Sektář Škrla a jeho porouchané ovečky

PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 11.01.2008

Kauza Barbory Škrlové není nic pro psychologa. Co se vlastně stalo a co se stane nyní, to může poznat snad jenom věštec. Jestli dovolíte, já vám zavěštím ze své diplomové práce. Ta je o náboženské psychologii a díky ní si můžeme představit, jak fungují lidé, kteří jsou zakotveni v náručí sekt, jak fanatici narážejí na psychické problémy své a cizí a jak se náboženští vůdci často snaží krvopotně zamaskovat slabosti svých oveček.

Josef Škrla, otec Barbory a nejspíš vůdčí postava celého příběhu, je bezesporu psychopat, ale také vizionář, který charizmaticky ovládá mnoho svých bývalých svěřenců z dětského oddílu Mravenci. Ti lidé jsou schopni pro něj udělat téměř cokoli a jsou jim naprosto cizí nějaké ohledy na stát, právo či soudy. Není proto divu, že Kateřina Mauerová ve vazbě mlčí jako hrob nebo že Fahrnerovi a Skálovi mu propůjčují své děti. Bližší košile než kabát. Bližší Škrla než stát.

Jenže Škrla, jako každý vůdce, naráží na omezenost svých oveček. Klára Mauerová naprosto neprozíravě nainstaluje kameru do kumbálu, kde zadržuje svého syna. Tím mu zadělá na nekonečnou řadu problémů. On tedy horko těžko zdrhne pomocí konexí do Norska, načež jeho vlastní dcera, kolem které se to celé točí, zavolá na Linku bezpečí, že je týraný kluk v norském ústavu. Lépe se už přihlásit policii nemohla.

Řekněte, není ten Škrla chudák? Celému světu chce předat poselství svatého grálu a všichni mu takhle házejí klacky pod nohy. To se toho ráje na zemi jen tak nedočkáme! Ale uvědomme si, že srážka „dokonalých“ ideologií s „přízemní“ psychopatologií je typická pro všechny systémy. Marx s Leninem také nesnili o normalizační realitě. Ani biskupové nejsou nadšeni, když jim kněží plodí nemanželské děti. Prostě každá ideologie naráží na lidskou blbost, neboť ta jediná má na to, aby konkurovala Boží všemohoucnosti.

Všichni ideologové a koneckonců i politici se snaží všelijak zakrýt vady svých potěmkinovských vesnic. Tyto včelí tance jsou zcela oportunistickými a pragmatickým tahy, které mají zamaskovat díru v ponožce. Většinou nemají nic společného se zastávanou ideologií. Proto se domnívám, že Barbořino střídání identit - chvíli Anička a chvíli Adam - nijak nesouvisí se svatým grálem ani s její poruchou: infantilismem. Je Adam, protože Škrla ovládá Fahrnerovy a ti mají plešatého syna Adama. Kdyby měli kadeřavou holčičku Mary, tak by Barbora nebyla plešatá, ale vydávala by se za Mary s kudrlinami okolo celé hlavy. To opravdu nemá se svatým grálem nic společného.

Barbora možná opravdu trpí infantilismem, který pochází z traumat v dětství. Když pozoruji psychologickou naivitu sester Mauerových v jiných ohledech, tak by mě nepřekvapilo, kdyby se pokusily amatérsky léčit tuto poruchu takzvanou abreaktivní metodou, dnes velmi oblíbenou. Umožnily by Barboře, aby se vrátila do dětských let, stvořily by jí dětskou identitu a ona by si dětství znovu odžila, a tak by se povznesla na strach z dospělosti. Jenže Barbora nechce být dospělá a tyhle války kolem ní ji strašně vyčerpávají. Ona chce být malou bezbrannou a roztomilou holčičkou, která si jen hraje a nic ji netrápí. Ale místo kýžené abreakce se nyní okolo ní rozpoutal pravý Chocholouškův blázinec. Chybí jen Lohniský s tarasnicí. Barbora se nedobrovolně musí účastnit všech šílených akcí, podvodů a útěků. To je pravý opak toho, po čem touží.

Kolik třešní, tolik višní!

Otec Škrla a sestry Mauerovy jí možná chtěli pomoci, ale místo toho jí poskytli medvědí službu. Kdyby nedělali nic, tak by udělali líp.

Vše výše uvedené je doopravdy jen věštění. Přesnější diagnózu bude možné určit, až budeme mít trochu více informací.