Děti s nadějí

Zuzana Fojtíková 2002 (časopis Rodina a škola)

 

Nelsonovi je šest. Žije s rodiči a bratrem v Indii. Otec pracuje jako námezdní dělník a jeho výdělek  sotva pokryje základní  potřeby rodiny. Na  chlapcovu školu nezbývají peníze. V Indii jsou sice první čtyři  roky školy zdarma, ale většina místních škol je na tak  nízké úrovni, že  ani děti, které je mohou navštěvovat, nezískají ucelené vzdělání. Základní školní docházka tu trvá dvanáct let.

 

Osmiletý Alex žije v Ugandě.  Jeho otec zemřel  na AIDS. Chlapec bydlí v rodině  své babičky. Malý pozemek stačí jen tak tak uživit všechny členy rodiny. Na to, aby děti mohly chodit do školy, už peníze nejsou. V Ugandě se platí školné po celou školní docházku.

 

Třebaže jsou Nelson a Alex  každý z jiné země, ještě donedávna je čekal osud podobný všem lidem bez vzdělání  – život v bídě, provázený  nemocemi a hladem.  Projekt Adopce na dálku  jejich životní  scénář, tak typický pro mnoho  dětí z rozvojových zemí, naráz změnil.  Dnes mohou oba chlapci, díky pomoci adoptivních rodičů z České republiky,  chodit do školy. Získali  tak naději, že jejich život se bude ubírat po světlejších cestách. 

„Adopce na dálku je  jedna z nejmodernějších forem rozvojové pomoci,“ říká Lenka Černá z  Arcidiecézní charity Praha,  jinak také studentka VŠE. „Je to pomoc adresná, která se nerozplývá  v neefektivních investicích. Podporuje vzdělání a dává šanci dětem, které by jinak nikdy nemohly do školy chodit.  Cílem projektu je, aby si  ti, kteří získají vzdělání,  našli zaměstnání,  aby se v budoucnu  uměli postarat  o své děti a aby už rozvojovou pomoc nepotřebovaly.“

Lenka Černá ví, o čem mluví, rok žila v primitivních podmínkách  v ugandské vesnici, učila tamní děti a byla s nimi v dennodenním styku. To, co zažila a viděla kolem sebe, ji natolik ovlivnilo,  že se zasadila o to, aby projekt Adopce na dálku mohl začít pracovat i  v Ugandě.

„Od února 2001, kdy projekt v Ugandě běží,  máme  už tisíc dvě stě  adoptivních dětí,“ říká s hrdostí. „Vesměs to jsou sirotci, kterým rodiče zemřeli na AIDS.  Když jsem se tam  byla letos  v únoru podívat, nemohla jsem vůbec uvěřit, jaký  v té oblasti nastal rozvoj, a to jen díky této pomoci. Děti, které dříve nechodily do školy a jen tak přežívaly nebo musely tvrdě pracovat, měly najednou vysvědčení, všechny nosily školní uniformu. Některé z nich  předtím trpěly  různými nemocemi a teď byly zdravé. Díky penězům adoptivních rodičů se dostaly poprvé k lékaři. Spousta z nich mi nadšeně ukazovala dopisy z České republiky. Pro celou vesnici to byla obrovská změna.“

Od počátku devadesátých let se Arcidiecézní  charita Praha podílí na podobném projektu  v Litvě a  v Indii. Za dobu téměř deseti let trvání Adopce na dálku  se u nás  podařilo   získat adoptivní rodiče pro více než   šest a půl  tisíce  dětí.

Spletené  osudy

„Rodiči na dálku bývají  většinou spíš  chudší lidé, kteří sami musejí počítat,“ říká Marie Zemanová z Arcidiecézní charity Praha. Podle ní nejvíc dětí adoptují  rodiny, ale i důchodci,  studenti nebo také celé školy, školky, kanceláře a soukromé firmy. Jde o nejširší společenský vzorek. Jednou to jsou  bezdětní manželé, kteří si chtěli nadělit dítě ke  stříbrné svatbě. Jindy zase  rodiče, kterým  zahynul syn  v Indii a oni by se rádi  starali o  indického  chlapečka, protože  syn   měl  vždycky k Indii vztah a určitě by byl rád,  kdyby měl brášku právě tam odtud. Anebo se deset starších dam dá dohromady, adoptují si jednoho chlapce a společně se radují z jeho pokroků. 

„Tady má člověk dojem, že u nás existují jen sami hodní lidé,“ říká Marie Zemanová.  „Všichni, kdo k nám  přijdou, jsou přímo nabiti pozitivními emocemi.  Někdo chce jen pomáhat a ani nechce adresu. Jiný  zase chce  přijmout dítě do své rodiny.“

„Tahle forma pomoci je  jedna z mála věcí, které dělá člověk smysluplně,“ svěřuje se  psycholog Jeroným Klimeš, jinak také Alexův adoptivní otec. „Líbí se  mi, že to není jen o materiálních statcích - že konkrétnímu dítěti platím  vzdělání -  ale že s ním zároveň  navazuju osobní vztah. Zajímá mě, jak žije, jaké má starosti a jestli mu s tím mohu nějak pomoci. Je to podobné, jako když chlap vyžení dítě. První otázka není: Kolik budeš platit? Ale: Máš nás rád? Ten můj kluk  nikdy neopustil svoji vesnici. Je odříznutý od světa, protože je sirotek, ale díky dopisům  jednak někoho má, jednak se naučí formulovat své myšlenky. Tím si buduje také sebevědomí. Ale i mé děti z toho vztahu získávají.  Třebaže jsou ještě malé, Afrika už pro ně není jen barevnou skvrnou na mapě, ale místem, kde žije  náš Alex.“

Pětasedmdesátiletá paní Nováková je  „adoptivní babičkou“   šestiletého Nelsona. Nedávno od něj dostala první dopis. Byl k němu přiložený i namalovaný obrázek  „Už dlouho jsem si přála někomu pomoci, teď mám  pocit, že někde daleko je dítě, které nebude nikdy opuštěné. Když  bude mít vzdělání, získá práci a  bude mít šanci, že si o svém  životě bude moci samo rozhodovat,“ vysvětluje své pohnutky.

Pro děti znamená osobní vztah s adoptivním rodičem velmi mnoho, i když se uskutečňuje jen prostřednictvím dopisů. Často z něj čerpají motivaci k učení, přináší jim i naději na lepší život, je pro ně důležitým impulzem.  Ale stejně tak je přínosem  i pro adoptivní rodiče. Jen si představte, že někde ve vzdálené zemi je dítě nebo celá rodina, která na vás s láskou  myslí.

V kanceláři Arcidiecézní charity Praha v Londýnské ulici čeká na svou  životní šanci v současné době asi jeden a půl tisíce dětí z Ugandy a tisíc kluků a děvčat z Indie. Už v únoru začíná v Ugandě nový školní rok a kdyby se podařilo   najít jim adoptivní rodiče,  mohli by začít už letos chodit  do školy.

Jak se stát rodičem na dálku

Adoptivními rodiči se může stát kdokoliv, rodina, osamělý člověk,  kamarádi, kteří se spolu domluví a o náklady na dítě se podělí, lidé na jednom pracovišti, školní třída nebo celá škola či soukromá firma. „Své“ dítě si může  přijít  každý vybrat nebo si o ně napsat do  sídla charity. Po zaplacení ročního příspěvku (nebo pololetní splátky) obdrží  celou složku  informací o dítěti (včetně jeho fotografie) a jeho rodině. Vybírat lze také prostřednictvím internetu na adrese  www.charita-adopce.cz. Roční poplatky se v jednotlivých zemích liší. Na adopci dítěte v  Indii je potřeba částka 4900 korun, v Ugandě 7000 a v Litvě  6900. Osm procent z těchto peněz zůstává charitě na provozní náklady, všechny ostatní peníze jdou na potřeby dítěte, tj. na školné,  školní uniformu a pomůcky, v naléhavých případech i na zdravotní péči.

Pokud vás projekt Adopce na dálku zaujal a chcete o něm vědět víc, potřebné informace získáte na adrese: Arcidiecézní charita Praha, Londýnská 44, 120 00 (úřední hodiny po-čt od 8.30 do 15.30, pá od 8 do 14.30 nebo na telefonním čísle 224 250 985. Psát můžete i na  e-mailovou adresu: adopce@charita-adopce.cz.