Tak tady je Alex. Je to ten, co se na vás kouká... :-)
V Ugandě byla za koledu otevřena škola
Dvě stovky dětí postávají podél prašné cesty a netrpělivé vyhlížejí příjezd skupinky bělochů. Je sobota 2. února 2002 a polední sluníčko začíná nepříjemně připalovat. Aby ne, vesnice Kikube leží v Ugandě, třicet kilometrů od rovníku a šedesát kilometrů východně od hlavního města Kampaly Konečné! V oblaku prachu přijíždí terénní vozidlo. Z něho vystoupí ředitel Arcidiecézní charity Praha Jaroslav Němec, gynekolog Josef Donát a miláček místní drobotiny, vedoucí rozvojového projektu Adopce na dálku, studentka Lenka Černá.
Lenka prožila v této ugandské vesnici celý rok. Když při studiu ekonomie zatoužila pobýt v rozvojové zemi a poznat chudobu na vlastní kůži, objevila na internetu stránky mezinárodní křesťanské organizace World in Need se sídlem v Londýně. Napsala jim a za několik týdnů už seděla v letadle směr Afrika. Co ji na černém kontinentu lákalo? „V budoucnu bych chtěla řídit rozvojové projekty a minimální roční pobyt v nějaké zemi třetího Světa považuji za nutnou součást vzdělání," říká Lenka, která jako dobrovolnice na místní vesnické škole učila děti. Tou „školou" byla tmavá chatrč s několika ošoupanými fošnami místo lavic. Na toaletu se chodilo do hliněného domku s dřevěnou podlahou.
Pokrok nás dojal
V chudé africké vesnici plné sirotků, kterým rodiče zemřeli na AIDS, Lenka dostala nápad, jak protnout koloběh nevzdělanosti a bídy. Najde dětem české sponzory! S jejich pomocí budou moci zaplatit školné, číst knihy a jednou z nich vyrostou vzdělaní lidé. Většina ugandského obyvatelstva číst a psát zatím neumí.
Projekt Adopce na dálku úspěšně provozuje v Indii a v Litvě Arcidiecézní charita Praha, jistě bude možné ho rozšířit i do Ugandy Princip projektu spočívá v tom, že přispíváte pravidelnou roční částkou na vzdělání „svému" konkrétnímu dítěti, které zůstává ve svém domácím prostředí.
Nakonec Lenka svými emaily ředitele Jaroslava Němce doslova udolala. Několik měsíců poté Arcidiecézní charita Praha uzavřela s World in Need dohodu o spolupráci. Díky dárcům pražské Charity se v Kikube začalo i se stavbou nové školy pro sirotky s názvem Maranatha. Z Tříkrálové sbírky 2001 na ni putovalo osm set tisíc českých korun - dar českých dárců, kteří nezůstali chladní ke koledníkům s pokladničkou opatřenou charitním logem.
A právě dostavěnou školu přijela tříčlenná delegace v čele s Jaroslavem Němcem letos v únoru slavnostně otevřít. V celodenním programu předvedly „adoptované" děti a studenti, co se za celý rok naučili. „Dojal nás obrovský pokrok, který za několik měsíců existence projektu udělali," vzpomíná na přivítání Lenka Černá. „Vždyť ještě před rokem ani jedno z nich do školy nechodilo. Jsme pevně přesvědčeni, že nová budova školy podstatné přispěje k rozvoji vzdělání v celé oblasti Kikube."
Knihovna i kancelář
Školu postavili místní vesničané. Ruku k dílu přiložily i děti. Starší pomáhaly na stavbě, mladší nosily vodu, vše pod vedením organizace World in Need. Rozpočet nakonec překročil původní představy o celou třetinu. Výsledkem je ovšem mnohem kvalitnější stavba, než byl původní záměr, včetně hygienických toalet a kuchyně pro děti.
Budova Školy se pyšní třemi moderními třídami, knihovnou a kanceláří. Scházejí se tu dětské skupinky v rámci projektu Adopce na dálku, konají se tu semináře a kurzy pro dospělé a pravidelné nedělní bohoslužby Zdejší veřejná knihovna je jediným zdrojem informací pro širokou oblast, odpoledne zde mohou studovat malé děti i studenti. Ve škole také děti píší s pomocí sociálních pracovníků dopisy svým „adoptivním" rodičům do Evropy
Školu dnes navštěvuje asi tři sta padesát dětí, z nichž přibližně 270 získalo svého „adoptivního" rodiče v České republice. Jde vesměs o sirotky a děti z nejchudších rodin v celé oblasti.
Z Kikube se Adopce na dálku rozšířila také do okolí. „Oblast je velmi zaostalá, většina lidí pěstuje banány, fazole, rajčata, kasavu a jamy. Dříve se tu pěstovala i káva, ale její keře kvůli nemoci usychají," popisuje Lenka černá skromné možnosti obživy domorodců.
Bída zdejších obyvatel dojala také gynekologa Josefa Donáta, který se rozhodl, že bude místním pomáhat. Chce šířit prevenci proti AIDS, vyškolit porodní asistentky a postavit nemocnici. Také na tomto projektu se bude pražská Arcidiecézní charita podílet.
Koukni, můj muzungu
Nejchudším dětem, které by jinak neměly v budoucnu šanci na získání slušnějšího zaměstnání, umožňuje adopce studovat. Děti vybírá komise složená z místních lidí a zvolená celou vesnicí. Vesnice následovně seznam vybraných dětí odhlasuje a má týden na to vyjádřit se k němu.
Stát se adoptivním dítětem evropských rodičů znamená zásadní životní předěl. Polonahý, nemajetný capart získá školní uniformu, Školní pomůcky a má zaplacenou zdravotní péči. „Děti, zvláště sirotci, získají úplně nový pocit, že je na světě někdo, kdo o ně má zájem. I když bydlí třeba na jiném konci zeměkoule. Mnohé z nich tento pocit dříve nepoznaly," líčí pocity čerstvých školáčků v modrých stejnokrojích Lenka černá.
Děti jsou na svého „muzungu" (bělocha) patřičně hrdé a pečlivě uchovávají a navzájem si ukazují všechny fotografie svých „adoptivních" rodičů.
A co o nás, nevelikém národě odkudsi z daleké Evropy, vlastně vědí? Zpočátku si prý představovaly, že se utápíme v luxusu. Z podobných názorů je ale Lenka Černá začala postupně léčit. „Od začátku projektu Adopce na dálku jsem s dětmi několikrát diskutovala o České republice. Děti se také hodně dozvídají z dopisů od svých ,adoptivních' rodičů, takže už pomalu začínají chápat, že pomoc nepřichází od boháčů a že naši lidé nedávají z přebytku, ale z lásky."
JAN OULÍK (Respektu 26/2002)
Tak tady je Alex. Je to ten, co se na vás kouká... :-)