Wonderland Syndrome, Minerva Med. 1999; 10: 397–471.
---
Zajímavým a nezvyklým halucinačním fenoménem u epilepsií je také palinopsie: přetrvávání zrakových vjemů po vymizení nebo odstranění jejich podnětu či příčiny. V akustické oblasti se vyskytuje také jako palinakusis. Přetrvávání vjemu může být propojeno s novou skutečností.
---
---
PSYCHÓZA A JEJÍ PŘÍZNAKY U NEUROLOGICKÝCH ONEMOCNĚNÍ
prof. MUDr. Jan Libiger, CSc.
Psychiatrická klinika LF UK a FN v Hradci Králové
www.neurologiepropraxi.cz NEUROLOGIE PRO PRAXI 4 / 2004
first appearance date for the genus from the Paleobiology Database (http://paleodb.org/cgi-bin/bridge.pl or http://fossilworks.org/bridge.pl).
phylogenetic trees from Treebase (http://www.treebase.org/).
One of the most important events was the collision of the African and Eurasian tectonic plates 10 - 12e6 years, leading to extensive faunal interchanges both to north and south Robin Dunbar, Clive Gamble & John Gowlett (Golonka 2004; Janis 1993). Opravdu?
"Ale málokdo pochopil tak přesně jako Čapek, že odejít za moře, dát se na vojnu nebo najít poklad, upsat se čertu, zabít draka a získat princeznu nepociťoval člověk vlastně nikdy jako vyšší stupeň autentičnosti, ale jako její opak, že to vše hraničilo až s jakousi poruchou a nepořádkem... Čím dál méně se lidem vskutku podaří naplnit svůj osud, být sám sebou. A tak zbývají nakonec jen rozpaky a stud nad událostmi a činy, jejichž autentičnost je sporná." Josef Jedlička
str. 33 "I tam, kde dojde ke zlepšení intelektového vývoje, zůstávají obvykle závažné poruchy osobnosti: děti se zprvu bojí lidí, později s nimi navazují vztahy nestálé a nediferencované; nápadná je vtíravost a neukojitelný hlad po "lásce" a pozornosti; sexuální projevy bývají buď autoerotické povahy, nebo nekontrolovaného a nediferencovaného rázu. Citové projevy jsou charakterizovány rovněž chudobou a často nápadným sklonem k prudkým afektům (vzrušení senzacemi, hněv, sport až do vyčerpání) a velmi nízkou frustrační tolerancí."
36 "Ústavní děti jsou pasivní, bez iniciativy a úzkostně nebo předrážděně reagují na každou změnu navyklého denního běhu."
57 "Tyto děti působí dojmem stálé neuspokojenosti a krajní nevyrovnanosti. Zmocní se hračky, ale nehrají si s ní, jen ji drží a jsou stále připraveny ji bránit."
99 Pro děti z neúplných rodin je typická tzv. "neupoutanost" (Bindunglosigkeit) s typickou příznakovou trias (potulování, lhavost, krádeže) vyplývající v podstatě z nedokonalé vazby dítěte ke svým rodičům a k sociálnímu světu vůbec."
113 život v atmosféře "citové Antarktidy"; jednostranný intelektuální vývoj; jednostranná defektní stimulace.
Děti žijí v afektivním odstupu od lidí, které berou na vědomí, jen když od nich něco chtějí, jinak se spíše od nich odvracejí, jakoby nepříjemně rušení ze své samoty. Ve škole se nejlépe přizpůsobují v poměrně přísném, neosobním ovzduší některých učitelů výlučně didakticky zaměřených.
117 "Srovnání evakuovaných dětí, odtržených válkou od rodičů, s dětmi, které byly ponechány u svých rodičů a které s nimi prožívaly hrůzy bombardování, dokazuje s velkou pravděpodobností, že evakuace (tj. separace) má závažnější vliv na duševní zdraví dítěte než bombardování.
122 Pocity jakési prázdnoty, neuspokojenosti proniká takřka všemi pracemi uprchlických dětí. Tento trapný pocity prázdnoty děti zřejmě nejlépe překonávají vzpomínkami na šťastnější minulost a touhou po lepší budoucnosti. Jejich přítomný život je jen jakýmsi prázdným a neuspokojivým přechodem mezi minulostí a budoucností.
124 ztrátu jistoty a opory, kterou tyto děti utrpěli rozbitím svých domovů, se u dívek projevuje jistou formou neurastenie: pasivitou, ba i tupostí, popřípadě sentimentální zálibou pěstovat si své "neštěstí", plakat nad sebou... U chlapců propukají stejné pocity v aktivnější formě, hněvivosti, pomstychtivosti a destrukčních tendencí. Destruktivnost těchto dětí je někdy zdánlivě samoúčelná, ale zřejmě poskytuje dětem náhradní uspokojení. Děti rozbíjejí a trhají věci jen pro pouhé potěšení, některé z nich projevují i sadistické sklony nebo aspoň fantazie, jiní hoši jsou opět podivuhodně lační senzací.
126 U dětí z koncentračních táborů je patrná trvalá větší zranitelnost: Jejich rovnováha je vratká, malé změny jejich životní situace vedou snadno ke zhroucení.
Vlastních neuróz bylo během pobytu v koncentračních táborech poměrně málo, ale u citlivých jedinců propukají výrazné neurózy mnohdy po osvobození a převedení do lepších poměrů (Entlastungsreaktion)
129 Okulista A. Franceschetti 1947 popsal okulodigitální fenomén, kdy se slepé děti dloubají do očí, aby si vyvolaly retinální fosfény. (volná citace, příklad autostimulace)
130 Našli velmi časté, nápadně živé, barvité a trojdimenzionální sny připomínající živou vizuální obrazivost a halucinatorní prožitky pokusných osob při experimentální senzorické deprivaci.
Hebb (1955) popisuje následky rané derpivace u psů, které byly velmi výrazné a přetrvávaly ještě po radě měsíců v dospělosti: Psi byli "stupidní", neschopni se učit (zejméně z bolestivých zkušeností), podivínští a hyperaktivní, emočně nezralí. Vmonotonním prostředí své klece byli po celé dny aktivní a plní zájmu, "jakoby ani neměli mozek, aby se nudili". Čím těžší byla restrikce podnětů, tím větší je explorační aktivita postižených zvířat - znovu a znovu strkali čenich do hořící zápalky, nenaučili se vyhýbat kovovému kartáči elektricky nabitému a spíše začali v takové situaci neorganizovaně běhat kolem dokola. (Podobně našla J. Kestenbergová neschopnost učit se z nezdarů u psychopatických deprivovaných dětí.)
- platí zřejmě spíše pro senzorickou deprivaci
174 Vernon (1956) našel po krátké senzorické deprivaci zlepšení schopností k učení a řada autorů pokládá zvýšenou obrazotvornost po senzorické deprivaci za reakce zaměřené k zvýšení podnětů zvnitřka, když nelze potřebu stimulace krýt podněty vnějšími. Pozorování svědčí pro to, že ve skutečných životních situacích dochází ke zvýšení pudových tendencí ("drivů") po určitém období deprivace stejně jako v experimentu. Tohoto původu jsou prudké protestní reakce dítěte odloučeného od matky, ale i jeho úzkostné lpění na matce po návratu domů, nadměrná a předem neznámá závislost na matce přesahující i vysokou závislost, která se v daném věkovém období pokládá ještě za normální. Zvláště nápadný je "hlad po lásce" u dětí, které vyrůstají bez ní (Goldfarb) - jejich vtíravost, nároky na pozornost a na přítomnost dospělého, jejich věčná neukojitelnost jsou dobře známy.
Následky zvýšené síly neuspokojované potřeby jsou pak různé podle individuálních okolností. Za příznivých podmínek může to by podnětem k urychlení vývoje osobnosti, tj. k rozvoji prostředků, které mají zaměřenou cestou umožnit nasycení. Dítě, které již dosáhlo jisté úrovně svého vývoje, stane se po odloučení od rodiny samostatnějším, a tak si najde uspokojení svých zvýšených sociálních potřeb mimo okruh rodiny. Tak je tomu i u některých ústavních dětí, které jsou dosti pohyblivé, “roztomilé“ a přitažlivé, jak jsme se o tom již zmínili. Avšak dítě, které není dosud schopno takových zaměřených reakcí, je naopak deprivační zkušeností zabržděno svém vyspívání a hledá uspokojení zvýšeného napětí vyvolaného neuspokojenou potřebou spíše v neřízené aktivitě charakteristické pro útlý věk. Takové děti se chytají každého, kde jde kolem, vtírají se do pozornosti a přízně dospělých, lpí na každém, kdo je pohladí, mají neukojitelnou potřebu mazlit se atd. Takováto regrese však může jít ještě dále a projeví se nediferencovanou hyperaktivitou celkovou, a to zvláště tam, kde jde o deprivaci těžkou a všestrannou. Mnohokrát byly popsány těžce deprivované děti jako krajně neklidné, nestálé, v ustavičném neřízeném pohybu, jako “animální bytosti“ nepopsatelně dráždivé, neklidné, ječící /děti z koncentračních táborů/,, jako “divoké a nezkrotné bytosti“ (Helena Kellerová“, které se jen těžko podrobovaly vedení dospělých (děti po extrémní izolaci) apod. Ono zvýšené napětí může však nají odpovídající výraz i v náhradním (substitutivním)chování, tj. přemístěním aktivity do oblasti jiné tendence, jak je například agresivita nebo sexuální tendence. Jistý počet deprivovaných dětí je nápadný právě sou útočností, vzpurností a zlomyslností (Goldfarb, Francoisová), popřípadě destruktivním chováním. Některé děti vykazují zvýšené sexuální tendence, předčasné probuzenou sexuální aktivitu (pozoroval Goldfarb u ústavních dětí, Hebb u izolovaných štěňat).
Klinická zkušenost však nasvědčuje tomu, že za jistých podmínek – které dosud dobře neznáme – může dlouhodobá deprivace vyvolat naopak snížení intenzity potřeby. Představujeme si, že dítě, které žádným přímým ani náhradním způsobem nemůže dosíci ukojení – buď pro nízký věk, pro své konstituční vlastnosti, nebo pro dalekosáhlost a trvalost deprivace – najde přizpůsobení na jisté nižší funkční úrovni, obdobě jako ustavuje podvyživené dítě výměnu látkovou na nižší hladině. Krajní případ takové psychické dystrofizace můžeme vidět v rozvinutých obrazech Spitzova hospitalismu: Děti ležely zcela Pasivně ve svých postýlkách, s prázdným, strnulým výrazem a bez hnutí celé hodiny – jako katatonici. Podobně pozorovala L. Fischerová skupinu pasivních 6mesíčních kojenců, kteří nejevili žádnou sociální odezvu a nalézali uspokojení jen v dumlání prstů. Také experimentální práce ukazují na možnost tohoto typu reakce“ zatímco za jistých podmínek jevili pokusné osobný nepřekonatelný “hlad po podnětech“, doprovázený vnitřním napětím a živou obrazivostí, projevovalo se za jiných podmínek (resp. u jiných osob) spíše snížení snahy vnímat a řešit úkoly, “ztráta potřeby myslit“ (Levy) a zvláštní apatická, nevšímavá spokojenost. Klinické odlišení dětí projevujících se takovýmto útlumem“ aktivity od dětí hyperaktivních bylo konstatováno mnohými pracovníky (např. Roudinescová, Fischerová, Damborská, Nováková aj.)
[243] Docházíme k podivnému paradoxu, neboť dítě, které mu by se každým druhým rokem měnili rodiče, sourozenci a ještě se přestěhovalo – tak jako se to dnes děje dítěti ústavnímu – by každá sociální služba nutně pokládala za nejvýš ohrožené a umístila je – v ústavu!
[202] Za zmínku stojí zkušenost ještě z doby, kdy ústavní děti byly vyšetřovány v místnostech Sociodiagnostického ústavu a nikoliv přímo v ústavním prostředí, jak se to děje nyní. Pokud byly děti v čekárně ve větší skupině, nëbylo v jejich chování zvláštních nápadností ve srovnání s jinými předškolními dětmi, které byly v téže čekárně se svými matkami. Když však bylo ústavní dítě z kolektivu vytrženo a zůstalo ve vyšetřovně samo s examinátorem, po prvním radostném překvapení z nových hraček jeho zájem rychle upadal, stávalo se neklidným, plakalo, “že mu děti utečou“. Zatímco dětem z rodin stačila většinou přítomnost matky v čekárně, aby s přiměřenou dávkou jistoty s psychologem spolupracovaly, nebylo možno většinu těchto předškolních dětí z ústavů individuálně vyšetřit pro nepřizpůsobenost novým podmínkám. Podařilo se to však, když do vyšetřovny vstupovalo vždy několik dětí najednou a vyšetřované dítě cítilo oporu v ostatních, které si v místnosti hrály. Jde tu zřejmě o týž projev “skupinové závislosti“, který – jak jsme uvedli – ve zvlášť výrazné formě charakterizoval některé skupiny dětí vychovávaných v koncentračním táboře a stal se i základem pozdější reedukace. Pokládáme jej za jeden z významných diagnostických ukazatelů deprivace ústavního typu.
[243] Zakladatel SOS vesniček Rakušan H. Gmeiner
[256] Lesák (1961): “Hluchému dítěti zvyklému již po léta na elektroakustické sluchátko se přístroj někdy rozbije nebo porouchá. “Teď už jsem zase sám“, bývá často jeho první reakcí na takovou příhodu.“
[17]Někteří moderní autoři doporučují odlišovat kompulze uvolňující, jimiž se dává průchod obsedantnímu přání, a kompulze kontrolující, které jsou pokusem o odvrácení, neutralizování obsedantního přání.
[47]Dítě napodobuje chování dospělých, a tím si osvojuje jejich repertoár chování. Jedním z rozhodujících způsobů učení je napodobovací, imaginativní hra. Tato hra umožnňuje podle Singera asimilovat nové zkušenosti a spojit je se staršími vzpomínkami. Při imaginativní hře dítě vyjadřuje emoce a učí se je ovládat. V miniaturizované podobě si přehrává scény, jež vyvolávají konflikty nebo nepříjemné emoce, a učí se je řešit. Singer tvrdí na základě vlastních emprických šetření, že děti, které preferují fantazijní hry, jsou "šťastnější" než děti jiné. Pozorovatelé je hodnotí výše na škálách zájmu, zvědavosti, veselí, koncentrace a kooperace s vrstveníky. Jsou méně agresivní, tolerují lépe odklad při uspokojování vlastních potřeb.
[58]Existují současné psychoterapeutické výzkumy dokazující, že psychoterapie orientovaná na přítomné zážitky pacienta je efektivnější (při posuzování výsledku naslepo) než psychoterapie orientovaná na rozbor minulosti. Buetler a Mitchell při tomto srovnávání použili dvou skupin pacientů: depresivních a impulzivních. Psychoterapie zaměřená na prožitky v současnosti byla efektivnější u obou skupin, ale depresivní pacienti z ní profitovali ještě více než pacienti impulziní. Volba dvou pacientských skupin se řídila předpokadem, že depresivní pacienti konflikty zvnitřňují, kdežto impulzivní pacienti je "odžívají" navenek.
[60-61]...stabilita "normálního" chování je v čase daleko větší než stabilita "problémového" chování (Kohlberg, LaCrosse a Ricks) " ...nejlepším prediktorem nepřítomnosti duševní nemoci v dospělosti ... je přítomnost různých forem kompetence a zralosti Já, spíše než nepřítomnost problémů a symtomů jako takových."
[88;158]nabíledni
[87] Witkin inspirován předválečnými studemi Wertheimerovými zavedl v r. 1949 pojmy "osobnost závisla na poli" a "osobnost nezávislá na poli" (field-dependent" a "field-independent"), které se ukázaly jako životaschopné a inspirovaly řadu výzkumníků. Polem Witkin původně mínil pole vnímání. V prvních experimentech zkoumal, nakolik je percepce směru úsečky ovlivněna okolním prostředím, tj. pozadím, polohou pozorovatelova křesla, polohou místnosti apod. Postupně se uzkazovalo, že pokusné osoby v experimentální situaci reagují stálým, pro sebe příznačným způsobem, takže se pojmů začalo používat jako osobnostních charakteristik. Osoba závislá na poli má totiž i v v jiných situacích než jen v senzorických experimentech sklon k pasivitě, k závislosti, cítí se být řízena zvenčí, považuje se za málo autonomní a je u ní také větší pravděpodobnost jakéhokoliv psychiatrického onemocnění včetně neuróz. Zejména časté jsou u těchto osob deprese. Osobnost nezávislá na poli je expanzivnější, lépe se prosazuje, cítí se autonomnější a řízená zvevnitř, riziko vzniku psychických poruch je u ní menší. Pokud ale u těchto lidí porucha duševního zdraví vznikne, je těžší než v předchozím případě, nesnadno se spontánně upravuje, nesnadno se léčí a má pro svého nositele vážnější následky. Osobnost nezávislá na poli má sklon se dekompenzovat do paranoidity a agresivity, typické pro ni je to, že vinu za svůj stav dává něčemu nebo někomu mimo sebe. Osobnost závislá na poli dává naopak vinu sobě. Nezávislost na poli je osobnostní charakteristika zřetelně vyjádřená u pacientů, kteří trpí nutkavými myšlenkami a nutkavým jednáním. Význam slova "pole" se takto rozšířil z pole percepčního i na pole sociální.
[107] Pacienti po sebevražedných pokusech měli v anamnéze třikrát častější údaj o docházce od dětských kolektivních zařízení před tím, než dovršili první rok svého věku. :-))))
[109] Vinu podrobně zkoumal Moher (15), nedefinoval ji jako emoci, ale jako trvalou osobnostní dispozici. ... Zjistil, že vysoké míry pocitů viny korelují kladně s příslušnými přestupky ve vzorku delikventů. U normálních osob vysoká provinilost tlumí sexuální a agresivní chování. Provinilost v sexuální sféře koresponduje s malým množstvím sexuálních zkušeností. [Viz pruderie lidí v celibátu. - JK] V asociačních experimentech měly osoby s vysokou mírou sexuální pocitů viny kratší reakční časy na erotické podněty, ale jejich odpovědi neobsahovaly sexuální témata. Totéž autor zjistil u osob náchylných k pocitům viny za agresivitu - i ty byly díky vlivu psychických obran méně citlivé na podněty asociující agresivitu.
[111] Freud a Lorenz - agresivita je vrozená. "Dollard s Millerem formulovali v padesátých letech teroii, která viděla agresi pouze jako následek frustrace, čili nemožnosti uspokojit nároky potřeb."
[119] Psychoterapeutický rozbor nás dovedl k tomu, co Zilboorg nazval "triádou narcismu, megalománie a nepřátelství".
str. 14
Psychopat je jedinec s:
str. 19
Psychopatie se dělí na:
a) Primární (klasickou) - Tito jedinci jsou charakterizování jako neanxiózní, hostilní, impulsivní, agresivní, slabě socializovaní jedinci, kteří vykazují relativně nízkou úzkost a netrpí pocity viny.
b) Sekundární (neurotická), kdy tito jedinci jsou impulsivní, nedostatečně socializovaní jedinci s vysokou úzkostí, depresí či jinými subjektivními poruchami se sklonem k pocitům viny.
str. 29
V nové úpravě zákona č. 557/1991 Sb., kterým se mění a doplňuje Trestní zákon č. 140/1961 Sb. je v § 201 a o opilství uvedeno: “Kdo se poživím nebo aplikací návykové látky nebo jinak přivede, byť i z nedbalosti, do stavu nepříčetnosti, v němž se dopustí jednání, které má jinak znaky trestného činu, bude potrestán odnětím svobody na tři léta až osm let; dopustí-li se však jednání, které má jinak znaky trestného činu, na který zákon stanoví trest mírnější, bude potrestán oním trestem mírnějším.“
str. 46
S psychopaty v celé řadě případů nemá smysl vést debaty o následcích jejich činů. V těchto situacích dochází k dlouhodobým a neefektivním diskusím. Účinnější je zaměřit se spíše na popis reality a popisovat chování a jednání jiných lidí, především těch, k nimž nemá psychopat pozitivní vztah.
str. 49
Psychopat rád a hlavně stále projevuje snahu s někým manipulovat... chce mít pravdu za každou cenu a v intencích této snahy neustále osočuje druhé a verbálně je napadá. Aby v těchto situacích nedošlo k neočekávanému a nechtěnému konfliktu, je někdy výhodné charakterizovat skupinové sezení jako hru.
str. 50
Psychopatického jedince lze charakterizovat i tím, že pohlíží na svět kolem sebe v extrémních termínech černobílého vidění. Buď všechno získá, nebo všechno ztratí, buď je něco dobré, nebo špatné. Něco mezi prostě neexistuje.
str. 10
Nyní jsem odsouzen za těžké ublížení na zdraví. Šel jsem z hospody, na křižovatce před přechodem zastavilo auto. Když jsem přecházel silnici, byl jsem naštvaný, a tak jsem kopl do toho auta a rozbil mu světlo. Z auta však vystoupili dva muži. Neměl jsem na ně náladu, a tak jsem jednoho bodl nožem do ramene a druhého do břicha. Pak jsem utekl. (Z výpovědi šestatřicetiletého muže diagnostikovaného jako polymorfní psychopat s rysy nezdrženlivosti a agresivity, intelekt v pásmu průměru.)
str. 11
Mám třicet roků. Ve vězení jsem strávil již jedenáct let. Teď sedím za loupežné přepadení. Po domluvě se známým, že mu prodám obraz, jsem ho navštívil doma. než jsme začali hovořit o prodeji, trošku jsme popili. Potom při jednání nechtěl přistoupit na moji cenu. Potřeboval jsem peníze. On chtěl z obchodu cuknout. Tak jsem ho zbil, zkopal jsem ho. nevím, kde se to ve mně vzalo. Prý jsem mu též zdemoloval byt. Na to si však nepamatuju. Že mě zavřeli, je mi jedno. Nemám zaměstnání, nemám kde bydlet, nemám přátele, nemám nikoho blízkého, a tak je mi ve vězení líp. Alespoň se o mne někdo stará.
str. 14
Byl jsem u strýce na vesnici. Šel jsem po vsi a v jednom baráku jsem viděl otevřeným oknem na stole láhev vína. Tak jsem tam vlezl. Majitel mě viděl, musel jsem mu dát po hubě.
má deontologický přístup odvozený od dignity člověka
Princip ekvivalence - deklarace vnější nominální svobody
Princip responsibility - předpoklad vnitřní faktická vůle
str. 18
V antice byl za mrtvého brán ten, u koho se manifestovaly všechny čtyři mrtvolné známky (algor (mráz, zima), pallor (bledost, hrůza), livor (zsinalost, modřiny, proleženiny), rigor (ztuhlost))
str. 19
Za definici smrti lze považovat trojici symptomů, která indikuje výpadek mozkového kmene:
volně: Někdy dojde díky anoxii či intoxikaci k úhynu mozkové kůry, ale nižší centra (mozkový kmen) zůstávají zachovány: “V daném případě jde o apalický syndrom, syndrom s příznaky, mezi nimiž dominuje hluboké koma nemocného, pokládané za “vigilní“ díky tomu, že při něm je zachován dokonce i dávivy rehlex a polykání. A přece postrádá bdělost i šanci jejího návratu. Poněvadž pad se funkce kůry ukazuje být conditio sine qua non pro mentální schopnosti, za pádný důvod pro připuštění smrti u nemocného se bere výpadek toho nejbezprostřednějšího příznaku funkce kůry, totiž elektrofyziologické změny. Záznam musí demostrova plochou křivku po 24 hodin v běžném systému “10-20“ na 8 svodech. I při vyhasnutí reakcí na všechny stimulace včetně katecholaminů může ještě pouhé slovo a slovo zejména příbuzného či blízkého (!!!) vzbudit aktivitu v záznamu.“
str. 21
Trochu se tu lze opřít o dimenzi času: Čas totiž může překlenou emocionální zdráhání a při etickém posuzování může nabývat značného významu. Zatímco první hodinu po úrazu by bylo amorální i zcela infaustního nemocného bez šancí na úzdravu pokládat za mrtvého, poo měsíci je to již akceptovatelné pro celou rodinu.
str. 23
tři oblasti:
léčení < péce < zacházení
cure < care < treatment
str. 25
osobní hřbitov každého lékaře
rozhodování v tísni - Immanuel Kant zásada - tut und lassen
str. 26
Poslední vůle versus živá vůle - přání týkající se po smrtných události versus událostí před smrtí
non-voluntární (vůle pacienta není známá) a in-voluntární (proti zjištěnému přání ) euthanasie –
str. 27
cui prodest – v čí prospěch
str. 41
primum nil nocere
str. 44
koerce – donucení k zákroku
decepce – matení pacienta (lest)
persuace – přesvědčení pravdívými a adekvátními argumenty
str. 49
fraus pia – milosrdná lež
str. 70
petitio principií – dokazování v kruhu – honění principů
str. 87
atentativní zkoušení na rozdíl od prostého experimentu postrádá totiž kontrolní dokonale randomisovanou skupinu.
str. 99
zákon o levirátním sňatku: švagr je povinen počít dítě svého zesnulého bratra
str. 110
alexithymie – neschopnost číst nálady
Jak poznáme, že máme sklon k geneticky podmíněné závislosti:
str. 241
Psycholog Ralph Tarter ze Západního psychiatrického institutu a Kliniky v Pitsbughu to vyjádřil takto: “U lidí geneticky predisponovaných je první sklenice alkoholu nebo dávka dorhy nesmírně povzbuzující a příjemná; u ostatních tmu tak není. Mnoho léčících se narkomanů mi říká: ‘Ve chvíli, kdy jsem to poprvé zkusil, jsem se prvně v životě cítil normálně.’ Droga takové lidi alespoň krátkodobě psychicky stabilizuje.“ Jde však o smlouvu s ďáblem: postupný rozklad vlastního života je za dočasné příjemné opojení nepochybně příliš vysokou cenou.
u alkoholiků dva typy: úzkostní a impulzivní
U alkoholiků je prokázána snížená sekrece GABA (kyseliny gamaaminomáselné), neuromediátoru regulujícího úzkost. Nedostatek GABA se projevuje zvýšeným napětím a nervozitou. Z výzkumů vypllývá, že synové alkoholiků mají často sníženou hladinu GABA a jsou velmi úzkostní; po požití alkoholu však u nich dochází ke zvýšení hladiny této látky, co je provázeno odezněním úzkosti.
Druhým emočním typem se klonem k alkoholismu jsou lidé zvýšeně vzrušiví, impulzivní, kteří se často nudí. V raném dětství bývají tito lidé nepokojní, náladoví, těžko zvladatelní. Ve škole pak nedokážou chvilku klidně sedět, jsou hyperkativní, mají kázeňské problémy. Jejich porucha může souviset se sníženou hladinou dvou neuromediátorů - serotoninu a MAO (monoaminooxidázy).
Lidé trvale nešťastní jsou vystaveni zvýšenému riziku závislosti na stimulujících drogách typu kokain, které jsou přímým antitdotem deprese. Podle výsledků jedné studie byla u více než poloviny pacientů léčících se ze závislosti na kokainu v období před jejich návykem zjištěna těžká deprese. Čím hlubší při tom počáteční deprese byla, tím silnější závislost si člověk vyvinul.
Studie více než čtyř set pacientů, léčených pro závislost na heroinu a na dalších opiátech, odhalila překvapující skutečnost: závislí lidé měli celý život problémy se zvládáním vzteku: jejich rozčilení velmi rychle přerůstalo v zuřivost. Někteří pacienti uváděli, že jedině pod vlivem opiátů se cítili uvolněně a “normálně“.
str. 239
Oblíbenost třeťáka mezi spolužáky na základní škole předpovídá jeho psychické zdraví v osmnácti letech přesněji než kterýkoli jiný faktor (například než hodnocení učitelů a vychovatelů, než školní výsledky a IQ, dokonce i než psychologické testování).
str. 236
Někteří obézní lidé nejsou schopni dostatečně rozlišovat mezi strachem, vztekem a hladem, a proto všechny tyto pocity považují za projev hladu; to pak vede k tomu, že se při každém rozčilení přejídají. Byla prováděna studie (Gloria Leonová) s více než devíti sty dívkami od sedmé do desáté třídy. Mezi zjištěné klíčové faktory vedoucí k poruchám příjmu potravy patřil i deficit emočních schopností+ nápadná byla zejména neschopnost rozlišovat druhy vlastních negativních stresujících emocí a také neschopnost tyto emoce ovládat. ... Tyto dívky si jen velmi mlhavě uvědomují svoje pocity a signály vlastního těla. Přítomnost tohoto nedostatku byla jedním z nejpřesnějších ukazatelů toho, zdali se u dívky v následujících dvou letech objeví bulimie nebo anorexie. Většina dětí se naučí mezi svými pocity rozlišovat: vědí, jestli se nudí, zda mají vztek, jsou-li smutné nebo hladové. To je jeden ze základních prvků emočního učení. Avšak tyto dívky mají potíže s rozeznáváním i těch nejzákladnějších emocí. Mohou se pohádat se svým chlapcem, avšak nejsou si jisty, zda-li se zlobí či zda pociťují úzkost nebo smutek, anebo zda mají hlad; prostě prožívají nepříjemné citové rozrušení, se kterým si nevědí rady. Proto se naučí ztišovat svoje pocity prostřednictvím jídla. To se pak může stát silně zakořeněným emočním návykem.
Jako irelevantní se ukázaly také populární vysvětlení (například strach ze sexuality, časný nástup puberty nebo nízké sebevědomí, dominantní rodiče).
str. 36
Agrese
alloplastická – obrácená navenek vůči autoritě rodičů a vychovatelů (psychopatie)
autoplastická – obrácená dovnitř proti sobě (neurotici, psychotici)
str. 40
Delikventi jsou více muskulární či mesomoričtí (60 %). Pouze 14 % delikventní populace bylo ektomorfní (štíhlí, skeletální)
str. 54
Průměrné IQ delikventů se pohybuje okolo 93 b.
str. 58
delikventní chlapci byli více orientovaní na přítomnost ... mají kratší časovou perspektivu než kontrolní skupina. Při odhadování délky časových intervalů delikventi tuto délku systematicky podceňovali, zatímco kontrolní skupina měla naopak tendenci k jejímu nadhodnocování.
Snížený gradient zpevnění: delikvent se chová tak, aby co možná nejvíce zvýšil možnost bezprostřední odměny, proto jej nelze ovlivnit možností následného trestu.
NB: porovnej výchovu hyperativních dětí a bezprostřední odměňování
str. 60
Experimentální úkol se skládal ze série situací, prezentovaných v krátkých příbězích, a sledovaná osoba měla zvolit mezi dvěma možnými interpretacemi, přičemž jedna naznačovala kladné a druhá záporné sebehodnocení. podle zjištěných výsledků interpretace v normativní skupině 750 adolescentních hochů neměly vztah ani k jejich věku, ani k inteligenci. Výsledky experimentální skupiny 160 delikventů ale ukazují, že delikventi méně často interpretují pozitivní události jako pozitivní vzhledem k sobě, ale naopak častěji jako negativní pro sebe. Bylo rovněž prokázáno, že delikventi jako skupina obtížněji rozlišovali pozitivní události od negativních.
str. 80
Friedlanderová uvádí příklad šestnáctiletého chlapce, který zatvrzele kradl, ačkoliv žádné peníze nepotřeboval, a ani nechtěl, aby mu nějaké peníze byly dávány. Chtěl pouze plánovat určité krádeže a s nimi spojené vzrušení a prožívat následné nebezpečí. krádeže a vše, co s nimi souviselo, uspokojovalo jeho nadmíru silný impulz. Friedlanderová si jednou všimla, když chlapec popisoval situaci, kdy nekradl, že použil stejných výrazů, jako používají adolescenti, když popisují svůj zápas s nutkáním k masturbaci. A skutečně se ukázalo, že tento chlapec měl v osobní anamnéze dlouhou historii masturbace, která vyvrcholila v nutkavou masturbaci v deseti letech. V terapii se dále ukázalo, že se chlapec domníval, že si na základě této činnosti nevyléčitelně poškodil mozek a že tedy již nebude moci ve svém životě vykonat něco hodnotného. Chlapec vypověděl, že měl v úmyslu stát se velkých “ gaunerem“, aby se zbavil pocitů méněcennosti vůči ostatním chlapcům. To byl však jeho vědomý záměr, krádež zahrnující vzrušení byla ale původně spojena s masturbací.
str. 81
Ve starší odborné literatuře byla kladena do souvislosti se sexuálním vzrušením pachatele také pyromanie. Pyromaniak je zpravidla neschopen vysvětlit, proč založil požár, kromě vzrušení z něho plynoucího. Bylo zjištěno, že pyromaniaci jsou daleko vážněji psychicky narušeni, než se u nich předpokládá: více než dvě třetiny z celé skupiny byly zjevně psychotické a hraniční případy, přičemž poruchy osobnosti byly u všech sledovaných dětí difusní. Na podkladě psychologických testů a pohovorů se ukázalo, že tyto děti nebyly sexuálně vzrušeny ohněm, ale trpěly mnohem primitivnějšími poruchami: ničit a být ničen.
str. 84
Lakunární superego (Johnsonová 1997) je relativní nedostatek jeho kritičnosti a kontroly. Bylo zjištěno, že u symptomatické delikvence jsou tyto defekty ve svědomí vysoce selektivní. Trhliny ve svědomí pak umožňují jinak konformnímu jedinci provést bez váhání určité antisociální akty, bez pocity viny a bez výčitek svědomí.
str. 94
raná mateřská deprivace jako zdroj psychopatie.
Thiel Erhard: Řeč lidského těla prozradí více než tisíc slov. Plasma serivce Bratislava 1989
Albert Mehrabian – z rozhovoru získáváme:
7 % ze slov
38 % z tónu a barvy hlasu
55 % z řeči lidského těla
str. 109
Polibek neprozradí mnoho o skutečných citech. Víc o tom prozradí vzdálenost polibků. Milenecké páry se líbají tak, že si k sobě přitláčejí boky. Čím méně je spojuje, tím je vzdálenost boků větší. O skutečném polibku můžeme mluvit tehdy, když vzdálenost boků je 15 cm.
:-)))))))
str. 84
Zastaví vás na dálnici policajt. Důvod se vždy najde. Situace se dál vyvíjí tak, že vy zůstanete sedět v autě, stáhnete okno a počkáte, až k vám policajt přijde. To je zásadní chyba! Proč? policajt musí opustit vlastní revír a přijít do vašeho teritoria. Tím, že jste zůstali v autě, vytvořili jste mezi sebou a policajtem bariéru. V takových situacích je lepší, když vystoupíte z auta, opustíte svoje teritorium vy a dojdete k policajtovi. Ochránce zákona naladíte, aby k vám byl shovívavější. Druhou zásadou je, abyste se před ním troch zmenšili a neukázali svou skutečnou výšku. Třetí zásadou je, abyste své zmenšení zvýraznili i slovy, například, jak vás přestupek mrzí, poděkujete mu, že vás na to upozornil.
[44]
Snad nejvalidnější profil Dunbarové je profil koronárního pacienta. Takový pacient je obvykle konzistentně snaživým člověkem velké kontroly a vytrvalosti, zaměřený na úspěch a výkon. Je to dlouhodobý plánovač: často vypadá distingovaně. Projevuje vysoký stupeň toho, co Freud nazýval “principem reality“, schopnost odsouvat a podřizovat akce dlouhodobým cílům. Dunbarová působivě klade do kontrastu tyto pacienty s frakturními pacienty, kteří jsou náchylní k nehodám. To jsou impulzivní, nesystematičtí, dobrodružní lidi, žijící pro přítomnost a ne pro budoucnost. Mají sklon jednat bez rozmyslu a často manifestují neovládanou hostilitu vůči autoritám; současně je jejich chování motivované pocity viny a projevuje tendenci k sebetrestání a selhávání. Tyto k nehodám náchylné osoby obecně nacházíme mezi tuláckými typy, lehkovážnými lidmi, kteří nedokáží tolerovat disciplínu, až už jde o vnější autoritu nebo vnitřní regulativní vliv rozumu.
Termíny jako “melancholie“ odhalují intuitivní poznání častosti depresivních rysů mezi trpícími poruchou žlučníku (melas – černý, chole-žluč)
[55]
U jedné 28leté ženy s těžkou mentální anorexií se amenorrhea rozvinula sekundárně po hladovění a menzes se vrátil po uzdravení. Naproti tomu, gynekologické vyšetření ukázalo infantilní uterus.Rahman, Richardson a Ripley našli mezi dvanácti případy čtyři s nevyvinutým a pět s atrofickým uterem.
[56]