Mgr. Jeroným Klimeš 2002
Extrémní hnutí jsou alarmující a děsí veřejnost. Překvapivě však představují líheň, kde se klubou ideologie, které budou ovládat v budoucnu veřejné mínění. Průvodním jevem je i utrpení, kterým tito lidé prošli ve svých rodinách. Proto je těžké se na ně podívat nezaujatýma očima. Zkusme to však, možná si uvědomíme nové souvislosti.
Každý je radikál je formován minimálně třemi
silnými vlivy:
a) Stupeň sociologického vývoje, ve kterém se nachází ideologie,
kterou zastává
b) Obecnými zákonitostmi osobnostního vývoje člověka
c) Vlastní historií a rodinným zázemím
Armády a stejně tak policie se zpravidla připravují na minulou válku a zpravidla nestačí sledovat vývoj a nové trendy. Podobné to je i při stávajícím summitu. Policie je připravená na ozbrojené srážky se skupinami, jako byla italská „Ya Basta!“, ale zdá se, že hrozí ataky spíše od jednotlivých teroristů než od militantních skupin.
Přes tento těžko postižitelný vývoj jak jednotlivce, tak organizovanější skupiny spojuje to, čemu říkáme ideologie. Ze slova ideologie se stalá pomalu nadávka, takže různé „ideologie“ si zakládají na tom, že o sobě tvrdí, že nejsou žádnými „ideologiemi“, i když opak je často pravdou. Mít a žít nějakou ideologii je jednou ze základních potřeb člověka, která v určitých historických obdobích bývá nasílena a naopak v jiných oslabena jako například dnes. Ideologie nacházíme v různém stupni rozvoje či rozkladu. Například tradiční křesťanství je ve vleklé krizi, takže vidíme spíše jeho rozklad, na proti tomu vznikají nové ideologie, mezi které u nás patří především ekologie a buddhismus. Tyto nové ideologie jsou charakteristické svou neučesaností, nepřehledností, rozdrobeností, chaotičností a množstvím protimluvů, kde si jednotliví členové odporují. Na druhé straně jejich zastánci bývají značně extrémní, mají mimořádnou výdrž a velkou motivaci, která je provázena nepochopením ze strany starších generací.
Krize velkých ideologií, kterou zažíváme, není první. Podobnou bychom nalezli i na přelomu letopočtu, pak ke konci středověku ap. V takových krizích se na jedné straně objevuje odpor a nechuť ke starým ideologiím, ale zároveň narůstá velký hlad po nové velké sjednocující ideologii. Například jestliže křesťanství vzniklo v jedné takové ideologické krizi na přelomu letopočtu, pak jeho rozšíření musíme připsat na vrub tomuto hladu po nových ideologiích v té době. Tento hlad po nosné ideologii totiž provází i velká tolerance vůči novým myšlenkám, která umožňuje novým ideologiím se volně a rychle šířit. Jakmile se taková nosná ideologie objeví, postupně zmizí všeobecná tolerance a dvě nebo tři ideologie spolu nakonec svedou boj na život a na smrt. Takto již zmíněné křesťanství se kolem třetího století vypolarizovalo vůči konkurenčnímu novoplatonismu. Tato ztráta tolerance byla provázena masivním pronásledováním křesťanů a nakonec ustanovení křesťanství v Římě jako státního náboženství.
Stejně tak teď se nacházíme v období tolerance vůči novým ideologiím a tedy je třeba očekávat objevení nové nosné ideologie a její zápas s stávajícími. Očekávat můžeme něco na poli ekologie, anarchie, extrémistických pravicových skupin jako jsou skini, buddhismu a možná i islámských ideologií.
Pokud čtenář má pocit, že nějaká změna na poli ideologií je málo pravděpodobná, tak by si měl především položit otázku, kolik je mu let. Tahouny těchto nových ideologií totiž bývají mladí lidé a starších se netýká – ti jsou jen přihlížejícími, kteří nevěřícně kroutí hlavou nad tím, co se kolem nich děje. Když se podíváme na záběry z demonstrací nebo si ověříme věk teroristů, zjistíme, že se pohybuje od 20 do 35 let. Z psychologie je známo, že psychika člověka biologicky dozrává okolo 18 let, nicméně tím spíš osobnostní vývoj začíná, než by končil. Dozráním psychiky se totiž objevuje abstraktní myšlení, schopnost uchopit symbolické systémy na axiomatickém základu. Tyto schémata tedy nejlépe vyjadřuje ideologické myšlení, tedy právě v tomto věku se objevuje velký počet tzv. adolescentních konverzí, provázené potřebou po filosofování, diskutování, zájmu o psychologii ap. Objevuje se velké okouzlení, nadšení a nasazení v zájmu nově objevených schémat. Poté, co se tato potřeba uspokojí, nastupuje zpravidla rétorika druhu: „Kdysi jsem se taky zajímal o filosofii, náboženství, levicové hnutí ap., ale pak jsem zjistil, že jsou to všechno kecy a tak jsem se věnoval raději něčemu užitečnějšímu.“ Tato rétorika je známkou toho, že člověk je již starší a přesunul se přes toto „ideologické“ období. Je třeba si uvědomit, že průvodním jevem této adolescentní ideologické fáze je kromě konverzí k různým hnutím i jistý schematismus, pokus vzít tato učení doslova a do puntíku je dodržovat. Relativizace ideologií a příklon k osobnímu rozvoji, k založení a péči o rodinu jsou průvodními známkami pozdějších vývojových fází.
Extrémy plodí extrémy. Chceme-li vychovat extrémistu, připravme mu extrémní rodinné zázemí. Všichni extrémisté, které jsem měl čest poznat, ať to byli skini, trockisté, anarchisté, extrémní ekologové ap., se vyznačovali i tím, že by jim asi málokdo záviděl jejich dětství. Tyto extrémní podmínky sice připravují půdu pro vznik nových kreativních myšlenek, ale zároveň mají všechny známky nevyzrálosti, roztříštěnosti, neuroticity ap. Toto neuspokojivé zázemí vlastně izoluje tyto rodící se ideology od historické zkušenosti, kterou vstřebávají jen střípkovitě.
Frustrace v dětství se velice často projevuje jako hyperaktivita, která se později transformuje těžko skrývané agresivity, nezkrotného temperamentu a množství energie, se kterými se tito mladí pouští do boje. I když vezmeme na takové zdánlivé archaismy, jako je trockismus, a podíváme se na jejich webové stránky, budeme udiveni tím množstvím energie, které jejich tvůrci do nich museli investovat – samozřejmě zadarmo.
Toto neuspokojivé osobní zázemí má své průvodní jevy. Především v nízká soudržnosti s většinovou společností a kulturou, kterou vnímají jako nepřátelskou. Zázemí hledají v rámci svých malých skupinek, které zastupují nefunkční rodiny a často i neschopnost vytvořit a udržet dlouhodobý partnerský život. Ten je nahrazován promiskuitou v rámci této malé skupiny.
Nevyzrálé ideologie nemají ještě vytvořené zpětné vazby a různé druhy ochrany před excesům, tedy jejich stoupenci se projevují rychlým až zkratovitým morálním rozhodováním podle povrchních vnějších kritérií, kdy nerespektují vnitřní motivace a vlastní vývoj druhých lidí. Tyto skupiny jsou mezi sebou pojeny osobními pouty - sympatiemi či antipatiemi – každý každého zná, má na něj utvořený názor. Tyto skupiny tedy mají zostřené vnímání malých rozdílů mezi sebou navzájem a jsou vůči sobě často velmi kritičtí. Velmi je prožíván až paranoidní životní pocit: „My versus Oni,“ kde „oni“ nejsou vnímáni jako lidé, ale jako jakýsi obtížný, těžko vyhubitelný hmyz. V rámci těchto skupin chybí pocit vzájemné anonymity a nevyhraněnosti, která provází staré ideologie – například v katolických kostelech se lidé vzájemně neznají, ani neprojevují zájem se seznámit.
Například extrémistická hnutí se obecně dělí na levicové a pravicové. Nicméně toto dělení je spíše v deklamativních prohlášeních či přihlášení se k nějakému slovu, než v ekonomicko-politickém náhledu. Ukažme si příklad jednoho takového paradoxu. Anarchisté se zpravidla zasazují o to, aby stát neintervenoval do místních podmínek, aby si města a obce zachovala svá lokální specifika a osobité kouzlo. Proto se například zasazují o ekologii, proti škodlivým aspektům globalizace. Když se však podíváme, která z politických orientací prosazuje místní rozvoj, subsidiaritu, slabý stát a místní samosprávu, zjistíme je to pravice. Anarchisti se však označují za krajní levici, i když podle toho, co hlásí bychom je stejně dobře mohli označit za krajní pravici. Stejný paradox můžeme vidět i z druhé strany spektra: skini jsou obecně považováni za krajní pravici, i když prosazují silný stát a je známa jejich afinita k policii a jiným státním represivním složkám. Ovšem silný stát je idea spíše levicová než pravicová.
Nicméně extrémní pravici a levici dělí více než rozdíl v pojmech. Pravicová extrémistická (skinheads, neofašistické hnutí ap.) jsou representovaná především neúspěšnými, agresivními, nezaměstnanými mladými muži s základním, nanejvýš učňovským vzděláním. Jejich ideologií je silný stát (z toho též vyplývá jejich afinita k policii a represivním složkám) a provází je nacionalismus, čistá rasa či etnocentrismus, vysoká míra netolerance vůči menšinám a primitivní, nespecifická a proti všem jdoucí agrese. (Ocitujme Slavomila Hubálka pro ilustraci primitivnosti této agrese: “Když jsem vyšetřoval skina, který v Praze zabil súdánského stážistu, a vysvětloval jsem mu, že ten muž byl lékárník, že měl vysokou školu a k tomu se ještě snažil získat vědeckou hodnost, že měl vzdělání jako lékař, řekl mi: ‚No to je strašný. On byl něco jako doktor? No to je strašný...‘“)
Naproti tomu to, co se označuje za extrémní levici (převážně ekologové a anarchisté), jak bylo již řečeno, representuje paradoxně spíše pravicové zásady rozvoje individua a subsidiarity, ochranu menšin, jako například homosexuálů a práva žen. Jejich zástupci mají zpravidla střední a vyšší vzdělání. I když ani oni nemají k extrémním činům daleko, přesto jejich poloha je kultivovanější a je s nimi smysluplnější komunikace.
Počet normovaných stran: 4,5, znaků 8110