Pavel Moudrý, PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2018-11-30
V našem časopise jsme psali o restauracích v roce 2017, o obchodech a službách v roce 2018 a v tomto roce, 2019, bychom Vám rádi připomněli, které známé osobnosti z různých oborů v naší Městské části bydlí a jaké jsou jejich názory na život zde.
Prvním takovým člověkem je pan PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D., který bydlí nedaleko pošty. Pan doktor mě přijal a připravovaná půlhodinka se protáhla na 90 minut velmi příjemného a poučného povídání na řadu témat. Toto je část našeho rozhovoru.
Pane doktore, jste znám svou pestrou činností i veřejnými vystoupeními. Jak byste sám sebe stručně charakterizoval?
Jsem převážně rodinný poradenský psycholog – rozchody, války o děti, generační problémy, neplodnost, adopce či pěstounská péče. Občas fušuji i do jiných oborů, například psychologie onkologicky nemocných, hospicová péče ap. Konec konců stačí se podívat na www.klimes.us.
Vy máte Universitu Karlovu ovšem vystudovánu ve dvou, zcela odlišných směrech. Jste Magistr hydrogeologie a Doktor klinické a sociální psychologie. Jak jdou tyto obory k sobě?
Mám přírodovědné uvažování, a tak i psychologii vnímám jako přírodovědnou disciplinu a ne jako humanitní. U té psychologie mi navíc vyhovuje, že je o pomáhání lidem. To mi chybělo geologii - bylo to moc o neživém. Ale jinak nedám na geologii dopustit, říkám třeba, že by každý psycholog měl napřed vystudovat nějakou exaktní vědu, a pak jít na psychologii. Exaktnost psychologům chybí. Bez matematiky a statistiky se psychologie se prostě dělat nedá.
Vy pocházíte z Jihočeského kraje a do Újezdu nad Lesy jste se přestěhoval před 10 lety z Líbeznic, severně od Prahy. Proč?
Rodina se stále rozrůstala a v noci bylo slyšet, jak dům v Líbeznicích pomalu praskal ve švech. Pamatuji si, jak jsem nesl ženě ukázat inzerát - domeček v Újezdě – a říkám jí: „Toto není možné! V tom bude nějaký háček.“ Tak po nějakém natáčení v televizi jsem ukecal taxikáře, aby nás odvezl sem. Tady jsme se hned seznámili s budoucí sousedkou, paní Sochovičovou a už jsme byli zde. Pak jsme přišli do kostela v Kolodějích a koukáme jeden starý známý vedle druhého... Šlo to rychle.
Tím se dostáváme k otázce, co se Vám v Újezdu líbí, co Vám a Vaší rodině vyhovuje?
Jsem jako hospodský z Hospody na Mýtince - Nemám rád auta, mám rád samotu, ale dělám s lidmi – takže Újezd je kompromis. Je to takový polovesnický způsob života – ráno kokrhají kohouti, občas nějaký ten bažant, koně, rybník. Jeden konzum napravo, druhý nalevo, hospoda u nádraží, v lese kanci... Ještě by to chtělo Otíka, co načechrává Pražákům sloupky...
Vy jste člověk hodně všímavý a vnímavý, dovolte mi proto otázku, co naopak se Vám zde nelíbí, v čem vidíte největší deficit?
Bylo by třeba rozdělit naši šíleně velkou základní školu na tři menší, tak aby jedna z nich byla na Rohožníku. Dále pokud chceme mít dobře vzdělané děti, tak je třeba tlačit na to, aby třídy byly poloviční, tzn. maximálně 15 dětí na třídu. Nejsou třeba asistentky, ale je třeba, aby se učitel mohl individuálně věnovat žákům – dnes mu dáme třicet dětí, z toho pět velmi problémových, k tomu tři asistentky – v takové třídě se dá válcovat plech, ale nedá se vyučovat. Pak šikovné děti v panické hrůze zdrhnou ze základní školy na víceletá gymnasia a myšlenka inkluze dostává na frak. Musíme být zde v Újezdě zkrátka o trochu chytřejší, než je MŠMT...
Dále jsem říčný, když slyším, že by se měl vykácet les kvůli parkovišti. Aut tady je už takto nad hlavu, parkoviště přitáhne další. Takže rozhodné ne jakémukoli kácení lesa.
A třetí zásadní problém je péče o seniory. Vybudování hospicu na Blatově (bývalý Ideal Lux) se nekoná kvůli námitkám obyvatel okolních ulic. Ano, lidé nechtějí vidět své stáří! A přitom staří budeme všichni a říkám vám, každá rodina by měla mít možnost si své dědy a babičky sama ohlídat. Mám zkušenost, že jsem navštívil naši babičku v kroměřížské psychiatrické léčebně a byla připoutána k posteli kvůli pohodlí personálu. Samozřejmě, kolikrát jedu z Prahy do Kroměříže, že? Ale kdyby bylo podobné zařízení v Újezdu, tak bych na to mohl dohlédnout, aby se to nedělo. Mně je 51, za 30 let jsem na prkně. Tedy musím si dobře připravit místo, kde chci starý a nemohoucí ležet. Přál bych si, aby to bylo tady pár metrů od dětí. Nechci, aby mě odvezly přikurtovat někam do Kroměříže, proto říkám nám budoucím gerontům: Jaxi kdo ustele, taxi lehne. V Újezdě 2500 starých lidí, měli bychom se o ně hodně starat, aby se tu měli fanfárově, protože v těsném závěsu je jdeme vystřídat.
Domovy důchodců mají také být v bezprostředním sousedství mateřských školek. Staří lidé rádi vidí děti a děti zase je. Jistě by byli ochotní ve školce pomáhat, babička pomůže s pečením, děda bude vyprávět historky z mládí. Já sám chodívám někdy ráno hrát do nejbližší školky na klavír a s dětmi si zazpívat.
Víte, spokojeně se žije, když jsou generace propojeny do trojúhelníku:
Dnešní svět tento trojúhelník narovnává do úsečky: děti – dospělí – staří. Odskáčeme to my, až budeme staří, a pak děti. V tomto směru nejde Újezd správnou cestou!
Panu Klimešovi děkuji za jeho čas, rozhovor a názory. Necháme se jimi inspirovat?