Je tomu asi patnáct let, kdy k nám domů přišel jeden romský kluk si půjčit kytaru. Byl z jedné rodiny v sousedství. Měli k nám důvěru, protože si u nás mohli koupit vajíčka nebo půjčit kárku. Táta se sice vždy vztekal, když ji vrátili nějak poničenou, ale příště jim ji zase půjčil. Tomu klukovi bylo asi tak čtrnáct let. Byl konec léta, tak jsme si sedli na schody před naším barákem a chvíli si povídali.
Snažil jsem se mu vysvětlit funkci plotu - to je pro nás bílé snad nejdůležitější část "nábytku". Skoro tak důležitý jako střecha nad hlavou, protože dělí svět na dvě části - to je moje, to je tvoje. Vše, co prochází přes tuto čáru, se řídí složitými pravidly. Například půjčování věci. Stačí se podívat na naši sousedku, paní Zíkovou. Když si k nám půjde půjčit mouku, protože jí v sobotu odpoledne došla, tak samozřejmě jí rádi dáme. Jenže ona, nejen že ji vrátí v pondělí, ale ještě přinese půlku plechu buchet a čokoládu k tomu - jako poděkování. Nestane se, že budeme muset k sousedům běhat a připomínat - půjčili jste si mouku, měli byste ji vrátit. Tedy paní Zíková hodně zvažuje, jestli si od nás něco půjčí. Stejně jako my od nich.
Tyto pravidla jsou zase výsledkem dlouholetých ekonomických úvah. Říkal jsem mu něco ve smyslu, že ta kytara je starý krám, že její cena je tak 200 Kč, ale když ji rozbije, tak já si budu muset koupit novou. Ta mě přijde už na minimálně 1000 Kč. Jaká je vlastně cena té kytary? 200 nebo 1000 Kč? Například strýc si půjčil mé staré kolo Favorit, opřel ho u hospody a někdo mu ho ukradl. Avšak považoval za svou povinnost mi koupit nové, mnohem dražší než to, co mu ukradli.
Ptal jsem se toho kluka, zda je ochoten vzít na sebe závazek takové půjčky kytary. Je schopen mi přinést novou kytaru, když by se tato rozbila? Samozřejmě, že ne. Mám mu ji přesto půjčit? Tento rozhovor byl pro něho bez pochyby "blízkým setkáním třetího druhu". Koukal na mě trochu jako na Marťana. Podobné úvahy v životě neslyšel. Prostě byl zvyklý dělit lidi na ty, kteří jim něco půjčí či dají a ty kteří je vyženou. Nějaké ploty, úvahy o tom, kolik stojí kytara a jakými pravidly se v naší společnosti řídí půjčování mouky - to byla pro něj španělská vesnice. Nakonec si kytaru půjčil s tím, že se zaříkal, že s ní nic nestane, že ji vrátí v pořádku.
Bohužel stalo se, co se stát nemělo. On tu kytaru opravdu rozbil. Táta ji přinesl od nich někdy po prázdninách s ulomeným krkem. Avšak ten rozhovor měl jeden výsledek. Jeho hrdost a pocity viny vedly k tomu, že on osobně k nám přestal chodit si půjčovat věci, zatímco ostatní členové jeho rodiny v půjčování dál pokračovali. On převzal zvyky paní Zíkové - velice dobře si rozmyslí, než si příště něco půjčí. Mě osobně to celé mrzelo, protože jsem nechtěl, aby měl masivní pocity viny. Ta kytara byl opravdu starý krám. Nepůjčil bych mu ji, kdyby za něco stála.
Co mě však stála tato jeho zkušenost? Hodinu mého prázdninového času a jednu starou kytaru. Nevím, jestli je to hodně nebo málo, každopádně je na tomto příběhu vidět, jak neuvěřitelně pomalý je proces asimilace. Uvědomme si, že v procesu asimilace padesát let není žádná doba. Jestliže komunisté vysídlili tisíce Romů z jejich přirozených společenstev na Slovensku a přesídlili je do Čech, bude trvat minimálně tak dalších dvě stě let, než tito převezmou zvyklosti naší civilizace. Jsme na tuto dobu připraveni? Jsme ochotni si mezitím s nimi sednout na ty schody a povídat si o pravidlech půjčování?
Asimilace však není jednostranný proces. I my musíme asimilovat něco z jejich světa. To nejvíce pociťují adoptivní rodiče či pěstouni. Jestliže si adoptujete ukrajinské dítě, musíte se připravit, že byste s ním jednou měli jet na Ukrajinu a říkat mu: "Tak tady někde odsuď jsou tví rodiče. Ukrajina má bohatou historii, bohužel Stalin se na ní zle podepsal umělými hladomory v třicátých letech atd." Stejně tak máte-li v péči romské dítě, tak mnohem dřív než přijde do puberty, musíte mu ukázat to krásné, co na světě cikánů je. Musíte mu číst romské pohádky, poslouchat s ním romskou muziku, navštěvovat romské muzeum v Brně, pokud možno najít nějaké rodinné přátele z řad kultivovaných Romů. Tato vaše investice může těmto dětem být jakýmsi zábradlím, za které se chytnou až po pubertě nebudou vědět, kam patří, a složitě si budou budovat identitu Roma.
Je třeba si uvědomit, že jak adoptovaní, tak rodilé romské děti nemají žádnou jinou možnost. Musí si vybudovat identitu Romů, musí si někdy uvědomit, kde jsou jejich kořeny, odkud pochází. Na nás však velice záleží, jaký vzor k následování jim předložíme. Nemůžeme jim předložit akceptovatelný vzor, pokud si myslíme, že stejně rostou pro kriminál a že jediné řemeslo, které se umí naučit, je zlodějna.
Mezi mnou a Romy je dnes navíc ohromná zeď. Mnohem větší, než byl plot u našeho baráku. Tou je sociální rozdílnost. Žiji a pohybuji se v jiném světě. Víc mluvím s Řeky či Američany než s Romy. S těmi prakticky nepřijdu do styku, a pokud tak víceméně jen profesně. Tuto zeď má dnes kolem sebe většina Čechů. Proto je třeba si palčivě uvědomovat, že především s dětmi je třeba si povídat o našem světě - jaké složité zákony mu vládnou. Ve škole se to nenaučí. Doma také ne. Proč se pak divíme, že Romské děti a konec konců celá jejich populace nesdílí naše hodnoty?