Udivilo mě, jak se mi změnil pohled na sexuální úchylky pouhým faktem, že se mi narodilo dítě. Například když teď parlament zakázal držení dětské pornografie, tak si řeknu, jak bych asi snášel, kdyby mou malou Juditku osahával či nahrával na video nějaký takto postižený člověk. A musím říci, že se mi jen při té představě dělají mžitky před očima. Opravdu si to nedokážu představit. Stejně tak si nedokáži moc představit, že by třeba jako mladá holka pracovala v pornoprůmyslu. Opravdu proto se s dcerou nepiplám, proto do ní neinvestuji desítky hodin volného času, aby pak při jejím videu někdo onanoval.
Na druhé straně dokážu si představit, co je to závislost. Přijdete ráno do práce. V hlavě vám duní, co všechno byste měli něco dělat, ale prostě půlku pracovní doby strávíte surfováním po pornostránkách. Nejste s to zastavit své chování a jen se modlíte, aby si toho nevšimlo IT oddělení. Navíc pedofil je člověk, který neumí milovat dospělou ženu. Zamilovává se do malých holčiček. Jen s nimi se cítí bezpečný. Jen jejich dětské tělíčko v něm dokáže probudit skutečnou sexuální vášeň.
Co na to říci? Snad parafrázovat děda vševěda: “Milí pedofilové, my to všechno víme, ale prosím vás naše děti vynechejte!” Konec konců je jedno, jestli jsou to děti naše či cizí. Zkrátka není možno vytvořit dětské porno, abychom při tom neublížili a nezneužili nějaké dítě. To není stejný případ jako homosexualita, kde je možno najít dospělého člověka s podobným zaměřením. Fakt, že již samotné držení dětské pornografie se stává trestným činem, je jasný vzkaz, že nechceme tolerovat tento průmysl už v zárodku.
Podobně je zakázáno držení mnoha jiných nebezpečných či špatných věcí. Například nemůžeme volně držet zbraně, nejrůznější chemikálie, radioaktivní látky, různé léky ap. Všechny tyto zákazy bez pochyby vycházejí z nedůvěry v příčetnost řadového občana. Ale řekněme si na rovinu, že je to nedůvěra odůvodněná.
Je to jako s krádežemi ve firmě. Máte sto zaměstnanců - 99 jich je poctivých, ale stačí jeden zloděj. Kvůli tomu jedinému člověkovi se musí vše zamykat a hlídat. To zamykání není výpovědí o těch 99, ale o tom jediném zlodějovi. Ano, kvůli tomu jedinému kolegovi musíme tolerovat mnoho ústrků a mít řadu nepříjemným opatření. Je zde ale zřetelný rozdíl od dětské pornografie. U zmíněných věcí totiž máme jistotu, že alespoň někdy mohou být užitečné a že nemusely vzniknout za cenu poškození druhého člověka. Tuto nelichotivou jistotu naopak máme u dětské pornografie.
Každý z nás dělá řadu věcí, které by dělat neměl. Každý máme nějakou oblast, kterou nejsme schopni ovládat, přesto od pedofilů se očekává více. Je třeba, aby se svým problémem začali aktivně něco dělat. Na jednu stranu chápeme, že v mnoha okamžicích svého života nemají své chování zcela pod kontrolou, přesto mezi těmito chvílemi existují poměrně dlouhá období, kdy si mohou svůj problém uvědomit a kdy mohou se sebou začít něco udělat.
Být postižený neznamená jen nemít ruku nebo nohu. Kolik je postižení tělesných, tolik je postižení psychických, ale ty nejsou vidět na první pohled. Přesto jejich překonávání může být stejně těžké jako kompenzování těch tělesných. Sklon ke konzumaci dětské pornografie je právě jedno z nich. V Čechách existuje jistě pár lidí, pro které smazání stažených souborů či skartování pornočasopisů bude představovat nadlidský úkol. Ostatní lidé často vlastní tyto materiály jen ze zvědavosti a není pro ně problém je odstranit a dále nešířit.
Myslím opravdu spíše na ty postižené, že opravdu budou muset hledat často sofistikované způsoby, jak obelstít svou vlastní hlavu. Pokud by totiž došlo na trestní stíhání, tak to nepostihuje jejich nekontrolovatelné chování, ale právě ty chvíle, kdy se ještě ovládat mohou. Například když v nich narůstá vzrušení, tak je vcelku pochopitelné, že v sobě nenajdou dost sil, aby pornografické materiály zničili, ale tuto sílu mohou najít po vyvrcholení. Stejně tak se očekává, že se vystříhají kontaktu s dětmi – nevyhledávat prostředí, kde hrozí nebezpečí, že by své potřeby přestali ovládat. Existuje řada pedofilů, které celý život dokáží tyto sklony udržet na uzdě, ale podmínkou je, že musejí jinak být životně naplnění. Tyto potřeby narůstají s celkovou frustrací a neurotizací osobnosti. Ano, léčba neuróz někdy znamená léta terapie a řešení traumat z primární rodiny. Každopádně vložené úsilí stojí za to, protože se člověku vyřeší mnoho životních oblastí, nejen otázka zvládání sexuálních úchylek.
Na závěr stojí za připomenutí, že problémy většinou nepocházejí od těch sexuálně závislých, kteří si uvědomují své postižení a snaží se ho řešit, ale spíš v těch, kteří svou závislost jen skrývají a vše bagatelizují. Ty většinou poznáme právě podle posunutého hodnotového žebříčku, který naopak na veřejnosti obhajují. Kdejaký sbormistr hlásá, že ho vlastně ty holky milovaly...