Neustále se množí stížnosti, že náš kluk dlabe školu (komentář pod dopisem včetně komunikace s Lenkou Černou):
Já jsem mu poslal pastelky a pravítko a koukám, že dostal sešit. To jsou mi metamorfozy. (Později se ukázalo, že se pastelky našly.)
Každopádně jsem dostal od Charity anonymně "vynadáno" (viz obrázek níže), že mu vůbec něco posílám, bez bližšího vysvětlení, proč bych mu neměl posílat pastelky a pravítko na kreslení. Prý ho nejvíce potěší, když mu pošlu svou fotografii. (Jsem sice narcis, ale takový blb nejsem, abych si myslel, že děti v Africe nejvíce potěší má fotografie.:-)) Dále mi vyčinili, že bych neměl posílat zpáteční adresu, že bude zneužita. Opět bez bližšího vysvětlení. Takže summa summarum chování Charity je prazvláštní. Další zvláštností adopcí na dálku, že vám vždy pošlou takový lakonický dopis od zcela anonymního social worker, který vás zásobuje nepřímými informacemi o dítěti. Jinými slovy, chtěl bych, aby napsali zvlášť, co říká dítě, a zvlášť, co říkají oni.
Vezměte si větu z tohoto dopisu: "he is wishing to add more effort in his studies." Jemu je jistě škola ukradená, ale rád bych slyšel něco, co mu ukradené není, například to, že mu někdo nepujčil míč, nebo že ty fazole, co měl k obědu, byly jedinečný. Na druhé straně, je to právě sociální pracovnice, která by si přála, aby ve škole přidal, ale píše o sobě v zástupné osobě: "On by si přál". Nemám tedy informace ani o dítěti, ani o sociální pracovnici.
Tady je ukázka anonymní korespondence mezi Charitou a platiči:
Komunikace s Charitou 1
Z toho to dopisu jsem byl otráven, ta tak jsem poslal jsem výše uvedené názory do pražské Charity a dostal jsem následující milý dopis od Lenky Černé, který mě povzbudil:
Vážený Mgr. Klimeši,
děkuji Vám za Váš e-mail a za podporu, kterou Alexovi poskytujete. Chápu Vaše rozhořčení a dovolte mi, abych Vám celou situaci objasnila. V Ugandě jsem strávila rok, takže znám místní podmínky.
Školní rok má 3 trimestry a před každým nakupujeme všem dětem jménem jejich "adoptivního" rodiče sadu sešitů. Proto Vám za ně Alex děkoval. Váš dárek ještě buď nedostal (nevím, kdy jste ho odeslal) nebo ho dostal až po napsání dopisu Vám. Kancelář naší partnerské organizace World in Need Uganda je ve městě, ale děti bydlí v odlehlých vesnicích. Sociální pracovníci musí tedy dopisy dětem rozvážet (vždy 2x měsíčně) a zase vybírají dopisy od dětí od místních vesnických sociálních pracovníků. Dále se dopisy pro pořádek musí zaregistrovat, takže vše trvá déle než kdyby děti bydlely ve městě.
Malé dětí obvykle píší s pomocí sociálních pracovníků - mají
nejen problém s psaním, s angličtinou, ale také s vyjádřením se. Pro většinu
je to poprvé, co píší dopis, proto vůbec neví, co by jejich "adoptivního"
rodiče zajímalo.
Ugandské děti berou školu velmi vážně a hlavně si jí nesmírně váží.
Ví, že tam můžou chodit právě jen díky svým "adoptivnním"
rodičům, proto sami (jak jsem mnohokrát byla svědkem) sociálnímu pracovníkovi
při diktování dopisu říkají, že slibují, že se budou víc učit atd. Uvědomují
si, že je to jejich budoucnost.
Vaši připomínku ale beru vážně a v hromadné pravidelné zprávě všem centrům (tedy i v Indii a Litvě) napíši, aby se sociální pracovníci vždy pod dopis podepsali svým jménem a aby se snažili psát více o tom, co dítě každodenně prožívá atd. Sama ale z vlastní zkušenosti vím, že vůbec zpočátku není lehké z dítěte nějakou informaci dostat :-)
Ještě jednou Vám děkuji za dobrou radu a snahu zlepšení našeho
projektu.
S pozdravem,
Lenka Černá
Vedoucí projektu Adopce na dálkuR
Komunikace s Charitou 2
Vazena pani Cerna,
Dekuji Vám za vysvetlení.
Ja znam adopci na dalku z ameriky, kde ji mela teta, proto jsem mel urcitou predstavu, kterou jsem nejak implicitne ocekaval od prazske charity a bohuzel se zatim moc nenaplnila.
1) Ocekaval jsem, ze vztah rodic - dite bude mnohem uzsi a ze bude vychodiskem pro celou charitativni praci. Napriklad:
a) Nejprve si rodice vyberou dite, na ktere chteji prispivat. Pote, co budou mit jiz fotografii a adresu, tak zaplati na prvni rok. Zde to bylo naopak napred zaplatte, pak vam posleme fotografii, coz je proti vlastni idee prime adresne pomoci - clovek cloveku.
b) Kdyz jsou v kontaktu, tak rodic dostava: 1) co nejosobneji korespondenci s ditetem, co nejmene ovlivnenou soc pracovnikem,ktery funguje jako tlumocnik, 2) objektivni zpravy o tom, jak se dari diteti od konkretniho soc pracovnika, ktery jej informuje o jeho problemech, potrebach ap. a diskutuje s nim pripadnou dalsi adresnou pomoc. Napriklad zvazuje volbu darku ap.
c) Soucasti kontaktu s ditetem je i sirsi moznost kontatku se skolou - s uciteli a s pribuznymi. Ani k te dosud nedoslo. Moznost navazani vztahu s celou rodinou. Moznost poslat satek pani matce k vanocum, ze? :-)
2) Jasnejsi a transparentnejsi popis toho, jak jsou penize prevadeny z prazske charity primo k jednotlivemu diteti. Dodneska nemam o tom jasnou predstavu. Chtelo by to nejake blokove schema na internetu, kam se co posila, kde se co strhava, kdo nakonec penezi disponuje, kam se ztraci predplatky, jak se zvladaji nedoplatky ap. To jak je to dnes vyvolava podezreni na velke machinace, ktere tam byt nemusi, ale nic se nedela na jejich zpruhledneni. Napriklad ten kluk ode me dostava mesic co mesic 500 Kc. To je dost na to, abych rad videl, jestli si za ne koupi lentilky nebo banany, nebo sesity. Do dneska vim jen to, ze dostava sesity 3x za rok to je cca 10/mesic, kam se deji ty ostatni penize?
3) Nejlepe na prikladech ukazat, jaky druh pomoci deti potrebuji, a jak jim mohou rodice pomoci. Tedy ukazat na pribezich, jak rodice poslali treba mobila a ten byl naprosto k nicemu, jak se veci ztraci cestou, jak je mozno koupit darek pro dane dite, skolu ap. Jinymi slovy na prikladech ZPRITOMNIT situaci tech lidi v Ugande, tak aby cesti rodice zacali uvazovat v realiich Ugandy. Rodice by meli mit pocit, ze Kikube je druha vesnice za Ricanama, ale jen tam proste nejede vlak.
Jinymi slovy opisuji stale stejnou myslenku: Zakladem adopce na dalku je navazani a podpora uzkeho a co nejosobnejsiho osobniho vztahu mezi ditetem (a jeho rodiny a skoly) v cizine a adoptivnim rodicem ci mozna by bylo lepe receno - adoptivnim stryckem ci tetou. Prazska charita by mela byt takovy "pruhledny" vlak ci posta mezi mezi temi dvema. Ja zatim ji vnimam jako neprustrelny val, pres ktery musi hazet dopis nekam do neznama, a musim byt stastny, kdyz dopadne tam, kam jsem zamyslel.
Napriklad stale se pripomina, ze ty penize mohou jit i jine dite (pokud to prvni je znejakeho duvodu nedostizne ap.). To stale nasvedcuje, ze nase pomoc detem neni adresna a cilena, ze je to vztah, ktery muze byt z arbitratnich duvodu kdykoli zpretrhan a kdo bude usilovat o obnoveni vztahu tohoto cecha a tamtoho ugandana? Nikdo?
Rad bych na znal vas nazor na tyto uvahy.
s uctou
Jeronym Klimes
Po této diskusi následovala delší výměna emailů, během které přišly i následující dopisy, které potvrzují, že Alexovi pastelky došly. Jsem rád, že s paní Černou se dá normálně komunikovat a zdá se, že jí záleží na osudu adopcí na dálku.