Mluví VyVolení, jak jim zobák narostl?

PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2005

Ne, mluví ještě hůř. Proč? Protože ta televizní show je dobře vymyšlená. Je vyrobená tak, aby spustila extrémní chování. Jaké psychologické mechanismy k tomu využívá? Především pracuje s psychicky nedospělými. Pokud se nepletu, tak nikdo z nich nemá rodinu. Jsou to víceméně adolescenti, eventuálně raná dospělost. Položme si tedy otázku: Co udělají děti, když jim věnujeme pozornost? Začnou se předvádět. To je přesně to, co nyní vidíme na televizních obrazovkách. V klidu, například kdybychom s nimi byli sami v restauraci, tak by mluvili mnohem slušněji. Zdaleka by neměli potřebu předvést nám celý slovník vulgarismů, které znají.

Musíme si však uvědomit, že jim chybí zpětná vazba. Opět ne náhodou. Je to opět manipulace autorů a režie. Nedospělí totiž mnohem více se řídí ohledy na okolí, nemají zvnitřnělé zásady. Nyní jsou izolovaní ve vile, nesmí komunikovat s blízkými, nesmí číst noviny, sledovat Internet, tedy své chování  nehodnotí podle svých zásad či reakce blízkých, ale podle toho, jak se chovají ti, co jsou s nimi zavření. Zřejmě jen maně tuší, ale nepřipouští si, že půlka národa si ťuká na čelo a říká si: "No, to se dobře ztrapňujete."

Je to však chyba? Ta hra totiž není určená pro ty, co si ťukají na čelo, nebo se na hru nedívají a neživí ji smskami. Je to hra přerostlých děti, kterou moderují přerostlé děti a kterou krmí ze svých telefonů diváci, která ta hra pohltila, což jsou z větší části také přerostlé děti. I kdybychom mohli tajně soutěžícím napovídat, byli bychom na vážkách, čím by si mohli získat dlouhodobé sympatie platících diváků a co povede nakonec k výhře. I přesto se dá předpokládat, že nadměrná konzumace alkoholu a vulgární mluva po čase přestane bavit obě strany. Nadšení opadne a bude ji následovat útlum, únava a deprese. Nicméně napětí a latentní soupeřivost o to, kdo nakonec vyhraje, bude udržovat všechny soutěžící ve stresu a úzkosti. V tom okamžiku se začnou hroutit doposud přátelské vztahy a diváci se zase budou moci nabažit pozorováním ponorkové nemoci a vzájemným hašteřením.

Je to sice hra pro "děti", ale máme nechat naše děti se na to koukat? Soutěžící se sice předvádějí jako děti před návštěvou, ale skutečné děti toto neumí rozkódovat. Berou chování soutěžících jako spíše jako normu (tj. takto se normálně chovají krásní, mladí lidé), nebo je dokonce obdivují (tj. panečku, ti se ale mají. Teď si užijí pořádného mejdanu a možná ještě vyhrají). Jinými slovy neberou celou hru s reservou jako dospělí.

Rady jsou vcelku dvě. U menších dětí by se mělo zabránit, aby se na to koukaly. Přeci jenom to není pořad pro malé děti, ale pro odrostlé. Co ale dělat s těmi na pomezí mezi malými a odrostlými, které se na tu hru chtějí rozhodně dívat, ale rozum na to ještě moc nemají. S těmi je třeba si povídat a rozebírat, o čem ta hra je.

Například, že je to soupeření tří stran: televize, soutěžících a diváků o peníze a vzrušení. Je to tzv. nulová hra - co jeden vyhraje, druhý zase prohraje, takže součet výhry a prohry je nula. Soutěžící se vrhli s euforií do vily. Každý den usínají opojeni vidinou vítězství 11 milionů. Televizní režie se je snaží zmanipulovat, aby pro tuto vizi předvedli i to, co by normálně neudělali. Když nakonec prohrají a vyjdou z vily - opadne euforie a napjaté očekávání. Bude je čekat srážka se zpětnou vazbou, co se o nich řeklo a napsalo během jejich pobytu ve vile. Najednou možná zjistí, že se jen znemožnili a výhra nikde. Investovali víc, než získali - prohráli - a cítí se jako blbečci. To je holt risk v této hře.

Ani vítěz soutěže se nebude mít lehké. Jak potvrzují již zkušenosti ze Superstar, výhra v takové soutěži otočí život vzhůru nohama. Samozřejmě je otázkou, jaký život člověk žije. Pokud nestojí za nic, tak to může být lákavá představa, otočit to nic vzhůru nohama a zatřepat s tím. Třebas takhle z toho života něco vypadne. Ale většina normálních lidí je spokojena se svým životem. Nestojí o to vyměnit všechny známé, katapultovat se ze svého prostředí, odcizit se přátelům, učit se žít pod drobnohledem paparazzů, poslouchat závistivé výtky příbuzných či naopak škemrání o "půjčky".

Nejde o to nyní na vilu jak sveřepí šakali zavile výti, ale spíše ukázat dětem, že není všechno zlato, co se třpytí. Soutěžící šli do vily s iluzí a mnoho z nich vyjde s deziluzí. Mohou být pro nás poučením, možná i příležitostí pozorovat spletitá zákoutí lidské duše, ale obdivovat bychom je měli až s větším časovým odstupem, až bude co obdivovat. K tomuto postoji bychom měli vést ve vzájemném rozhovoru i naše děti.