Všichni Chocholouškovi muži

PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2005

MUDr. Chocholoušek by se zaradoval, kdyby viděl, jakým způsobem byl proveden zásah záchranné služby. Vypadalo to spíše na akci protiteroristické zásahovky než na zdravotníky. Chyběla jen tarasnice. Jako psycholog opravdu žasnu nad tím, že nikdo - ani vedení VyVolených, ani zdravotníci - nevyužil možnosti nabízené komunikace.

Emil totiž, jak spatřil Chocholouškovy muže, dostal strach a v zásadě se zklidnil a začal se ptát: "Proč? Proč?" Zazněla tam i omluva: "Já vím, že jsem to přehnal..." nebo "Já se zklidním." Dotyční zdravotníci místo toho, aby využili této nabízené ruky a z bezpečné vzdálenosti se s ním pobavili, tak se na něj beze slova vrhli, znehybnili ho. Dali mu svěrací kazajku a prý i utišující injekci.

Je však třeba si uvědomit, že by stačilo mnohem méně. Přijít, stoupnout si a chvíli počkat. Kdyby Emil na hrozbu reagoval, tak jak reagoval. Pak stačilo říci: "Pane Zajaci, pojďte prosím s námi. Chvíli si popovídáme o samotě a pak se zase vrátíte." Je zřejmé, že někdy je třeba sáhnout k násilí, ale vždy by to měla být až ta poslední možnost, když selžou všechny pokusy o navázání slovního kontaktu. Zde jsme neviděli ani sebemenší náznak pokusu o komunikaci. A to jak ze strany vedení, tak - a to je horší - ze strany zdravotnických profesionálů.

Podle všeho se však zdá, že v reality show se nechvalně předvedli nejenom účastníci. I zasahující zdravotníci nám ukázali, že Svěrákova komedie je spíš žitá tragedie české psychiatrie. Dovedete si představit, jaký pak může mít takový skutečně duševně nemocný člověk vztah k lékařům, když se hned na začátku k němu chovají jako k divé zvěři, místo aby jej alespoň vyslechli? Je jisté, že to není vztah důvěry.

Z první ruky jsem slyšel tento příběh: Rodina měla problém se synem, který celé dny byl zavřený v pokoji, ze kterého nevycházel. Mluvil z cesty a na naléhání rodičů, zejména matky souhlasil s převozem na psychiatrické oddělení. "Tohoto muže jsem viděl klidně sedět," dosvědčil mi přítomný sanitář. Doktor mluvil ve vedlejší místnosti s rodinou, kde společně usoudili, že dotyčný by měl zůstat na oddělení. Doktor pak přišel do místnosti s mužem a bez vysvětlení mu oznámil, že na oddělení musí zůstat. Muž řekl, že nevidí důvod, proč by tam měl zůstat. Doktor byl tzv. žurnální, tzn. byl pouze k případu k večeru přivolán. Neměl zřejmě chuť se s dotyčným vybavovat, tak kývl na personál, který už věděl, co má dělat. Dotyčného chytili a hodili na postel. Ten samozřejmě protestoval, ale lékař mu rychle vpíchl medikaci, a po té ho přikurtovali.

Lékaři však mají po ruce velmi účinný nástroj na zahlazení takových chyb. Tou je distribuce viny. Vždy můžeme ukázat prstem na dotyčného a říci: "Víte, my jsme neměli na vybranou. Prostě jste se choval nemožně a byl jste nebezpečný sobě i okolí." Tím na něj hodíme veškerou vinu a on prostě nemůže ani ceknout. Nicméně pokud bychom si pustili videonahrávky, tak často vidíme, že je možno se i s duševně nemocnými vcelku rozumně dohodnout. Chce to jen trochu trpělivosti, dobré vůle a samozřejmě i dovedností.

Musím totiž sebekriticky přiznat, že nevím, jak bych se choval jako psychiatr, který má celý utišovacích prostředků. Jsem psycholog, tj. absolvent filosofické fakulty, a my zkrátka psychofarmaka předepisovat ani aplikovat nemůžeme. Já nemám na vybranou. Musím si s takovými duševně nemocnými lidmi poradit jinak než metodou - tři sanitáři, svěrací kazajka a injekce. A ono to naštěstí většinou jinak jde. Když máte po ruce všechna možné i nemožné prášky na hlavu, pak musíte odolávat velkému pokušení je využít a nebabrat se nějakými pokusy o navázání komunikace, které, pravda, nemusí vždy vyjít.

V těchto chvílích se mi vybaví zmíněný film (Jáchyme, hoď ho do stroje). Jmenovitě herec Hlinomaz, který coby Chocholouškův lapiduch komentuje úsilí o komunikaci omylem zajatého japonského umělce Ješity slovy: "Jen ať si pindá. Na to my jsme zvyklí." V tomto filmu se jedná samozřejmě o nadsázku, ale i tak by nám mohl být humornou připomínkou toho, jaká zbytečná nedorozumění si můžeme ušetřit, když s duševně nemocnými nebo s lidmi v krizi nebudeme zacházet jako s nesvéprávnými blázny.

Vždy totiž jde o to slyšet poselství dotyčného člověka. To poselství bohužel v případě Emila jen tušíme (dodržování pravidel). Dobře ho zná vedení VyVolených. Je tedy myslím zbytečné rozvádět již mnohokrát vyřčený fakt, že ve zpovědnici s účastníky nehovoří psycholožka. Bára totiž na Emila zatlačila místo toho, aby alespoň ten večer po duelu nechala v klidu. Zkrátka amatérský, necitlivý přístup. Evidentně neztratil nervy jen Emil, ale i vedení VyVolených.

Já osobně bych si ale přál, aby tento incident byl pro naše psychiatry zpětnou vazbou, že doba již pokročila a že existují jiné možnosti práce s duševně nemocnými a s lidmi v krizi, než jaké se z nouze používaly před pár desítkami let. Konec konců není to tak dávno, co se na stránkách tisku probíralo zneužívání klecových a síťových lůžek. Musíme tedy VyVoleným poděkovat za názornou ukázku toho, o čem byla tenkrát řeč.