Reality show? Fakt hustej vodvaz! (názor)

PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2005

Představte si, že Vám pustím hraný film odprostředka. Do kolika minut myslíte, že jste schopni uhádnout, kdo je hlavní hrdina? Mohu-li si tipovat, tak do pěti minut máte naprostou jistotu, že? Když se vás zeptám, jak jste na to přišli, už to možná tak jednoduché nebude, ale každopádně je jisté, že existují zaběhané filmařské postupy, podle který se hlavní hrdina dá rychle poznat.

Tyto triky scénáristů vycházejí ze zákonitostí naší fantazie, která nedokáže být tak překvapující a originální jako realita, protože je vždy produktem naší, trochu omezené hlavy. Ani geniální scénárista nedokáže nezávisle modelovat mysl deseti různých reálných lidí. Spíš je tak přibližně skicuje. My pak si řekneme, stejně jako u obrazů, zda nám to přijde jako věrohodný obrázek nebo ne. Tyto triky jsou však jsou za více než za sto let filmu tak okoukané a obehrané, že často už nudí. Nevím, jestli je to mou profesí, ale nejsem schopen se dívat skoro na žádné hrané filmy (zvláště levné), protože často vidím spíš omezený myšlenkový svět scénáristy než reálné lidi, jak je znám ze života a z terapie.

Tím reality show netrpí. U té nejsme ani do pěti dnů schopni uhádnout, kdo si odnese hlavní výhru. Tam žádné fantazijní zákonitosti scénáristů neplatí a to je základem jejich divácké atraktivity. Jsou výsekem ze života několika lidí, byť je to život v nepřirozeném prostředí a dotyční se přetvařují. V rámci daných pravidel mozky všech zúčastněných jedou na plné obrátky a já díky extrémním podmínkám mohu vidět reakce, které mi věrohodně nezahraje ani nejlepší herec, protože si nedokáže ani představit, že by je měl mít. To je, jako bych se vás zeptal, jaké pochody se odehrávají v řádové sestře, která zvažuje odchod z kláštera do civilního života? Pro toho, kdo to nezažil, je to španělská vesnice - nedokáže to ani odhadnout, ani napodobit.

Na reality show mě pak fascinuje řada věcí: konfrontování představy, jak bych se asi choval já, s tím, jak se chovají účastníci. Nebo odhadovat, jakými fázemi budou účastníci procházet. Naopak odpuzuje mě míra pokrytectví a hraní pozitivních emocí, které tam samozřejmě nejsou. Například při večerním dotazování se na Terezu culí a bodře ji zdraví, ale je zřetelně vidět, že ve skutečnosti se jí bojí, protože je veřejně zpovídá. Podobně netancují, protože mají chuť si zatancovat, ale jen se naparují před diváky. Domnívají se, že odhalování polonahých těl jim pomůže nahnat hlasy v budoucích vyřazovacích duelech. Předstírají uvolněnost a laxně si broukají, ale přesto neovládnou svůj zrak. Jejich krátké, plaché pohledy (0,1 s) do šmírovacích kamer prozradí, že se o žádnou uvolněnost nejedná, ale že jsou stále napjatí a ostražití. Prostě je jisté, že takto se doma či mezi svými kamarády nechovají (pokud ovšem nehrají nějakou pózu).

Z těchto důvodů se nemohu s žádným účastníkem identifikovat a říci si - ten se chová přibližně, jak bych se chtěl chovat i já. To je však trochu dáno i tím, že ta hra je cílená na věk puberty a adolescence. Tomu odpovídají i "puberťácká překvapení" - světe div se, ale první host je na mou duši normálně dovopravdická pornohvězda. Tak mi to připomíná gympl, kdy jsme se sázeli s Ödou a Pezkem, kdo má odvahu jít do krámu a koupit preservativ. Čestný pionýrský, že nelžu! Normálně dovopravdickej preservativ! Fakt jako hustej vodvaz, voe...