Blíží se střet ideologie s technologií?

PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D.

Po 11. září vydala anglická policie prohlášení, že je jen otázkou  času, kdy teroristé zaútočí i na Londýn, ani česká policie tehdy takový útok nevylučovala. Ta britská měla pravdu, bude ji mít i česká? Každopádně po nějakou dobu budeme v ulicích vidět více policistů, pak naše pozornost zase na chvíli opadne až do dalšího útoku. Občané to vítají, cítí se tak bezpečněji. Zkrátka ať chceme nebo nechceme teroristický "folklór", kterého jsme dnes svědky, spouští možná nevítaný proces, který by se dal označit za střet ideologií. Jak takový střet bude vypadat? K tomu je třeba se oprostit od averze vůči slovu ideologie a znát vývojový cyklus ideologií.

Proč nemáme rádi slovo ideologie?

Slovo ideologie téměř od samého vzniku bylo emotivní. Dnes má spíše pejorativní nádech, což z části vyplývá ze zkušeností s nacismem a komunismem. Ideologie byla za Francouzské revoluce původně věda o ideách (A. L. C. Destutt de Tracy) a označovala soustavné zpracování světonázorových myšlenek, tj. těch myšlenek, které určují životní styl a potažmo formují civilizaci - vztah k životu v různých fázích, k práci, rodině, sexu, návykovým látkám, k Bohu a otázce posmrtného života, definují způsob reagování na zlo atd. Takové soustavné uchopení myšlenek dává jedinci směřování, a tím společnosti řád a stabilitu. Proto nenajdeme v historii století, kdy by nevládla nějaká ideologie. Pokud tedy chceme mít na ideologie nezaujatý pohled, musíme se oprostit od pejorativní konotace tohoto slova a chápat je, jak si zřejmě přál jeho zakladatel, jako popisný termín.

Je zajímavé pozorovat, jak po každém teroristickém útoku se v novinách objeví několik článků, které zdůrazňují, že se nejedná o střet civilizací či ideologií. Jako zdroj se udává bída některých národů. Nicméně v bídě žije mnoho národů a jen některé mají sklon k terorismu. Stejně tak samotné útoky neprovádějí jedinci, kteří by bídu zažili na vlastní kůži. Bída hraje důležitou roli, ale zde je ve hře ještě něco navíc. Pokud se budeme bránit použít slovo ideologie či civilizace, tak možná ztratíme možnost tento fenomén uchopit a porozumět mu.

Ideologie v životě jednotlivce

Protože ideologie představuje soustavné zpracování světonázorových myšlenek, její role v životě jednotlivce se nejvýrazněji projevuje v adolescenci. Je to pochopitelné, protože adolescence bezprostředně následuje po pubertě, kdy člověk získal schopnost abstraktního myšlení (fáze formálních operací podle J. Piageta). Jako vždy ve vývoji člověka nově nabytá schopnost se stává "hračkou či koníčkem", kterému dotyční mohou naprosto propadnout. Tuto oblast má relativně dobře probádanou  psychologie náboženství. Jedná se o tzv. adolescentní konverze, které se svou povahou liší od konverzí v jiném věku. Fowler (1976) se zabýval vývojem víry a tuto "ideologickou fázi" v životě jedince označuje za individuačně reflektivní víru (4. stádium). Ta se právě projevuje přítomností světového názoru, který má podobu logicky uceleného systému, podle kterého se dotyčný snaží důsledně žít. Díky tomu domýšlí principy daného systému do krajnosti, což často vede k extremismu a excesům (nezdravě dlouhé posty, sebeobětování ap.), ale jindy zase k enormnímu výkonu a heroickým činům (péče o nemocné, investice do výzkumu ap.). Kdo v životě neprošel tímto "ideologickým" stádiem, má nejen problém pochopit podstatu ideologie, ale může být i ochuzen o schopnost napřít všechny své síly a celou svou osobnost v zájmu dosažení nějakého cíle (nejen "ideologického"). V krajnosti pak tuto neschopnost nadchnout se a bojovat za nějakou myšlenku najdeme u vyhybavých osobností, které pak v důsledku toho trpí ztrátou identity a slabým sebepojetím. Stejně tak vlastní zkušenost s určitou ideologií v adolescensci je nejlepším očkováním proti vlivu různých sekt.

V jaké vývojové fázi ideologií se právě nacházíme?

Ideologie samy však se vyvíjejí v cyklu, který vždy začíná ideovým vakuem. Za toho panuje velká tolerance vůči novým názorům a zároveň jisté znechucení a odpor vůči ideologiím starým a vyžilým. Zároveň bují stovky názorových proudů, ale bez schopnosti zaujmout většinu populace. Objevuje se hlad po nové ideologii, po novém vůdci či mesiáši. Po jistém čase se na stejném či jiném místě vyprofilují nové myšlenky, noví vůdcové. Objevuje se období vzestupu nové ideologie, období nulové tolerance a názorové nesnášenlivosti. Z původní ideové plurality ve společnosti zůstanou dva, tři nejsilnější proudy, do kterých se postupně zapojuje tenčící počet nevyhraněných jedinců. Začíná střet ideologií - období pronásledování a poprav. V tomto období se vedle vůdce může objevit i vrchní ideolog - filosof či myslitel, který je schopen původně roztříštěné a spíše žité než uvědomované názory zjednodušit a formulovat do jasných programových prohlášení.

Po nějakém čase zvítězí jedna ideologie a ostatní buď vymizí nebo jsou v politické nepřízni. Následuje produktivní období ideologie, kdy vítězná ideologie ovlivňuje chování většiny lidí. To trvá různě dlouho od desítek let, jako u fašismu či komunismu, až po tisíce let jako u judaismu či křesťanství. Po nějakém čase se ideologie stává vyčpělejší, její vůdcové sterilnější, praxe zkostnatělá, následovatelé lhostejnější. Toto je nejhorší úpadkové období ideologie, i když je zde není tolik mrtvých. Problém však je v tom, že ideologie přestává uspokojovat společnosti tu potřebu, která ji původně vynesla nahoru. Prostě k ničemu už se nehodí, než aby se vyhodila a lidé po ní šlapaly. To se taky děje. Ubývá členů a postupně se objevuje tolerance k různým heretickým myšlenkám a cyklus se opakuje.

Více schopné ideologie zpravidla přinesou několik vůdců a ideologů, kteří v průběhu úpadku ideologie přijdou s novými myšlenkami, ale tyto oživovací vůdce nelze ani předvídat, natož naplánovat. A tak bez větší odezvy samozřejmě zůstávají takové "hurá akce", jako jsou mimořádné sjezdy strany či desetiletí duchovní obnovy ap.

Co urychluje konec civilizací a ideologií?

Ideologie je tedy umožněna schopností naší mysli vytvářet logické systémy, nadchnout se pro ně a aplikovat je v praxi. Tyto systémy stejně jako vědecké teorie jsou ze své povahy vždy neúplné, zjednodušující a mnohdy i mylné. Ideologie existují vždy v mnoha modifikacích podle schopností jednotlivých stoupenců: Od elegantních logických systémů nejschopnějších myslitelů až po zvulgarizovaná primitivní pojetí, která redukují myšlenky ideologie na pár hesel, pouček a zkostnatělých zvyklostí, která mají ráz tabu. T

I když každá ideologie aspiruje na to být věčná, přesto je to s ideologiemi jako s manželstvím - prostě nemohou končit dobře. Jako manželství končí buď rozchodem nebo v lepším případě smrtí, tak ideologie buď v průběhu let zaniknou, nebo v horším případě jsou zlikvidovány ideologiemi a civilizacemi ještě horšími, než jsou samy. Takových zaniklých velkých ideologií jsou stovky a jejich jména jen málokomu něco řeknou: Kult mrtvých v Egyptu, zoroastrismus, novoplatonismus atd.

Cílem ideologie a civilizace stejně jako u manželství není jejích konec, ale jejich průběh, a to zejména v produktivním období. Tedy ideologie není dobré bezhlavě kritizovat či odmítat, ale naopak spíše bedlivě zkoumat, co ta či ona ideologie může společnosti ještě přinést. Dnešní paušální odmítání ideologií jako takových, svědčí více o tom, že jsme ve vývojové fázi názorové tolerance, než o tom, že by ideologie jako takové nebyly k ničemu. Tím méně, že se bez nich do budoucna obejdeme.

za cíl Ano, naprosto spolehlivým prostředkem, který má zhoubný vliv na ideologie a civilizace, je blahobyt, tj. ta období, kdy vládnoucí vrstva se po několik generací pohybuje nad úrovní hladu bez osobní zkušeností s válkou. Ideologie řeší existenciální problémy společnosti, jakmile je společnost přestane mít, ideologie ztrácí svou sílu. S ní však zaniká více než ona sama - mizí i morálka, smysl života a jeho směřování. S překonáním hranice hladu též s jistým zpožděním začíná klesat porodnost. Páry ztrácejí stabilitu, mizí ekonomické důvody, které je vždy vydatně držely pospolu. Se stabilitou párů a klesající porodností společnost ztrácí schopnost reprodukce a začíná vymírat. Hedonistické hrátky, samoúčelné rozptýlení jen provizorně záplatují život a nemohou tyto rozkladné síly kompenzovat. A blahobytná společnost se stává tučným soustem rabujících sousedů, kteří dosud žili v bídě. To byl osud starověkého Říma, bude to zřejmě i osud naší civilizace. Tyto okolnosti mohou též být důvodem, proč nové ideologie zpravidla vznikají na okraji dohasínajících civilizací, a díky tomu můžeme pozorovat, jak ohniska vzdělanosti v průběhu století a tisíciletí se stěhují po Zeměkouli z místa na místo.

Ideologie v dnešním světě

Jak jsme řekli dnešní svět se nachází v ideovém vakuu - staré ideologie jsou vyčpělé, čeká se na nového vůdce. Jediné dvě ideologie, které v celosvětovém měřítku rostou je islám, a za ním zaostávající idea demokratické, pluralitní společnosti. Křesťanství neví, jak by se dostalo z vnitřních krizí, to samé platí i o východních náboženstvích, které slaví relativní úspěch paradoxně jen na západě. Ostatní nové ideologie, jako je ekologie, anarchismus, punk ap., zřejmě stále budou mít jen okrajový význam.

Fakt, že fyzicky slabší Islám vyhlásil válku jednoznačně silnější západní civilizaci, nic neznamená. I v ve starověkém Římě získávalo na vrch slabé křesťanství, které přicházelo zevnitř, a draví barbaři, kteří jej okusovali zvenčí. Důležité je to, že dochází k polarizaci ideologií. Z původní tolerantní plurality se začínají vydělovat dvě ideologie, které se utkají v lítém zápase - možná i boji na život a na smrt.

Soupeři, vyberte si zbraně!

Je velkou otázkou, jakými zbraněmi se bude bojovat. Terorismus již definuje své prostředky jasně: Je to ideová převaha přesvědčených jedinců, kteří i když vyrostli v blahobytu jsou schopni obětovat život za myšlenky svého náboženství. Islám jako celek je schopen se rozmnožovat i v relativním blahobytu. (Například průměrný počet dětí u muslimů v Izraeli je pět, ale u všech ostatních náboženství klesl přibližně na dvě.)

Čím bude bojovat demokratická společnost? To je velká otázka. Ona k boji nevyzývá, ale je vyzývána. Tedy asi bez většího rozmyslu sáhne po tom, co bude mít po ruce. První známky už tu jsou: Otisky prstů při vstupu do USA, zvýšená kontrola pohybu jedinců, omezení osobní svobody. Velmi naroste síla policie, možná až na hranici policejního státu. Nicméně tyto změny budou vítat sami občané demokratických států, kde dojde k masivním teroristickým útokům. Budou mít naše děti voperované elektronické chipy? Kdo ví? Každopádně můžeme předvídat, že se objeví jakýsi boj ideologie versus technologie.

Největší nepřítel je uvnitř

Nevětší nebezpečí pro západní civilizaci však nespočívá v boji s vnějším nepřítelem, ale paradoxně s evolucí. Evoluce totiž neadaptovala člověka na blahobyt. Západní civilizace se vnitřně rozpadá a ztrácí schopnost reprodukce, a to nejen biologické, protože nové generace mají stále méně dětí, ale i kulturní, protože vlny přistěhovalců nejsou schopni převzít dědictví hostujících států. Stejně tak i mladé generace nejsou schopné takového výkonu jako předchozí generace, zpohodlňují a to časem povede k úpadku. Zániku civilizace nelze zabránit, jde ho jen více nebo méně oddálit. Toto oddálení však záleží velmi na tom, jaké myšlenky budou táhnout naši civilizaci vpřed. Jak bude schopna odolávat nejen početní převaze soupeřících ideologií, ale především, jak se vypořádá s nebezpečími, které na ni číhají v ní samotné.

Literatura

Fowler J. W. (1976): Stages in faith: The structural-developmental approach. in Hennessy T.C. (1976), str. 191-203