S majetkem je to podobné jako se slávou, alkoholem, heroinem či jinými drogami. Vyvolává návyk a závislost, tzn. pocit, že se bez něho nedá žít. Afričané prý mají zajímavou past na opice. Do úzké díry dají pamlsek. Opice tam prostrčí ruku, sevře ji v pěst, ale pak ji nemůže vytáhnout a lovci ji zabijí. Proč? Protože není schopna pustit pamlsek, který už jednou drží v ruce. Ale i lidi nejsou schopni pustit majetek, který už jednou vlastní. Tomuto jevu ekonomové říkají jev utopených nákladů a je to jeden z mnoha jevů, které se dají vysvětlit teorií relativní frustrace.

Majetek tedy jako každá droga v nás vyvolá iluzorní pocit, že je pro nás důležitější, než ve skutečnosti je. Tuto klamavou iluzi se snaží brzdit nejrůznějším způsobem všechna náboženství a etické systémy. Vzpomeňme například na Ježíšova slova: “Tomu, kdo by se s tebou chtěl soudit o košili, nech i svůj plášť.” Jinými slovy majetek často nestojí za spory, které kvůli nim vedeme.

Podobně jako u žárovky není nejtěžší ji rozsvítit, ale naopak umět ji večer vypnout a jít spát v rozumnou dobu, tak i u majetku není nejtěžší ho získat, ale paradoxně umět se ho pustit v krizové situaci. Tou krizovou situací nemusí být nutně povodně či jiná přírodní katastrofa, ale třeba i válka. To je velké umění, kterým vládnou Židi. Ti díky bohatým historickým zkušenostem umějí opustit vše, co předchozí generace budovaly - vzít si kufr a utéci třeba před Hitlerem do Ameriky.

Pozor, toto umění není vrozené či přirozené! To si člověk musí do hlavy vtlouci. Židi si to každý rok opakují znova a znova. O velikonocích narychlo snědí berana s hořkými bylinami, s holí v ruce. Ano je to rituál, ale zároveň je to i budování vědomí, že chce-li být člověk skutečně svobodný, musí vědět, kdy vypadnout od pozlátka egyptského luxusu.

Nechci tvrdit, že na luxusu či majetku je něco špatného. Chci jen říci, že je nesmírně obtížné ho odhodit, když Vás táhne ke  dnu – morálnímu, sociálním, fyzickému... Je to jako se zlatem – i to je dobrá věc, ale plavat s ním se nedá. Tuto vnitřní nezávislost na majetku – přípravu na velkou ztrátu – musí člověk systematicky budovat celý život, protože nezřízený mamon už utopil mnoho lidí i společenství.

Nedávno jedna rodina ignorovala opakované výzvy k evakuaci před povodňovou vlnou. Ne, že by je neslyšeli, ale prostě, dokud je i s ročním dítětem nevytáhli hasiči ven, nebyli schopni opustit dům, kde jim hrozilo smrtelné nebezpečí. Nebo třebas katolická církev. Tu táhne ke dnu mimo jiné i touha po restituci církevního majetku, včetně od začátku zbytečných a trapných soudních tahanic o katedrálu. Ale nevztahují se výše zmíněná Ježíšova slova právě na tuto situaci? Co by nám asi řekl, kdyby tu byl? Neslyšeli bychom náhodou: “Svádí-li vás touha po majetku, utněte ji. Lépe je vám vejíti do dalšího tisíciletí jako chudá církev, než nenaplněnými tužbami po majetku skončit na smetišti dějin.”

Neplatí tato slova ale i pro obyvatele zátopových oblastí? Kolikrát je budou muset povodně zatopit, než se rozhodnou odstěhovat se na kopec? Zde hrají velkou roli příklad sousedů a ohledy na ně. Když se najde alespoň jeden statečný, který řekne: “Já už toho mám dost. Stěhuju se, ať to stojí, co to stojí. Nebudu riskovat, že mi to jednou zabije celou rodinu,” tak jeho příklad může usnadnit rozhodování druhých. Najednou pak uvidíme módu – masový exodus ze zátopových oblastí.

Ale jasný úsudek při povodních nezatemňuje jen vazba na rodinný majetek. Je tu samozřejmě celá řada jiných vlivů. Například obyvatele vede snaha zkrátit ten nekončící stres, že místo vyčkávání mají puzení uklízet následky povodně ještě v době, kdy akutně hrozí příchod další povodňové vlny. Mají zkrátka potřebu nebýt pasivní a udělat tlustou čáru za náročným obdobím. Ano, i toto chování je “lidsky pochopitelné”, ale to vůbec neznamená, že dotyčným prospívá. To, že nějaký skon je přirozený, intuitivní a lidsky pochopitelný ještě neznamená, že musí být prospěšný. Vždyť i čistě přírodní odvar z bylin může být prudce jedovatý.