Otázka, jaký má vliv násilí zobrazované v médiích na chování dětí, se klade znovu a znovu. Oba odborníci se kloní k opačným pólům spíše zdrženlivě, o to je ale jejich diskuse zajímavější.
na tuto otázku neexistuje jednoznačná a přitom pravdivá odpověď. Pokud se ale mám přiklonit na některou ze stran vahadla, říkám: NE. A to z několika důvodů.
TOMÁŠ TRAMPOTA
Vážený pane kolego,
nebudeme daleko od pravdy, když řekneme, že posledních sto let ve vyspělých zemích připomíná spíše jízdu na tobogánu než poklidný vývoj. Životní styl je určen především tím, že celá společnost překonala hranici hladu. Dnes hladem netrpí ani bezdomovci, natož slepí, vdovy či svobodné matky - to totiž bylo dřív pravidlem. Druhou velkou změnou je rozvoj médií a sdělovacích technik, kam spadá nejen televize, rozhlas a telefony, ale i počítačový svět včetně internetu. To všechno má zásadní vliv na atomizaci společnosti a ta atomizace se projevuje pozitivně i negativně. Kladem je zajisté pestrost názorů, stylů a velká svoboda vyjadřování a publikování. Záporem pak faktická izolovanost jednotlivých lidí, vysoká rozvodovost, osamění atd. Samozřejmě je skvělé, když si mohu v klidu domova pustit svou oblíbenou nahrávku. Před lety bych si musel zahrát sám nebo jít na nějaký promenádní koncert. Nevýhoda? Jak se to vezme. Dříve se říkalo, co Čech to muzikant a lidé mnohem více žili pospolu. Média s sebou přinesla samotu a zároveň jsou i náhražkou, která má tuto samotu zaplašit. Tento širší kontext nám nyní pomůže pochopit funkci televizního násilí. Když se podíváme na televizní program, zjistíme, že akční filmy, horory a vůbec násilí se vysílá především ve večerních a nočních hodinách. To není jen kvůli dětem. To je především kvůli potřebám dospělých. Toto vysílání totiž přichází v době, kdy člověčí aktivita uvadá a pociťujeme únavu. Obecně však platí, že subjektivně příjemný je spíše přechod z útlumu do aktivace, opačný je nepříjemný. Stačí pohled na děti - snazší je dítě ráno probudit než je večer uspat. Stejně jako děti, tak i dospělí na večírcích nejvíce vyvádějí těsně před spaním. To vše jsou obrany před útlumem a únavou. Televizní násilí ve večerních hodinách má tedy zřetelnou autostimulační funkci - zbavuje pocitu únavy. Strach (sebezáchovná reakce) totiž nejlépe a nejrychleji zvyšuje aktivaci organismu. Takto bdělost posouvá do noci den a spánkové cykly do rána. Místo abychom chodili spát a vstávali přirozeně se sluncem, chodíme spát po půlnoci a vstáváme v devět. To je trochu proti přírodě či spíše naší evoluční historii. Využívání strachu jako autostimulačního prostředku však není bez vedlejších následků. Tím je především fantazijní násilí. Dnešní právní společnost je založena na předpokladu: „Zajímá nás, co děláš, nikoli co si myslíš a co říkáš.“ Naproti tomu všechny morální systémy chtějí po člověku, aby kontroloval i obsahy své mysli, neboť z myšlenkové či fantazijní přípravy vycházejí činy v realitě. I já, coby psychoterapeut musím nabádat klienty, aby průběžně sledovali obsahy své mysli během dne a referovali mi o všech „zvláštních jevech“. Díky tomu jsou schopni přežít rozvody a jiné hrůzy. Jinými slovy, fantazijní násilí je poměrně velmi zrádné, protože dnes nikdo (ani škola, ani média) nevybízí lidi, aby si na ně dávali pozor. Je to takové tiše rostoucí a podceňované podhoubí fyzického násilí. Je ale pravda, že od revoluce, s nárůstem brutality v televizi, narostla i brutalita dětských zločinců. Jestliže děti baseballovou pálkou ubijí učitele, tak to ale není čin, který vychází z běžných denních aktivit. Baseball není běžná hra ani baseballová pálka není běžným sportovním náčiním. Kde se však často vyskytuje nejen coby sportovní nástroj, ale i jako vražedná zbraň, je právě televize. Fakt, že se anomální zbraně objevují v dětských rukou, nasvědčuje rozvoji fantazijního násilí, jehož zdroj musíme hledat právě v televizi. Vliv televize na dětskou mysl je tím intenzivnější, čím více selhává rodina. To přináší metodologické obtíže jak tyto dva vlivy odseparovat. Jako když chcete pozorovat světlo hvězd nedaleko od slunce. Vliv rodiny je totiž mnohonásobně větší než vliv televize, to však neznamená, že televize je bezvýznamná či neškodná. Od počátku existence televize se výzkumy snažily postihnout vliv násilných pořadů na děti a bylo a je to velmi obtížné. Novější výzkumy však prokázaly, že stačí poměrně jednoduchá metodika. Sledujeme pouze čas strávený u televize a ten dáváme do souvislosti s různými patologickými jevy. Při neškodnosti televize by se neměla objevit žádná statistická závislost (bez ohledu na funkčnost rodiny). Nicméně, potvrzuje se její převážně škodlivý vliv. I když záleží především na životním stylu a na tom, jak televizi využíváme, přesto se dá obecně říci, že televize není zdravá bedna.
JERONÝM KLIMEŠ
Vážený pane kolego,
ačkoliv může existovat určitá souvislost mezi výskytem patologických jevů a délkou času stráveného sledováním televize, při interpretaci tohoto zjištění musíme být opatrní. Je zde totiž přinejmenším jedna metodologická nejistota; tato souvislost nemusí vůbec znamenat, že patologické jevy jsou vyvolány sledováním televize. Stejně dobře to může znamenat, že jedinci, kteří mají sklony k patologickým jevům, mají odlišné vzorce trávení volného času a mají zároveň sklon trávit více svého volného času pasivním sledováním televize. Popisovaná souvislost nemusí znamenat časově-příčinnou návaznost typu: nejdříve časté sledování televize, posléze vznik patologického jevu. Dovedeno ad absurdum bychom mohli tvrdit, že televize je médium určené lidem s patologickými vlastnostmi. Pokud by příčinná souvislost délky sledování televize a násilného chování nebo jiného kriminálního jednání fungovala bez výhrady a bez ohledu na to, jaké psychické a sociální vlastnosti ten který divák má, mimo jiné by to znamenalo, že nejagresivnější věkovou skupinou budou důchodci, kteří patří k nejsilnějším diváckým skupinám a sledují televizi nejintenzivněji. Časté a intenzivní sledování televize dětmi a mládeží zároveň může ve skutečnosti být indexem zcela jiného patologického jevu. Když dítě tráví čtyři nebo pět hodin denně před novodobým domácím krbem - televizí, může to znamenat, že rodiče nemají na dítě čas a před obrazovku si ho pravidelně odkládají, může to znamenat, že rodina nefunguje, jak má, nebo také, že dítě není vedeno k aktivnímu vybití energie pozitivním způsobem, např. sportem. Stejně tak to může znamenat, že nemá kamarády, se kterými by trávilo čas venku na hřišti, je svým způsobem exkomunikováno ze sociální sítě spolužáků, což může být důvodem ke vzniku patologického jevu par excellence. Intenzivní sledování televize tak nemusí být nutně příčinou, ale může být i průvodním jevem.
TOMÁŠ TRAMPOTA
Vážený pane kolego,
nikdo netvrdí, že měřitelnost škodlivosti televize je jednoduchá věc. Kvantitativní výzkumy tradičně mají s určením kauzality problém, ale kvalitativní rozbory ukazují, že mladí násilníci se inspirují televizním násilím, viz případ s baseballovou pálkou. Působení televize má totiž specifické projevy. Stránky PPP Bruntál popisují, jak se pozná televizní dítě:
Při četbě vašeho dopisu o škodlivosti reklamy jsem si vzpomněl právě na tento poslední bod. České i americké děti koukají na televizi tři a půl hodiny hodiny denně, ale psychologové varují, že děti by se neměly dívat více než dvě hodiny denně a že by rodiče měli dětem vybírat programy, na které se smějí dívat. Tak máme první praktickou zásadu - žádná televize do dětského pokoje! Náš otec měl zásadu: „Televize se nepouští, dokud z televizního programu nevíš přesně, na co se chceš koukat.“ Panoval tedy zákaz televizi bezmyšlenkově pouštět jako kulisu nebo abychom se podívali, co vlastně dávají. Tento zákaz doprovázel ještě druhý: „Díváme se maximálně na jeden pořad denně.“ Obě tyto zásady vcelku důsledně dodržuji dodnes. První se dokonce snažím vštípit své ženě.
JERONÝM KLIMEŠ
Vážený pane kolego,
souhlasím s názorem, že rodiče by měli dbát, aby děti netrávily celé dny nalepené na obrazovku s údivem spuštěnou čelistí. Jednou z možností je umístit televizi do společného a otevřeného prostoru. Avšak situace je dnes samozřejmě komplikovanější; odrostlejší dítě může sledovat televizi přes internet (nebo na internetu vyhledávat obsahy mnohem otrlejší). Avšak i zákaz nebo omezování televize může mít negativní důsledky. Televizní pořady jsou totiž velice častým tématem hovorů mezi přáteli (britský mediolog John Fiske v tomto smyslu mluví o třetí úrovni intertextuality). Poněkud paradoxně tak může úplné odpírání televize dítě vyřazovat z kolektivu spolužáků a kamarádů. Vždy se mi vybaví příběh kolegyně: když byla na základní škole, její rodina neměla druhý kanál České televize, na kterém b ěžel oblíbený seriál, a každý den po odvysílání nového dílu při pravidelné „hře na seriál“ ve školní družině byla jediná, kdo pořad neznal. A tak předstírala, že seriál viděla. Jednala zcela přirozeně; nechtěla být vyřazena ze sociální sítě, která pro ni byla z nejdůležitějších, ze sociální sítě vrstevníků. Děti jsou k televizním pořadům samozřejmě velice vnímavé. Každý z nás si může udělat amatérský výzkum: jen si všímejte, jak malé děti ve vašem okolí citují (někdy až s neuvěřitelnou přesností) různá rčení z reklam a televizních pořadů. Při hledání příčin problémového (dysfunkčního) jednání dětí je samozřejmě snazší poukázat na neživá, vzdálená a svým způsobem virtuální média. Méně populární už je ptát se, zda rodina, bezprostřední okolí dítěte a společnost fungují tak, jak by měly, a zda máme správně uspořádány životní priority.
TOMÁŠ TRAMPOTA
Vážený pane kolego,
souhlasím, odhadnout a vyčíslit míru škodlivosti televize je velmi složité. Klasické kvantitativní výzkumy říkají, zda se dva jevy vyskytují současně, nebo ne. Z tohoto hlediska je spolehlivě dokázáno, že sledování televize a nejrůznější patologické jevy chodí po světě pospolu. Můžeme si je představit jako dva muže - Pepu a Karla, kteří jsou spolu více, než je zdrávo (přesněji řečeno více, než je náhodné). Tuto úvahu jste sledoval při výroku, že „televize je médium určené lidem s patologickými vlastnostmi.“ (Podobně neoddělitelně se pospolu vyskytuje prostituce, drogy a kriminalita.)
Když budeme pokračovat v této alegorii, pak se následný výzkum snaží určit, zda v této partě kazí víc Pepa Karla, nebo Karel Pepu, a nebo zda byli oba zkažení až do morku kostí už od začátku. Ať tento následný výzkum dopadne jakkoli, už dnes je však jasné, že ti dva tvoří špatnou partu. Být v prostředí televize znamená být v nezdravém prostředí.
Dnes je otázkou jen to, o kolik by ubylo trestných činů páchaných mládeží, kdybychom zamezili vysílání násilných pořadů. Je jisté, že by kriminálních činů ubylo, ale řekněme si na rovinu, že nejsme schopni přesně vyčíslit o kolik. Ale žádný rodič není schopen vyčíslit, jak moc sousedovic Pepík kazí jeho Karlíka. Prostě ho kazí a to je dostatečná informace pro rodičovskou intervenci.
I mně jako rodiči jsou lhostejná čísla, prostě vím jistě, že děti, které se moc koukají na televizi, jsou agresivní, neschopné se vyjadřovat, mají problémy se učit, koncentrovat, číst, odolávat reklamě, navazovat vztahy s jinými dětmi a tak dále. Potřebuji ještě víc informací proto, abych vyhodil televizi z dětského pokojíčku?
JERONÝM KLIMEŠ