Trojgenerační zapomínání ve třech příkladech

PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2004

Čekal jsem jednou na autobus, když na zastávku přišla také má sousedka, důchodkyně. Dali jsme se do řeči a já povídám, že jsem byl se studenty v Terezíně. Ona mi řekla větu, kterou jsem v tu chvíli čekal nejméně: "Já tam nerada jezdím. Vždycky, když jedeme okolo, tak si schovávám hlavu pod přední desku." Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že má sousedka tam byla jako malé dítě. Dále mi vyprávěla jeden příběh, který mi utkvěl v paměti, i když ho nikdy neviděl. Má sousedka totiž byla v Terezíně s kamarádkou a tehdy jim bylo tak okolo 8 let. Starali se spolu o jednu malou holčičku, které mohly být tak tři až čtyři roky, a tu učily říci německy číslo, kterým se namísto vlastního jména musely hlásit při nástupu. Tato malinká nebyla schopná si zapamatovat dlouhou německou číslovku, a tak to do ní hustily horem dolem. Nakonec se to naučila. Na příštím nástupu stály zase ve špalíru a uličkou pochodoval nějaký dozorce. V tom nečekaně tato malá holčička vystoupila z řady, asi se chtěla pochlubit, že to číslo umí, a začala je nahlas deklamovat. Nicméně tento dozorce dělal, jako by ji ani neviděl. Místo toho to mrně nakop okovanou botou do břicha a při dalším dokroku mu rozšlápl hlavu. Má sousedka říkala, že dodnes nemůže zapomenout praskot bortící se lebky své kamarádky.

Abych řekl pravdu nedivím se, že moje sousedka nemůže mít k Němcům dobrý vztah. Zážitky z dětství není možno kompenzovat finančním odškodněním. Žádné věty stylu: "Promiň. Je mi líto." nemohou být zmizíkem na paměť, ve které jsou tyto příběhy vyryty. Ty bohužel vymaže je jen smrt nebo demence. Tím však nechci říci, že má sousedka by byla nenávistná, že by nechtěla odpustit, nebo prahla po pomstě. To nedělala ani náznakem. Jen nemohla zapomenout - nešlo projet Terezínem, aniž by ji nezaplavovaly pocity, které bychom nepřáli nikomu.

Naproti můj úhel pohledu se poněkud obrátí, kdykoli jsem v Německu na nějaké oficiální návštěvě, kde nás pravidelně berou do koncentračních táborů a vypráví příběhy ne nepodobné tomu, který mi vyprávěla sousedka. Tam mám sklon naopak říkat, trochu něco jiného: "Prosím, už toho nechejte. Za mého dětství jsme kreslili Auroru a tady v Německu nutíte děti ve školce kreslit Annu Frankovou. Nezahlcujte své děti minulými hříchy, které by už měly zůstat zapomenuty. Vždyť to má na ně škodlivý vliv - vychováváte si z nich extrémisty." Opravdu, zkuste nad tím zapřemýšlet: Jak má mladá generace Němců najít vztah sama k sobě, když stále nad nimi visí ortel: "Tvůj otec či děda byl možná jedním z takových dozorců, kteří rozšlapávali malým holčičkám hlavy." To je totiž identita, vůči které člověk nemůže zůstat imunní. Buď své předky zavrhne, nebo se s nimi ztotožní. Buď bude antifašista nebo neofašista - tertium non datur.

S těmito dvěma příklady souvisí příběh třetí, ve kterém jsem byl více osobně zaangažován. To jsem byl v Texasu a v kolejní společenské místnosti jsem si brnkal na piáno, když vstoupil nějaký kluk a chtěl, abych mu zahrál nějaké ruské písně. Nejprve jsem si myslel, že to je nějaký Američan, který mě podle přízvuku odiagnostikoval na Rusa, ale bylo to naopak. Byl to Rus, který se pak dal se mnou do řeči a stěžoval si, jak Češi Rusům křivdí, když s nimi nechtějí podnikat, že se k nim na ulici chovají nechutně atd. Řekl jsem mu, že mé výhrady vůči Rusům vyplývají především z toho, jak oni dnes se chovají špatně vůči svým vlastním spoluobčanům, a připomněl mu masakr 600 lidí v divadle. Jak můžeme, my Češi, mít záruku, že se k nám Rusové nebudou chovat hůř, než se oni sami chovají sami ke svým občanům? Tento argument se mu nelíbil a namítal, že Rusko se již hodně změnilo, že už to není Sovětský Svaz a že bychom měli tuto změnu reflektovat. Snažil jsem se mu vysvětlit, že nemůže očekávat, že vzpomínka na čtyřicet let vazalství zmizí za čtrnáct let, že to je, jako kdyby čtyřicet dní znásilňoval holku, a pak za ní za čtrnáct dní přišel s návrhem, že s ní ji chce vzít." Zkrátka i Rusové musí počkat, až v Čechách vymře ta generace, která je má v živé paměti. Možná moji vnuci budou říkat: "Víte, on náš děda Rusáky proklínal kudy chodil, ale já jich znám pár, a to nejsou zlí lidi. Já myslím, že to děda přeháněl." Pro milého Rusa to byly těžko stravitelné argumenty, ale hlavní myšlenka je podobná jako v předchozích příbězích - je to vícegenerační zapomínání.

Myšlenka vícegeneračního zapomínání není až tak novátorská. Psychologie zná řadu vícegeneračních procesů: Ve třech generacích vzniká a vyvíjí se schizofrenie, ve třech generacích ztrácí rodiny víru. Tedy nepřekvapí, že jsou události, u kterých je třeba tří generací, aby se zapomněly. Zdá se však, že úkol najít optimum či kompromis mezi zapomněním, odpuštěním a historickým mementem je úkolem nadlidským, jako takový se musí přenechat vyšší moci. Ale jak se s tím máme vyrovnat my - obyčejní smrtelníci? Aniž bych znal definitivní odpověď na naznačené otázky, řekl bych to asi takto: Třebaže jsme bytosti jednoho života, snažme se myslet v rozpětí tří generací - tří životů. Možná v sobě najdeme více tolerance pro podobné dlouhodobé procesy, jako je například asimilace Romů. Možná tak uvidíme hlouběji i do našeho vlastního života.