Všichni Chocholouškovi muži

PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2005

MUDr. Chocholoušek by se zaradoval, kdyby viděl, jakým způsobem byl proveden zásah záchranné služby. Vypadalo to spíše na akci protiteroristické zásahovky než na zdravotníky. Chyběla jen pověstná tarasnice na demolovaní sanitek.

Je otázkou, co si o tom celém myslet. Existuje více možností. Celá scéna byla hraná, nebo naopak to bylo celé autentické. Také je možné, že scéna byla zčásti autentická a zčásti hraná. Osobně jsem přesvědčen, že ze strany Emila se nejednalo o hrané chování. Jeho afekt obsahoval příliš autentických detailů na to, aby ho byl schopen zahrát i velmi dobrý herec. Takové věci je třeba prožít. Tedy alespoň Emilova role byla věrohodná.

Větší problém však máme se zdravotníky. Kolují nepřímé známky, že se mohlo jednat o zaměstnance Primy, kteří si na zásahovku jen hráli. To by odpovídalo i způsobu provedení, který je jak vystřižený z filmu Jáchyme, hoď ho do stroje. Jenže je tu jedno velké "ale".

Možná si vzpomenete, že loni se v tisku probíralo zneužívání klecových a síťových lůžek. V té souvislosti člověk vyslechne mnoho příběhů, které se příliš nelišily od zásahovky Primy. Například tento:

Rodina měla problém se synem, který celé dny byl zavřený v pokoji, ze kterého nevycházel. Mluvil z cesty a na naléhání rodičů, zejména matky souhlasil s převozem na psychiatrické oddělení. "Tohoto muže jsem viděl klidně sedět," dosvědčil mi přítomný sanitář. Doktor mluvil ve vedlejší místnosti s rodinou, kde společně usoudili, že dotyčný by měl zůstat na oddělení. Doktor pak přišel do místnosti s mužem a bez vysvětlení mu oznámil, že na oddělení musí zůstat. Muž řekl, že nevidí důvod, proč by tam měl zůstat. Doktor byl tzv. žurnální, tzn. byl pouze k případu k večeru přivolán. Neměl zřejmě chuť se s dotyčným vybavovat, tak kývl na personál, který už věděl, co má dělat. Dotyčného chytili a hodili na postel. Ten samozřejmě protestoval, ale lékař mu rychle vpíchl medikaci, a po té ho přikurtovali.

V čem se tento příběh liší od případu Emila? Alespoň co se týká chování lékařského personálu, tak v ničem podstatném. Ale abychom případně nekřivdili, předpokládejme a doufejme, že v případě Emila se jednalo o zaměstnance Primy a ne skutečné lékaře, protože v opačném případě by to bylo velmi smutné. Nikdo se totiž nepokusil s Emilem vyjednávat.

Emil, jak spatřil Chocholouškovi muže, dostal strach a v zásadě se zklidnil a začal se ptát: "Proč? Proč?" Zazněla tam i omluva: "Já vím, že jsem to přehnal..." nebo "Já se zklidním." Dotyční "zdravotníci" místo toho, aby využili této nabízené ruky a z bezpečné vzdálenosti se s ním pobavili, tak se na něj beze slova vrhli, znehybnili ho. Dali mu svěrací kazajku a prý i utišující injekci.

Je však třeba si uvědomit, že by stačilo mnohem méně. Přijít, stoupnout si a chvíli počkat. Kdyby Emil na hrozbu reagoval, tak jak reagoval. Pak stačilo říci: "Pane Zajaci, pojďte prosím s námi. Chvíli si popovídáme o samotě a pak se zase vrátíte." Je zřejmé, že někdy je třeba sáhnout k násilí, ale vždy by to měla být až ta poslední možnost, když selžou všechny pokusy o navázání slovního kontaktu.

Když se nezačíná od komunikace, pak je těžké navodit atmosféru důvěry mezi klientem a lékařem. Dovedete si představit, jaký pak může mít takový skutečně duševně nemocný člověk vztah k lékařům, když se hned na začátku k němu chovají jako k divé zvěři, místo aby jej alespoň vyslechli?

V těchto chvílích se mi vybaví zmíněný film (Jáchyme, hoď ho do stroje). Jmenovitě herec Hlinomaz, který coby Chocholouškův lapiduch komentuje úsilí o komunikaci omylem zajatého japonského umělce Ješity slovy: "Jen ať si pindá. Na to my jsme zvyklí." V tomto filmu se jedná samozřejmě o nadsázku, ale i tak by nám mohl být humornou připomínkou toho, jaká zbytečná nedorozumění si můžeme ušetřit, když s duševně nemocnými nebo s lidmi v krizi nebudeme zacházet jako s nesvéprávnými blázny.

Vždy totiž jde o to slyšet poselství dotyčného člověka. To poselství bohužel v případě Emila jen tušíme (dodržování pravidel). Dobře ho zná vedení VyVolených. Je tedy myslím zbytečné rozvádět již mnohokrát vyřčený fakt, že ve zpovědnici s účastníky nehovoří psycholožka. Bára ze zpovědnice totiž na Emila zatlačila místo toho, aby alespoň ten večer po duelu nechala v klidu. Zkrátka amatérský, necitlivý přístup. Evidentně neztratil nervy jen Emil, ale i vedení VyVolených.

Předpokládám, že Prima použila na zahlazení této poruchy komunikace stejný nástroj, který používají i lékaři. Tím je distribuce viny. Vždy můžeme ukázat prstem na dotyčného a říci: "Víte, my jsme neměli na vybranou. Prostě jste se choval nemožně a byl jste nebezpečný sobě i okolí." Tím na něj hodíme veškerou vinu a on nemůže ani ceknout. Nicméně pokud bychom si pustili videonahrávky, tak často vidíme, že je možno se i s duševně nemocnými vcelku rozumně dohodnout. Chce to jen trochu trpělivosti, dobré vůle a samozřejmě i dovedností.