Lucerna a Romové na Slovensku

PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D.

Gilbert Keith Chesterton píše v jedné ze svých knih jakési podobenství o lucerně: Zkrátka byla stará plynová lucerna, okolo které se srotil dav a chtěl ji zbourat. Šel okolo nějaký kněz či mnich a povídá: Bratři, nebylo by lépe nejprve zapřemýšlet, k čemu je světlo, a co získáme tím, že lucernu zbouráme? Ale dav jej neposlouchal a lucernu zboural. V nastalé tmě nastala bitka, protože se ukázalo, že každý chtěl tu lucernu zbourat s jiným úmyslem. Jednomu vadila ve výjezdu, druhému svítila do ložnice, třetí si ji chtěl odnést jako starožitnost na svůj pozemek, třetí tam chtěli postavit novou elektrickou za obecní peníze. Chesterton uzavírá svůj příběh komentářem, že lidé museli řešit po tmě to, co mohli tito řešit při světle staré lucerny.

Na tento příběh jsem si vzpomněl při nepokojích na Slovensku, protože nastalá bitka je opravdu chaotickou směsicí všech možných motivů - od správných až po hamižné. A Bůh suď, kdo je kdo. Hlavní problém je v tom, že Slovensko je opravdu ve velmi špatné ekonomické situaci, takže muselo zavést úsporná opatření, jinak neudrží krok s ostatními státy. Kdo ví, zda taková nutnost nepostihne i nás.

Rómské bouře jsou tedy živeny z části opravdovou bídou, se kterou si dotyční neví rady, ale též těmi, kteří z bídy těchto lidí dokázali v minulosti profitovat, což byli například pověstní lichváři, místně přiléhavě zvaní "úžerníci". I ti jsou součástí systému, který v minulosti živily štědré sociální dávky, jinými slovy i oni jsou neřešeným dluhem minulosti.

Podobně jako u lucerny se měly řešit problémy dříve, než se lucerna zbourala, tak i na Slovenskou (a čtenáři rozuměj: i u nás) bylo třeba tyto menšinové problémy řešit dříve, než je bude muset řešit tvrdá represe. Uvědomme si, že bouře na Slovensku jsou podněcovány lichváři, které Romové potřebují, protože je využívají jako jakési "překlenovací úvěry" mezi výplatami sociálních dávek. Dokud budou sociální dávky vypláceny ve měsíčních intervalech, budou Romové lichváře potřebovat. Proto by stát měl napřed čtyřikrát přemýšlet, dvakrát měřit a jednou řezat.

Na Slovensku, ale i u nás, jsou třeba systémové změny v sociální oblasti: Především sociální dávky by neměly být vydávány zadarmo - jejich výše by měla být podmíněna různými aktivitami žadatelů. Dávky se nevybírají měsíčně, ale žadatel si musí každý den dojít k bankomatu - tedy na každý den má nějaký minimální obnos a tím se poptávka lichvářů podstatně zmenší, než když Romové půl měsíce trpí hlady. Dále k minimální dávce rodiče dostanou čtyři bonusy za každý týden, kdy jejich dítě má plnou školní docházku. Další bonus je za včasné zaplacení nájmu, návštěvy pracovního úřadu, úspěšném zvládnutí rekvalifikačních kurzů ap. Takové aktivity by měly být naplánovány tak, aby dotyční zvažovali, zda se jim nevyplatí začít chodit do práce, protože každodenní lítání pro sociální dávku k bankomatu se moc neliší od chození do práce a v práci získají peněz více.

Je třeba si uvědomit, že u sociálně slabé populace nefunguje princip: buď vše nebo nic. Nejlépe funguje, když něco na začátku dáme, a pak za případné chyby po malých dávkách ubíráme. Tito lidé jsou nejcitlivější na postupnou ztrátu něčeho, co již mají, o čem si myslí, že na to mají nárok. Pro ilustraci použiji krajní příklad: Je lépe zrak ztratit najednou například při autonehodě, než jej ztrácet v průběhu tří let díky degenerativnímu onemocnění sítnice. Stejně tak mnohem výchovněji působí, když sociální dávky nejprve přidělíme, a pak od nich po malých částkách odkrajujeme, než když je sebereme celé najednou "za soustavné porušování pravidel".

Zoufalé bitky u obchodů podporované různými živly jen ukazují, že Romové nejsou schopni se rychle přizpůsobit novým podmínkám, že v jejich společnosti přestali fungovat i ti lichváři, které bývalý systém tiše toleroval. Nový systém by měl mít lepší logiku. Samozřejmě dnes již nezbývá, než rabující kriminalitu násilně potlačit, ale měli bychom si uvědomit, že jsou to jen důsledky starých chyb neschopných ministerstev.