Arnoštové a Uko Ješita: Kolik třeštní, tolik višní
29. ledna 2008
Jeroným Klimeš
Arnoštové a Uko Ješita: Kolik třeštní, tolik višní
29. ledna 2008
Jistě jste viděli film Jáchyme, hoď ho do stroje. Hlinomaz - lapiduch od dr. Chocholouška - táhne japonského umělce Uko Ješitu do sanitky. Ten něco namítá. Hlinomaz to komentuje slovy: „Ať si pindá, co chce, na to my jsme zvyklí.“ Přesně ten samý postoj mají lidé, kteří se obrátí na soudy v rodinných otázkách. Stejně nakonec skončí u Hlinomaze: „Ať si soudci pindaj, co chtěj, my si stejně uděláme, co budeme chtít my!“
Bohužel ale mají pravdu. V dávné minulosti král sebral lidem právo řešit své spory mezi sebou a ti museli využívat jeho soudců, aby je rozsoudili. Tím se zabránilo, aby drobné spory nepřerůstaly v masivní války celých rodin. Svým způsobem rozumný proces. Avšak jakmile stát přestane tuto soudcovskou roli plnit, lidé se vrátí k domobraně. To je přesně to, co dnes dělá K 213.
Demonstrující sdružení otců K213
Celá desetiletí jsou výroky soudu pro smích. Děti jsou zneužívány jako zbraň, která dokáže nejlépe ublížit bývalému partnerovi. Zavržení rodiče si mohou rozsudky soudu tak akorát vycpat galoše. Nevzkazuje tak náhodou stát svým občanům: „Chytrý mafián si urve podle hesla: Urob si sám! Hlupáci jim k tomu zamávají soudními rozhodnutími jak za bolševika na Prvního máje.“?
Pozor na Paterův syndrom Jestliže se manipulujícím rodičům vyplácí ignorovat soudy, pak není divu, že K 213 je úspěšná, když zabarikáduje úřady. Je to stejná úspěšná taktika na nefunkční orgány státu. Nejsou schopny zabezpečit, aby dítě mělo kontakt s oběma rodiči. Stejně tak nejsou schopny zajistit pořádek u vchodových dveří svých úřadů.
Sociální pracovnice orgánu sociálně právní ochrany dítěte (OSPOD) jsou schopny vám říci o matce: „O dítě se stará dobře. Jen je štve proti otci.“
To je, jako bychom řekli o Mauerové: „O dítě se stará dobře, jen je nahé a svázané zavírá do kumbálu. No, možná ho občas štouchne nožem. Ale nebojte, není to žádné smrtelné zranění...“ Jestliže nám stát bezostyšně přihlíží k psychickému zneužívání dětí v rozvodových válkách, jestliže soudní rozhodnutí jsou nevykonávaná, proč bychom měli vyčítat K 213, že řeší problém po svém? Jak se jinak mají domoci práva a spravedlnosti? Musíme souhlasit, že nepustit Pavlátovou a Nečase do práce je menší zlo než pod vlajkou domobrany utopit bývalou manželku či zabít děti svému bývalému partnerovi jako matka Jana Rokose.
Nechci tady vychvalovat domobranu, ale rád bych zdůraznil, že ryba smrdí od hlavy. Stejně tak žádnému zavrženému rodiči nedoporučuji, aby se stal členem soupeřících spolků - ať K 213 na jedné straně, či feministek na druhé. Ano, rozvody lidi mrzačí - mrzačí partnery, mrzačí i děti, ale pokud nám v těchto válkách zůstane zbytek sil a zdravého rozumu, je třeba hledat řešení jiné.
Všem mužům doporučuji, aby se vyvarovali paterovského syndromu: Ve třiceti se vezmete, pořídíte si dítě, rozvedete se a celý život se o ně soudíte. Bolí, když přijdeme o dítě, ale díky paterovskému syndromu přijdou lidi nejen o dítě, ale i o vlastní život. Uvědomte si, že pan Patera v intervalech určených soudem chodil ke dveřím bytu manželky. Ty se otevřely a syn mu řekl: „Nikam s tebou nepůjdu!“ Freud by řekl: kastrace otce.
Rozvod? Válka na neurčito Největší problém soudních rozvodů spočívá v tom, že málokdy jsou to skutečné rozvody. Často je to jen vyhlášení války na neurčitou dobu. Když jdete na chemoterapii, je to nepříjemné, ale tak do roka máte léčbu za sebou. Když s velkým hurá vletí lidi do rozvodu, myslí si, že do roka to také budou mít za sebou.
Ale chyba lávky. Rok není žádná doba a po výroku soudu je situace fakticky stejná jako před tím. Jen si můžete vytapetovat obývák soudními rozsudky a stejně si v něm povídáte celé hodiny s fantazijní postavou bývalého partnera. I když manžele Paterovy soud rozvedl, přesto jsou spolu, jak vidíme, svázáni až do smrti. Se svými exmanželi se oba ve fantazii zaobírají více než s partnery, se kterými momentálně žijí.
V kostele si lidé slibují, že si zachovají lásku, úctu a věrnost, že se nikdy neopustí a že spolu ponesou všechno dobré a zlé až do smrti. Lidem s paterovským syndromem z tohoto slibu zbude: Zachováme si nenávist, opovržení a nevěru, nikdy se neopustíme a poneseme spolu jen to zlé, zato až do smrti!
Jestliže jste odcizený rodič a hrozí vám osud pana Patery, pak lze doporučit: Především nechejte pana ministra, aby dveřmi svého ministerstva klidně vcházel i vycházel. Oplakejte pak ztrátu partnera (partnerky), dítěte a domova, jako kdyby vám je vzal orkán Kyrill či jiná přírodní katastrofa. Nato si najděte nového partnera či partnerku. Založte si nový opravdu funkční vztah, pořiďte si čtyři děti a zkuste naplnit ty rodičovské sny, které se vám nepodařilo naplnit v předchozím vztahu.
Při vzpomínkách na bývalou rodinu se držte doporučení našich babiček: „O mrtvých (o expartnerech) jen dobře!“
Jeroným Klimeš, klinický psycholog