Psycholog Jeroným Klimeš (1967) má příběhy Harryho Pottera rád. Četl je i v angličtině a rozhodně si nemyslí, že kazí dětem vkus. Ostatně knihy Joanne K. Rowlingové podle něj obsahují mnohé, co podnítí k úvahám i dospělé.
Víte, že bych ani neváhal? Dopřál bych jim ho, aby měly radost ze života. Myslím, že je to dobrá četba pro děti a nejrůznější pseudonáboženské úvahy, že ty knížky podporují černou magii, považuji za scestné. Ano, ty děti se pohybují ve světě, kde existují mimořádné schopnosti, ale ty jsou nakonec stejně fádní jako ty nemimořádné. Dají se ovládnout jako matematika, tedy pokud máte vlohy a píli.
Je to literatura pro školní věk. Každý spisovatel tíhne k určitým postavám, vlastnímu „bestiáriu“. A Rowlingová se zjevně našla ve školním prostředí, otázkách přátelství, citů, hledání a vztahů. Fascinuje mě její kresba dětských i dospělých postav – její hrdinové nejsou žádní supermani. Nechá je váhat, pochybovat, dělat chyby a pak je opravovat, ale také umírat. Harry je například ctižádostivý, ale horlivost mu někdy zaslepí hlavu. A profesorka Minerva McGonagallová? Ve třídě sice žákům rozdává přísné tresty za porušení školního řádu, ale v tom největším boji, zápasu se zlem, se s nimi dokáže spojit.
Je to do jisté míry náhoda – proč jeden titul zapadne a druhý uspěje? Každý spisovatel se snaží vydat ze sebe to nejlepší, ale kniha si pak žije svým životem. Rowlingové nahrávají její vypravěčské schopnosti: jako většina britských prozaiků má řemeslo v paži a umí sklenout strhující, překvapivý příběh.
Potter je infantilní jen v tom směru, že neřeší sexuální otázky. Jinak pojednává všechna hluboce lidská témata: otázky vztahů, přátelství, lidské povahy, za co jsme vlastně ochotni se prodat. Vystupují tam lidé úplatní i zbabělci strkající hlavu do písku... Vlastně je to v mnohém až nezvykle dospělé. Myslím však, že přesahy, určitá mnohovrstevnatost je znakem kvalitní literatury – každý si v ní něco najde.
Za mistrovský nápad považuji zrcadlo z Erisedu, které odráží naše nejhlubší sny a touhy – Harry v něm vidí obraz svých mrtvých rodičů. Jen nejšťastnější člověk na světě by v něm viděl sám sebe a někteří u něj stráví celý život. To je tak krásný symbol, až jsem si říkal, jak na něj Rowlingová přišla.
Rozhodně ne! Moderní generace si se smrtí neví rady. A přitom se dostáváme do bláznivých protikladů: děti sice nevezmeme na pohřeb babičky, ale necháme je hltat filmy plné prostřelených hlav. Zpracovat smrt v dětské literatuře je proto nesmírně těžké, i zde autoři řeší otázku, zda to téma přejít, či vytěsnit, jak moc se smrti vyhýbat a jak moc se jí nebát. U Rowlingové bych se smrti nebál – není to samoúčelná rekvizita jako v některých seriálech, kde se zabíjí jen tak, protože nám někdo najednou začal vadit. Rowlingová smrt popisuje jako logický závěr určitého procesu – vykřičník za životem.