Zuzana Fojtíková 2002 (časopis Rodina a škola)
Nelsonovi je šest. Žije s rodiči a bratrem v Indii. Otec pracuje jako námezdní dělník a jeho výdělek sotva pokryje základní potřeby rodiny. Na chlapcovu školu nezbývají peníze. V Indii jsou sice první čtyři roky školy zdarma, ale většina místních škol je na tak nízké úrovni, že ani děti, které je mohou navštěvovat, nezískají ucelené vzdělání. Základní školní docházka tu trvá dvanáct let.
Osmiletý Alex žije v Ugandě. Jeho otec zemřel na AIDS. Chlapec bydlí v rodině své babičky. Malý pozemek stačí jen tak tak uživit všechny členy rodiny. Na to, aby děti mohly chodit do školy, už peníze nejsou. V Ugandě se platí školné po celou školní docházku.
Třebaže jsou Nelson a Alex každý z jiné země, ještě donedávna je čekal osud podobný všem lidem bez vzdělání – život v bídě, provázený nemocemi a hladem. Projekt Adopce na dálku jejich životní scénář, tak typický pro mnoho dětí z rozvojových zemí, naráz změnil. Dnes mohou oba chlapci, díky pomoci adoptivních rodičů z České republiky, chodit do školy. Získali tak naději, že jejich život se bude ubírat po světlejších cestách.
„Adopce na dálku je jedna z nejmodernějších forem rozvojové pomoci,“ říká Lenka Černá z Arcidiecézní charity Praha, jinak také studentka VŠE. „Je to pomoc adresná, která se nerozplývá v neefektivních investicích. Podporuje vzdělání a dává šanci dětem, které by jinak nikdy nemohly do školy chodit. Cílem projektu je, aby si ti, kteří získají vzdělání, našli zaměstnání, aby se v budoucnu uměli postarat o své děti a aby už rozvojovou pomoc nepotřebovaly.“
Lenka Černá ví, o čem mluví, rok žila v primitivních podmínkách v ugandské vesnici, učila tamní děti a byla s nimi v dennodenním styku. To, co zažila a viděla kolem sebe, ji natolik ovlivnilo, že se zasadila o to, aby projekt Adopce na dálku mohl začít pracovat i v Ugandě.
„Od února 2001, kdy projekt v Ugandě běží, máme už tisíc dvě stě adoptivních dětí,“ říká s hrdostí. „Vesměs to jsou sirotci, kterým rodiče zemřeli na AIDS. Když jsem se tam byla letos v únoru podívat, nemohla jsem vůbec uvěřit, jaký v té oblasti nastal rozvoj, a to jen díky této pomoci. Děti, které dříve nechodily do školy a jen tak přežívaly nebo musely tvrdě pracovat, měly najednou vysvědčení, všechny nosily školní uniformu. Některé z nich předtím trpěly různými nemocemi a teď byly zdravé. Díky penězům adoptivních rodičů se dostaly poprvé k lékaři. Spousta z nich mi nadšeně ukazovala dopisy z České republiky. Pro celou vesnici to byla obrovská změna.“
Od počátku devadesátých let se Arcidiecézní charita Praha podílí na podobném projektu v Litvě a v Indii. Za dobu téměř deseti let trvání Adopce na dálku se u nás podařilo získat adoptivní rodiče pro více než šest a půl tisíce dětí.
„Rodiči na dálku bývají většinou spíš chudší lidé, kteří
sami musejí počítat,“ říká Marie Zemanová z Arcidiecézní charity Praha.
Podle ní nejvíc dětí adoptují rodiny, ale i důchodci, studenti nebo také celé
školy, školky, kanceláře a soukromé firmy. Jde o nejširší společenský vzorek.
Jednou to jsou bezdětní manželé, kteří si chtěli nadělit dítě ke stříbrné
svatbě. Jindy zase rodiče, kterým zahynul syn v Indii a oni by se rádi
starali o indického chlapečka, protože syn měl vždycky k Indii vztah
a určitě by byl rád, kdyby měl brášku právě tam odtud. Anebo se deset starších
dam dá dohromady, adoptují si jednoho chlapce a společně se radují z jeho
pokroků.
„Tady má člověk dojem, že u nás existují jen sami hodní lidé,“ říká Marie Zemanová. „Všichni, kdo k nám přijdou, jsou přímo nabiti pozitivními emocemi. Někdo chce jen pomáhat a ani nechce adresu. Jiný zase chce přijmout dítě do své rodiny.“
„Tahle forma pomoci je jedna z mála věcí, které dělá člověk smysluplně,“ svěřuje se psycholog Jeroným Klimeš, jinak také Alexův adoptivní otec. „Líbí se mi, že to není jen o materiálních statcích - že konkrétnímu dítěti platím vzdělání - ale že s ním zároveň navazuju osobní vztah. Zajímá mě, jak žije, jaké má starosti a jestli mu s tím mohu nějak pomoci. Je to podobné, jako když chlap vyžení dítě. První otázka není: Kolik budeš platit? Ale: Máš nás rád? Ten můj kluk nikdy neopustil svoji vesnici. Je odříznutý od světa, protože je sirotek, ale díky dopisům jednak někoho má, jednak se naučí formulovat své myšlenky. Tím si buduje také sebevědomí. Ale i mé děti z toho vztahu získávají. Třebaže jsou ještě malé, Afrika už pro ně není jen barevnou skvrnou na mapě, ale místem, kde žije náš Alex.“
Pětasedmdesátiletá paní Nováková je „adoptivní babičkou“ šestiletého Nelsona. Nedávno od něj dostala první dopis. Byl k němu přiložený i namalovaný obrázek „Už dlouho jsem si přála někomu pomoci, teď mám pocit, že někde daleko je dítě, které nebude nikdy opuštěné. Když bude mít vzdělání, získá práci a bude mít šanci, že si o svém životě bude moci samo rozhodovat,“ vysvětluje své pohnutky.
Pro děti znamená osobní vztah s adoptivním rodičem velmi mnoho, i když se uskutečňuje jen prostřednictvím dopisů. Často z něj čerpají motivaci k učení, přináší jim i naději na lepší život, je pro ně důležitým impulzem. Ale stejně tak je přínosem i pro adoptivní rodiče. Jen si představte, že někde ve vzdálené zemi je dítě nebo celá rodina, která na vás s láskou myslí.
V kanceláři Arcidiecézní charity Praha v Londýnské ulici čeká na svou životní šanci v současné době asi jeden a půl tisíce dětí z Ugandy a tisíc kluků a děvčat z Indie. Už v únoru začíná v Ugandě nový školní rok a kdyby se podařilo najít jim adoptivní rodiče, mohli by začít už letos chodit do školy.
Adoptivními rodiči se může stát kdokoliv, rodina, osamělý člověk, kamarádi, kteří se spolu domluví a o náklady na dítě se podělí, lidé na jednom pracovišti, školní třída nebo celá škola či soukromá firma. „Své“ dítě si může přijít každý vybrat nebo si o ně napsat do sídla charity. Po zaplacení ročního příspěvku (nebo pololetní splátky) obdrží celou složku informací o dítěti (včetně jeho fotografie) a jeho rodině. Vybírat lze také prostřednictvím internetu na adrese www.charita-adopce.cz. Roční poplatky se v jednotlivých zemích liší. Na adopci dítěte v Indii je potřeba částka 4900 korun, v Ugandě 7000 a v Litvě 6900. Osm procent z těchto peněz zůstává charitě na provozní náklady, všechny ostatní peníze jdou na potřeby dítěte, tj. na školné, školní uniformu a pomůcky, v naléhavých případech i na zdravotní péči.
Pokud vás projekt Adopce na dálku zaujal a chcete o něm vědět víc, potřebné informace získáte na adrese: Arcidiecézní charita Praha, Londýnská 44, 120 00 (úřední hodiny po-čt od 8.30 do 15.30, pá od 8 do 14.30 nebo na telefonním čísle 224 250 985. Psát můžete i na e-mailovou adresu: adopce@charita-adopce.cz.