O volbách
aneb
Je libo rybu uzenou nebo kyselou?

PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2004

Za pár dní začne volební šrumec a všichni politici a i mnoho novinářů budou povzbuzovat občany, aby šli volit své zákonné zástupce. Budou padat argumenty, že demokracie nemůže existovat bez angažovanosti občanů, že pokud resignujeme na volby, tak se nesmíme divit, že nám vládne kdejaká čeládka a že sílí i zdiskreditovaná komunistická strana. Vůči tomuto moralizování však tradičně stojí lhostejní voliči, kteří mají těžko vyvratitelný pocit, že volby jsou jen trapná šaškárna, že ať zvítězí kdo chce, tak stejně to bude vypadat stejně. Mají pravdu nebo nemají?

Demokracie opravdu není stabilní systém. Musí být splněno mnoho podmínek, aby fungovala: Velká vzdělanost a uvědomělost voličů. Velmi kvalitní informovanost a fungující nezávislá žurnalistika a i štěstí musí být notně unaveno. Tedy nebudeme-li se o naši demokracii bít, zajde na úbytě a o její mrtvolu svedou boj mrchožrouti. Proto je velmi důležité si uvědomit, kde je zakopaný pes, který pod fialkami podkopává důvěru občanů v parlamentní demokracii a budí v nich dojem, že volby jsou na nic.

Naše politické volby jsou pravda iluzorní. Je to fiktivní svobodná volba mezi nedemokraticky vybranými kandidáty. Můžeme si vybrat, jestli chceme rybu uzenou nebo kyselou. Ale nikdo se nás neptá, zda vůbec chceme ryby. Uvnitř stran panuje tuhý boj o pozice na kandidátkách. Tato pozice totiž rozhoduje o všem. Například bývalý poslanec Marek Benda si to před pár lety ve straně jaksi rozkmotřil a šup a už byl na kandidátce na nevolitelném místě. Dnes už není poslanec a tedy má dost času na zpytování svědomí o tom, zda byl dostatečně ohnut a zda podkuřoval správným lidem. Většina poslanců se totiž nevyznačuje nějakou nepostradatelnou osobnostní strukturou či charismatem osobnosti. Vyznačuje se kolektivní devótností, která jim kdysi zaručila volitelná místa na kandidátkách. Jaký je div, že gramotní poslanci volí podle papírku, kde mají napsáno, jak mají volit v tom kterém případě. Když se nedejbóže přehlídnou o řádek: "Jajky, já jsem se spletl, sorry..." V tomto smyslu jsou na tom ještě senátní volby o řád lépe než volby do poslanecké sněmovny.

Je naprosto pochopitelné, že nedůvěra občanů ve volby se do značné míry odvozuje od malé propustnosti stran zdola. Pokud jste třeba Einstein (to celé na druhou), tak z provinčního města nikdy kariéru neuděláte, a když, tak se musíte dobře zapsat v Praze a řádně se kamarádit s těmi, kteří řídí stranické schůze a sestavují kandidátky. Když toto děláte, máte zajištěn slušný flek s vaší stranou na věčné časy. To už musí být pořádně vypitý alkoholik, aby byl ze sněmovny vyštípán.

Všichni politici (nejen u nás) vědí, že každý skandál se dá ustát, pokud dostatečně dlouho a otrle ignorují veřejné mínění. Můžete vesele souložit s praktikantkami, jezdit bláznivě po silnicích, vytunelovat banky, podporovat lehké topné oleje, být kámoš s bordel dámami, drbat s kriminálními živly. Jde jen o to zachovat přívětivě tvrdou tvář, když se o vás otírá ta obtížná novinářská havěť. Politici ví, že voliči do ulic nevyrazí, defenestrace už nehrozí, židle je tedy jistá, i když se třese. Kdyby byla šance, že se z řadového člena strany může kdokoliv dostat poměrně rychle nahoru, a kdokoliv při průšvihu shora velmi rychle spadnout dolu, pak by ožil zájem voličů o volby. Možná, že by byli tak populární jako volba Superstar, která byla bezpochyby demokratičtější než celé parlamentní volby. Finančníci tomu říkají analogicky fluidita burzy, která i jí dává život a vzrušení.

Ale asi přesto všechno půjdu k volbám. Budu obcházet ty mrtvé ryby a očuchávat jejich kyselé a uzené hlavy, abych poznal, která mi nejméně smrdí. Ale asi mi věříte, že bych si taky dal raději tatarák. Co vy?