JERONÝM KLIMEŠ
Zmatek, který provází vystěhování rodiny Horváthových z ubytovny Mexiko ve
Slaném, je třeba chápat v širších souvislostech. Arogantní a silová hra,
kterou nasadilo vedení města vůči ombudsmanovi, je výsledkem určitého
zákonitého vývoje. Po sametové revoluci zavládlo jakési sametové bezvládí. V
té době by si nikdo nedovolil zastávat takové tvrdé postoje vůči komukoliv -
ani proti Romům, ani proti podnikatelům. Vcelku svobodně podnikatelé
rozkrádali a nájemníci mohli neplatit. Toto období pomalu končí a s ním i doba
taktizování. Nyní jako by demokracii narůstaly tvrdé lokty a ostré zuby a
jednotlivé organizace si začínají stále tvrději vymezovat pole působnosti. Je
všem zřejmé, že nejde jen o to, aby nájemníci platili a podnikatelé nekradli?
Hra podle pravidel
Pokud popojdeme od naší republiky dále na východ, zjistíme, že státy se tam
potýkají s extrémní korupcí, totalitářstvím a anarchií. Málokdo si uvědomuje,
že totalitářský přístup je východisko z nouze, když se vladař nemůže opřít o
fungující právo a zákony, i kdyby chtěl. Vše musí řídit sám, a protože jeho
kapacity jsou pouze lidsky omezené, tak deleguje svou moc na své podřízené či
nohsledy. Tím se otvírá prostor pro korupci. Lidstvo stálo hodně krve, než
pochopilo, že existuje něco lepšího, co předčí i sebelepší totalitní režim - a
tím je právní stát, který panuje stejně všude a pro každého. Dalo by se říci,
že osvícený vladař se pozná tak, že usiluje o nastolení právního řádu ve své
zemi. Právní stát však vyžaduje velkou vyspělost občanů a podobně jako
demokracie je velmi vratkým systémem. Předpokládá, že všichni zúčastnění hrají
podle pravidel. A zde se dostáváme k jádru sporu ve Slaném. Ombudsman se tam
neangažuje, aby se neplatičům prominuly dluhy, ale za to, aby se hrálo podle
pravidel, podle zákonů, které zabrání totalitářskému přístupu a v důsledku
anarchii. Situace je tedy podobná hře v šachy: je možné hrát i bojovat, ale je
nutné to dělat podle pravidel. Tato pravidla jsou doposud značně nejasná. Řada
měst je nespokojená s neplatiči, ale zároveň neznají způsoby, jak tuto situaci
řešit. Starosta ve Slaném bouchl pěstí do stolu a zkusil metodu totalitářskou,
tedy obalamutit nevzdělané nájemníky a připravit je o ubytovací dekrety a pak
je s výsměšným gestem vystěhovat. Je to vzor k následování? Spíše ne, a proto
se vložil ombudsman, který ukázal, že celá situace se dala vyřešit k vzájemné
spokojenosti i jinak, aniž by bylo nutno promíjet dluhy, vyhazovat lidi z bytů
a aniž by za našimi městy vznikala ghetta, se kterými by si nevěděl rady už
vůbec nikdo.
Starosta v. ombudsman
Posměšné gesto starosty, který nechal nájemníky vystěhovat policií v době, kdy
město jednalo s Motejlem, však ukázalo, jak malá je ochota starosty k diskusi
a hledání přijatelného řešení. Tato ombudsmanova prohra je však jen zdánlivá.
Do věci se bude muset vložit vláda i ministerstva, aby vyjasnily pravidla, jak
tyto a podobné případy řešit. Řada měst má totiž problémy s neplatiči, které
je nutno vyřešit. Příklad Slaného ukazuje, že města neumějí využít zákonných
prostředků, které mají k dispozici. Podobají se tak šachistovi, který neví,
jak se táhne koněm, a tak raději spoluhráče zbije a myslí si, že vyhrál.
Každému je zřejmé, že zbití není přiměřená reakce šachisty, i když, pravda,
kůň má složitý tah ve tvaru L. Je dobré si uvědomit, že úřad ombudsmana, tj.
ochránce, byl založen, aby pomáhal státním úřadům uplatňovat složitá pravidla
v praxi. Na ombudsmana se tedy mohou obrátit všechna města, která mají
nejasnosti, jak řešit problém s neplatiči, a která zároveň nechtějí následovat
Škrholu se sukovicí ze Slaného.
Autor je psycholog
13.10.2003 Názory - strana 8 - MFDnes