V českém politickém Kocourkově jsme zvyklí na ledascos. Zvykli jsme si, že sliby jsou chyby, že ano je ne, a zvykli jsme si i na to, že strany v praxi uplatňují v praxi právě opačnou politiku, než s jakou rétorikou šly do předvolebního boje. Špidlova tzv. levá vláda, za dobu svého působení prosadila mnohem více pravicových opatření, než se to podařilo všem předchozím vládám od Zemana až po Klause. Stejně tak populistická ODS sice kritizuje, že například desetiprocentní tempo zvyšování regulovaných nájmů je pomalé a málo razantní, ale zapomíná, když ona sama byla u vesla, tak v tomto směru neudělala tempo ani jedno, natož desetiprocentní.
Asi je to součást našeho folklóru, že nad těmito fakty nepodivujeme a bereme je jako samozřejmost. Ale možná je za tím souvislost mnohem hlubší, která možná souvisí až se sociologickou či psychologickou zákonitostí. Tu jsem odvážně vyjádřil již v nadpise, totiž že socialistický stát zabijí sociální cítění či naopak, že každý kdo skutečně má sociální cítění, tak nemůže mít rád socialistický stát. Socialistický stát si klade za cíl, že pomůže sociálně slabým tím, že donucením přinutí ostatní občany, aby ze svých daní nepřímo financovali své sociálně slabší spoluobčany. Vypadá to jako soucit, ale dlouhodobý efekt to má právě opačný: Občané přenesou odpovědnost za své chování na stát a sami postupně ztrácí schopnost soucitu a odpovědnosti za druhé.
Když přijdou povodně, tak mnohým proběhne hlavou: “Proč bych měl dávat postiženým, vždyť stát nás už dostatečně okrádá a má dost prostředků na pomoc a sanace?” Pokud jdeme po ulici a vidíme žebráka, napadne nás: “Vždyť dostává podporu, proč bych mu měl dávat já?” Ovšem tím se vytratí mnohem více než osobní angažovanost dárce. Zmizí i osobní kontakt, interakce a vztah mezi dárcem a obdarovaným, který často může být velmi poetický. Uvědomme si například, že původní smysl vánočních koled bylo obdarovávání chudých spoluobčanů, protože by byla hanba, kdyby o Božím Hodu někdo trpěl hladem. I vánoční koledy ubyl socialistický stát. Se socialistickou péčí mizí i vděk obdarovaných. Zástupy nenasytných žadatelů o sociální dávky rozhodně necharakterizuje pocit vděku ostatním spoluobčanům za to, že je zafinancovali v jejich krušném období. V tisku jsme viděli mnoho rozlobených žadatelů, ale troufnu si říci, že nikdo ještě neviděl děkovný dopis spoluobčanům za sociální dávky.
Socialistická opatření však nevedou k degeneraci pouze v této oblasti. Švédsko se sice chlubí svými sociálními výdobytky, ale jejich skutečná účinnost je často tristní. Je paradoxní pohled na staré lidi, o které je sice vzorně materiálně zabezpečeno, ale oni si naopak přejí umřít, protože krásná socialistická péče je sterilně oddělila od jejich dětí a vnoučat, a tak se jim na stará kolena vytrácí smysl života. Pravda být příjemcem sociálních dávek k životnímu štěstí nevede. Proč ale chodit do Švédska. Podobným nefunkčním mrháním se vyznačuje i naše ministerstvo školství. To skutečně hodlá postavit v Praze podle starých socialistických vzorů další nové, obří nefunkční dětské domovy. V těch nás bude stát jedno dítě 250.000 ročně, místo toho aby se podpořilo zdravější pěstounství, které dnes stojí pouze 60.000 ročně, či se právně podpořily nejzdravější adopce, které nestojí už vůbec nic. I zde socialistické megalomanství ubijí přirozené, levnější a funkčnější řešení.
Na počátku totiž stojí omyl, že stát je vhodný nástroj na sociální pomoc. Není, a pokud, tak jen ve velmi omezené míře. Pomáhat musí především člověk člověkovi. Pomoc při povodních a podobných katastrofách je lépe organizovat jako zprostředkovatelskou činnost: Ke jmenovitým lidem v nouzi hledat neanonymní dárce, kteří se vzájemně poznají a pomohou si. Tím dojde nejen k materiální pomoci, ale i k navázání nových vztahů. Tento omyl, že stát je určen k sociální pomoci, vede k matení jazyků i jinde. Například za příklad pravicového myšlení je důraz na místní samosprávu, omezování síly státu. Nicméně slabý stát a místní vládu paradoxně podporují anarchisté, kteří se považují za extrémní levici, a naopak silný policejní stát s výraznou represivní složkou obhajují skini, tzv. krajní pravice.
Názor, že socialistický stát ubijí sociální myšlení je možno ilustrovat i na Americe. Ta je tradičně považována za baštu pravicového konservatismu a přesto právě tam se klade na osobní charitativní myšlení největší důraz. Většina charitativních organizací tam žije především ze štědrých darů občanů. Důsledky ve srovnání s levicovou Evropou jsou nabíledni. Zatímco Evropa toleruje kdejaké bezpráví, například v našem případě Mnichov. Na druhé straně nebýt USA, tak Evropa by nechala národy bývalé Jugoslávie se vzájemně vyvraždit. Evropané nechápou angažovanost USA v Jugoslávii, protože jim chybí sociální cítění, a tak si to vysvětlují jen jako mocenskou hamižnost. To spíše odhaluje jejich vlastní Achillovu patu.
Když tedy pozoruji pravicová opatření Špidlovy vlády, tak je nevnímám v prvé řadě jako jeho selhání vůči vlastní levé ideologii, ale spíše za důkaz toho, že je veden spíše skutečným sociálním cítěním než svou pokřivenou rétorikou. Stejně tak se bojím, že když přijde k veslu ODS, tak sice bude mít slušivou pravicovou rétoriku, ale její vláda bude populistická, protože jejich “Mackům”chybí právě sociální cítění a osobní odpovědnost, které má Špidla. Věřte, že z toho mám těžkou hlavu, a tak obracím oči v sloup se slovy: God bless Czech Republic.