Na povel "Granáty připravit! Granáty!" vyrazí vojín ze zákopu. Hází před sebe útočný granát, samopalem si kryje oči a řve: "Hurá!" Takto bolševik připravoval vysokoškolské studenty na válku s imperialistickým nepřítelem. Jaké překvapení, že na druhé straně žádný bojechtivý nepřítel nebyl.

Mírumilovní beránci

V současné době jsme na té druhé straně my a najednou máme pocit, že neexistují žádní bojechtiví nepřátelé, že s každým je možno se nakonec domluvit po dobrém. Bojechtivý bolševik viděl za každým rohem zákeřného nepřítele. My v každém člověku vidíme mírumilovného beránka. Každý v tom druhém vidí vlastně sebe sama. Tomuto procesu se v psychologii říká projekce. Zkrátka druhý člověk nám slouží jako projekční plátno, na něž si promítáme svá přání a touhy.
Pokud máme dobré nitro, projekce nám vytvoří iluzi, že žijeme mezi dobrými lidmi. Pokud je naše nitro zlé, jsme obklopeni krvežíznivými zloduchy. Avšak ani projekce vlastního dobrého úmyslu do druhých není zdravá. Je sice příjemná, ale zrádná, protože jejím vlivem nežijeme v realitě, ale v iluzi, kterou si nalháváme. Z této iluze nás zpravidla probudí až nějaký nehezký otřes, třeba výbuch na Příkopech.

Najednou zjistíme, že nejsme obklopeni víceméně tolerantními a smířlivými demokraty, jako jsme my, ale že jsou kolem často naopak kriminální hyeny.
Všimněme si, že této iluzi podléhala i policie a přehlížela první náznaky zločinů masových vrahů, jako byli například Stodolovi. Byli bychom na omylu, kdybychom si mysleli, že to byla ze strany policie jen lenost a fušerská práce.
Čím silnější je projektované přání, tím větší fakta jsme ochotni popírat. Experty jsou v tomto směru například Francouzi, kteří takto často idealisticky věří těm, kdo jim později zakroutí krkem. Stačí si vzpomenout na jejich iluze za Mnichova v roce 1938 nebo na zlatou medaili, kterou udělili filmu Triumf vůle od Leni Riefenstahlové, jenž oslavoval norimberský sjezd NSDAP. Stejně tak naše přání, aby povodeň nespláchla Prahu, vedlo k popírání již evidentního nebezpečí.

Zločinecké praktiky

Během posledních dvou set let se věří, že mírností demokracie je možno vyřešit vše. Tuto iluzi provází i uvolnění sexuální morálky, rušení tělesných a krátkodobých trestů, pranýřů i trestu smrti ap. Toto naše přání je opravdu silné - opravdu si hodně přejeme žít ve světě svobodném, ne policejním. Nechceme být kontrolováni a omezováni. Chceme mít všechny demokratické svobody. Částečně to jde, ale mnohdy ne, mnohdy se jen necháváme ukolébat s růžovými brýlemi na očích. Ze spánku nás probouzejí výbuchy jevů, o kterých jsme si již mysleli, že v moderním světě nejsou možné. V rámci stejného procesu projekce nevěříme ani těm, kteří mají jiné problémy než my. Nevěříme Izraeli, že neví, co si má počít s pumovými atentáty. Najdou se i tací, kteří si myslí, že si za to Židé mohou sami.
Ale rychle nám zatrne, když to začne bouchat u nás, a tentokrát to není žádný terorismus, ale pouhé vyřizování účtů mezi zločineckými gangy. Takové zločinecké praktiky se však snadno stanou terorismem v okamžiku, kdy nějaký takový gang obrátí svou pozornost a praktiky vůči státu nebo se jeho úhlavním nepřítelem stane většinová společnost. Budeme i nadále věřit iluzi, že s takovými lidmi je možno se domluvit prostředky mírné demokracie? Mýt si ruce a tvrdit, že my se s každým dokážeme domluvit po dobrém? Budeme i nadále dávat přednost sladkým iluzím před trpkou, ale pravdivou realitou?
Stejně jako v psychologii je velice obtížné najít hranici mezi pravdou a projekcí vlastního nitra do druhého člověka, ani teď není snadné říci, kdy jde o klamné popírání evidentních faktů a kdy jen o malování čerta na zeď. Nicméně štěstí přeje připraveným.
Autor je psycholog

***

Hyde Park
Jak vidí včerejší výbuch granátu v Praze...
Jeroným Klimeš

Každému rychle zatrne a znejistí, když to začne bouchat u nás