Achillova pata naší politické scény stojí a padá zastaralým volebním systémem, který je nastaven na prostředí Rakouska-Uherska a První republiky, tedy na období, kdy lidé netrávili čas u počítačů a televizí, ale velice intenzivně se sdružovali do spolků, klubů a různých jednot. Tento čas je pryč a politické strany zjistily, že prakticky nepotřebují mít členy, že se vystačí s pražským ústředím. Nevhodný volební systém je průšvih u parlamentních voleb, bohužel je to průšvih i u presidentských voleb. Proč?
Presidentský volební systém je nastaven, aby vybíral populisty, „populární“ lidi a ne populární názory. Ukažme to na zjednodušeném příkladu. Představme si nějakou zemi, kde je poměr pravice:levice 70:30 a mají tam jednoho levicového kandidáta a sedm pravicových, pak levicový dostane 30 % hlasů a každý z pravicových dostane plus mínus 10 %. Levice by mohla jásat, ale stejný mechanismus funguje i naopak, v její neprospěch, pokud bude hodně levicových kandidátů a málo pravicových.
Jinými slovy volba presidenta nevypovídá o rozložení názorů ve společnosti, ale o nahodilém poměru počtu kandidátů toho či onoho politického spektra. Z těchto kandidátů bude vybírat největšího populistu – nepopulárnější figurku. Nevím, jak vy, ale já nechci za presidenta další celebritu. Já bych nejraději někoho, kdo v největší míře zastupuje názory většiny populace. K tomu bychom však potřebovali jiný volební systém. Například tento:
Na volebním lístku bude tolik řádek, kolik je kandidátů, například devět. Volič by napsal pod sebe kolik by chtěl jmen v pořadí od nejlepšího k nejhoršímu. První kandidát by dostal 9 bodů, druhý 8, třetí 7 atd., koho by volič neuvedl by dostal 0 bodů . Pak by se jen sečetli body kandidátů. Tedy kontroverzní populisté by dostali od někoho hodně od jiného nula, tedy prosadili by se spíše kandidáti na druhých, třetích místech, kteří jsou spíš přijatelní pro většinu voličů. To je to, co by měl president splňovat. Není cílem mít vyhraněnou osobnost, kterou bude půl národa zbožňovat a půl nenávidět. Tak může vypadat lídr politické strany, ale ne president.
Co ale dělat dnes?
Pozdě bycha honiti. Dnešní volební systém není nastaven na to, abychom volili mezi názory, ale mezi populárními figurkami. Proto v prvním kole nemůžeme volit toho, kdo se nám nejvíce líbí, ale toho, kdo má reálnou naději na zvolení. Mně osobně se z kandidátů nejvíce líbí Roithová, ale ta bohužel nemá reálnou šanci se presidentem stát, protože se hraje proti Zemanovi s Fischerem. Volbou Roithové bych jen rozmělňoval hlasy. Já musím volit tu populární figuru, která je schopná se dostat alespoň do druhého kola, a zároveň má trochu mě blízké názory. Po uvážení všech těchto faktů musím konstatovat, že jediný takto přijatelný kandidát v prvním kole je Karel Schwarzenberg.
Tento článek píši na vysvětlení svého postoje, na který se mě lidé občas ptají, a zároveň jako výzvu pro nás voliče. Musíme být chytřejší než naši politici, chytřejší než naše zoufalé volební systémy. Trochu se nám to podařilo v minulých volbách, kdy voliči ukázali, že trochu dokázali politikům zamíchat jejich předem jistým pořadím na kandidátkách. Když nefungují strany, musíme se my voliči domlouvat přes články, emaily, výzvy, a tak vytvářet obranné koalice a strategie proti politikům. To jsou voličské strategie, které přicházejí ke slovu, když selhává volební systém.
Dále mě překvapuje, jak málo lidí se zajímá o to, jakým způsobem volební systémy vybírají z kandidátů. Já osobně tam vidím zakopaného psa. Důvod tohoto nezájmu o volební systémy spatřuji obecně v nezájmu až odporu lidí vůči matematice a statistice. Tady je vidět, jak velká je cena za tento druh nevzdělanosti – na vařené nudli nás utáhnou ti, kteří naopak s tou volební statistikou pracovat umějí.