Motivace bratislavského střelce

PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2010

Jít a vystřílet své sousedy není čin, který vznikne v hlavě během pár minut. Na ten se člověk připravuje ve své fantazii celá léta. Postupně si vytváří alergii na určité podněty – třeba hluk. Například potkal jsem muže, který byl nesmírně alergický na zvuk dopadajících dešťových kapek na okenní parapet. Marně se domáhal po bytovém družstvu, aby sjednalo nápravu a plech třeba obložilo molitanem. Problém sluchu je v tom, že je citlivý v mnoha řádech, tzn. že dokážeme vnímat jak jemné vanutí větru, tak i zvuk cirkulárky. Proto se hluk tak špatně stíní. Zvuk podobně jako zrak je i nositelem symbolických významů. Například potkal jsem ženu, která se domáhala zákazu ranního zvonění místního kostela. Když jsem se zeptal, proč jí vadí zvonění ráno v 8.00, tak řekla, že jí zvony táhnou zpět do života, ale ona prý dál žít nechce.

Kromě těchto extrémů existuje i mnoho případů, kdy dotyčný je z objektivního hlediska naprosto v právu. Sousedské spory jsou velmi zavilé a vlečou se celé roky. Představte si, že soused vám postaví garáž 50 cm před okny vašeho obytného domu. Vy pět let běháte po různých úřadech, odvoláváte se, dovoláváte se, abyste si nakonec přečetli závěr krajského úřadu: „Stavebnímu úřadu se nepodařilo nade vší pochybnost prokázat, že předmětná stavba je stavbou provedenou bez stavebního povolení.“ Zkrátka vymahatelnost práva v České republice je na směšné úrovni. Předpokládám, že na Slovensku to nebude o moc lepší. Kdyby soudy a úřady jednaly rychleji a důsledněji, byla by i sousedská zášť o řád menší.

Jestliže taková je situace ve stavebnictví, které by teoreticky mělo být jasné a dobře prokazatelné, jaký pak musí být stav u tak nejasného jevu, jako je rušení nočního klidu či narušování sousedského soužití. Pokud je člověk dlouhodobě vystaven takové sousedské „šikaně“, není se moc co divit, že je zmítán návaly bezmocného vzteku, kdy má pocit, že ho nikdo nebere vážně. Pokud má navíc pod kanapem schované zbraně, spouštějí tyto návaly nenávisti fantazie o tom, že vezme samopal a udělá se vším rázný konec. Je pak otázkou náhody, kdy ukápne ta poslední kapka, která spustí tyto předpřipravené scénáře vůči problémovým sousedům i nevinným okolostojícím.

Ano, u bratislavského střelce nesouhlasíme s jeho činem. Měli bychom si být ale vědomi, že lidí, kteří sní o takto brutálním řešení, je kolem nás neuvěřitelně mnoho a že představují tikající bombu. Každopádně velkou část odpovědnosti za jejich nepříčetné chování mají často úřady, které jsou hluché a slepé k jejich mnohdy oprávněným stížnostem. Naše právo bohužel víc chrání agresory než oběti.