Výstava: „Tváře a osudy z Chebu“
Já pocházím z jižních Čech, ale Cheb je nedílnou součástí mých tzv. rodinných příběhů (family narratives). Celé dětství jsem slýchával příběhy od mého táty i dědy o tom, jak vypadal Cheb po válce. Na rozdíl od dnešních rozvedených dětí, které jen slýchávají, že ten druhý rodič je buď egoista, nebo kráva, já jsem byl vychováván příběhy z Chebu, kde se to jen hemžilo polobohy. Ti byli nejen nepřestavitelně inteligentní, charakterní, ale i stateční v předem prohraném boji proti komunistické zvůli. Když jsem dospěl, tak jsem některé z těchto polobohů poznal osobně. Sice jsem seznal, že i oni jsou lidi z masa a krve, ale přesto si od těch dob myslím, že dítě nemá právo jen na styk s oběma rodiči, ale především na to, aby je do dospělosti vyprovodili bohatýři dávnověku, mužové pověstní z rodinných legend i příběhů.
Mí prarodiče přišli do Chebu za prací kolem roku 1932. Já osobně jsem reálný Cheb nikdy nepoznal. Znám ho jen jako bájné místo... V mysli mi utkvěly jen nějaké obrázky, např. bývalý kostel BS v Palackého ulici čp.4.
Například jedním z polobohů byla moje babička, kterou jsem živou nikdy neviděl. Ta mě vždy udivovala svou statečností. Babička s dědou jezdili s dvěma dětmi do kostela ve Wiesu na hranicích. Po válce byla bída a zejména vyhnaní Němci měli hlad. Můj otec, tehdy asi 4letý ťapal vedle kočárku, který pak babička odložila za kostelík. Všichni pak šli na mši. Jen opravdu málokdo věděl, že ten kočárek byl plný chleba, jídla a někdy i věcmi, které patřily známým a přátelům, tehdy vyhnaným Němcům. Ti pak během mše překročili hranici a chleba si z kočárku vzali. Cestou domu se pak malý Fanda vezl v kočárku. Proč ne, když byl už prázdný. Později moji prarodiče opravili a „uvedli do chodu“ válkou poškozený kostel BS v Palackého ulici, který patřil řádu Oblátů vyhnaných po roce 1948. V padesátých letech dědu vyhodili z práce a babičku prý komunisti nezavřeli jen proto, že měla ty tři děti.
Kdybyste se ptali, proč rád hraji na klavír bossa novu, tak Vám mohu prozradit, že teta si vzala vynikajícího klavíristu. Ten nám posílal magnetofonové pásky z Kanady se svými nahrávkami a Cheb jsem jako dítě poznával především z jeho maleb, protože ti dva se v Chebu seznámili...
Inu, já vím, že dnes jsou tyto příběhy úsměvné, ale do mé dětské mysli však vypálily vědomí: Cheb je město polobohů, kteří to jen tak nevzdávaj'. :-)