Psychické vlivy dlouhé politické kariéry

Mgr. Jeroným Klimeš 2002

 

Profesionální deformace jsou často komické: Když přijdete k jednomu na doktorovi na chatu, uvidíte jak má klasovým obvazem odborně zafáčovaný žebřík, protože se mu prý nalomil. Stejně tak se lidé smějí psychologům, roztržitým profesorům ap. U některých profesí však nejsou deformace až tak směšné, často nejsou na první pohled zřetelné. Položme si otázku, jak ovlivňuje politická kariéra osobnost a charakter. Je možno před postižení politikou uniknout?

 

První vliv začíná výběrem. Ne každý se do politiky hodí, ne každý projde hustým sítem výběru. Jaké vlastnosti tedy selektují budoucí úspěšné politiky? 

1.     Záliba v diskusích a polemikách a schopnost uvažovat na obecné, ideové úrovni

2.     Potřeba ovlivňovat věci veřejné

3.     Loajalita vůči straně a stranickým kolegům

4.     Družnost, výmluvnost, schopnost nadchnout, přesvědčit a vést druhé

5.     Schopnost vyjednávat a uzavírat kompromisy, přizpůsobovat své postoje aktuální situaci a cit pro ni

6.     Sympatický vzhled a poněkud zbytnělé sebevědomí či ego

Úspěšný politik musí mít většinu z nich. Například zesnulý poslanec Křesťansko-demokratické strany Benda měl velmi nesympatický zjev i projev, ale byl to genius kabinetní politiky, který s 0,5% podporou voličů ovládal přibližně 15 % vlády.

Strany v tomto směru provádí důslednou selekci svých členů, která je málokdy optimální. Například ODS vzhledem ke svému autoritativnímu vůdci eliminuje vůdčí typy a selektuje typy spolupracující, až devótní vůči vůdci. US je velmi mladá strana, která vznikla podobně jako ODS nazdařbůh, a nemá vypracované mechanismy získávání nových osobností. Nejlepší a nevyváženější mechanismy kariérového růstu mají v naší politice staré strany – ČSSD a lidovci. Zmíněným pravicovým stranám by velmi prospělo, kdyby je v tomto směru obdivovaly a napodobovaly. Jinak dopadnou jako koalice, tj. chaos, nebo ODS, tj. strana jednoho muže. Když se člověk už jednou propašuje do politiky, co se ním bude dít? 

Syndrom uvařené žáby

Z přírodovědy je známo, že žába vhozená do horké vody okamžitě vyskočí ven. Pokud však žábu vhodíte do studené vody, žába nevyskočí, ani když pak pomalu přivedete vodu do varu. Podobně pomalé procesy deformují mysl a osobnost lidí, kteří subjektivně mají stále pocit, že jsou stejní, že se nemění. To se netýká jen politiků, ale například i takových zdánlivě nenápadných jevů, jako je dlouhodobá neplodnost, nebo postupné změny názorů a postojů dané stárnutím. Politika jako určité náročné prostředí na osobnost a charakter člověka výrazně působí, záleží však na člověku, jak se s těmito nebezpečími popere - k dobrému, ke zlému?

Rychlý vzestup

Rychlý vzestup je největší nebezpečí začínajícího mladého politika, protože mu zabraňuje osobnostně dozrát. Polarizuje do dvou extrémů: Typ politik – frajer, který se chová podobně jako zlatá mládež navíc s poslaneckou imunitou. Typ politik – prosťáček, který nepoznal nic než prostředí strany a politiky, bez osobních zkušeností z jiných oborů, jakým může být například studentský či zaměstnanecký život. Tento typ politika je velmi ovlivnitelný prostředím, například ministerskými úředníky, protože ti bývají chytřejší než on.

Ztráta kontaktu s lidmi

Tento proces je zákonitý a jde ruku v ruce s bohatstvím, mocí a slávou. I když politik sám může mít pocit, že se vůči druhým lidem chová stále stejně, oni se vůči němu už stejně nechovají. Objevuje se vnitřní odstup, který polarizuje chování normálních k lidi vůči politikům. Někteří se stáhnou, jiní se chovají konfrontačně nebo naopak devótně. Tyto procesy jsou však ještě složitější.

Normální lidé si na politické otázky rovněž vytvářejí názor, který však nemohou konfrontovat v rozhovoru s reálným politikem. Jinými slovy komunikace se přechází do fantazijní roviny a lidé si představují politika a modelují si jeho předpokládané reakce. Pokud pak takového politika potkají tváří v tvář, například na před volebním mítinku, začíná se odvíjet komunikace, která byla předpřipravena při sledování televizních novin,  při debatách v hospodě ap. Vzniká tak paradoxní jev: ačkoli při předvolební kampani spolu hovoří dva reální lidé, obsah rozhovoru je ještě po nějakou dobu řízen právě těmito ve fantazii vytvořenými předsudky a nashromážděnými emocemi, které si lidé potřebují vybít. Teprve po nějakém čase ti dva lidé začnou reagovat jeden na druhého jako na skutečné, reálné bytosti. To je jeden z důvodů, proč politikové neradi pořádají mítinky uprostřed volebního období. 

Odosobněný přístup k lidem a problémům

Bez ohledu, jak má politik zbytnělé sociální cítění, objevuje se u nich odosobněný vztah k lidem. Už nepomáhají jmenovitě tomuto člověku, ale nějaké skupině, či dokonce celému lidstvu. Představy politiků o této skupině a jejích postojích jsou rovněž tvořeny větší mírou v nepřítomnosti reálných zástupců této skupiny, tedy ve fantazii politika. Nejvíce se pak projevuje u zákonů, kde osobní zkušenost politika více nebo méně naprosto chybí. Ze sociální oblasti jsou to například otázky léčeben dlouhodobě nemocných a euthanasie, zbavení rodičovských práv u děti z dětských domovů, tabáková reklama směrovaná na pubertální populaci ap.

Zdroj vzrušení

Řadu lidí je politika zdroj vzrušení, například pomocí nadávání na politiky si vybíjejí pocity osobního zmaru. Podobný jev existuje u politiků, kteří ke stejnému účelu využívají politická klání. Jsou politici, jako například byl Jelcin, kteří se utápí v alkoholu a v běžném politickém fungování selhávají. Vstanou však jakoby z mrtvých, když se objeví krize. Ta jim totiž poskytne potřebnou dávku vzrušení. Podobně i Hitler trpěl vleklými depresemi, avšak dostával se do extáze při projevech. Toto závislost na slávě a zaplňování pocitů prázdna politikařením je tedy také jedním z pokušení politiky.

Bojem se stávám podobným svému nepříteli

Málo co činí lidi více podobnými, než je vzájemný boj. Při boji je nutno předvídat myšlení a úmysly protivníka stejně dobře, jako by to byly vlastní myšlenky. Tímto procesem vlastně nepřátelé získávají stejné povahové vlastnosti, a proto tak často vidíme, jak se dřívější nepřátelé na život a na smrt rychle dohodnou, když potřebují, viz koalice kolegů z práce, Klause a Zemana. Překonat následky vleklého nepřátelství není jednoduché. Například ačkoli katolická církev patřila mezi vůdce antikomunistického odboje, nebo právě proto, je to dnes její teologická fakulta, která se snad dosud nejvíce podobá komunistickým školám se všemi jejich praktikami. Jednoduchý recept na překonání nepřátelství neexistuje, ale je třeba mít na paměti, že slepé, programové nepřátelství je škodlivé pro obě strany, bez ohledu na to, kde leží vina a kdo je oběť (vzpomeňme na nepřátelství partnerů po rozvodech).

Bližší je strana, něž-li volič

Český systém poměrně účinně po volbách odřezává politika od voliče a nechává jej pod silným vlivem kabinetní politiky strany. Od kandidáta se vyžaduje velká míra loajality vůči straně, jinak se nedostane na kandidátku (viz poslanec Benda). Na druhé straně člověk nevolí ani jednotlivé lidi, ani strany, ale ten seznam kandidátů, který je mu stranou předložen. V praxi to například znamená dilema voliče: Chci-li podpořit v Jižních Čechách US, musím volit kandidátku, na které vévodí pro mě nepřijatelný Kalousek. Jak tento systém deformuje Kalouska? Přesně podle motta: "Bližší je strana, než-li volič." Jak tento systém deformuje voliče? „To raději nepůjdu volit vůbec.“

Odstraňovat chyby systému

Dlouhodobý pobyt v politice má tedy vlivy, které nejde naprosto odstranit, neboť jsou dány obecnými sociologickými a psychologickými zákonitostmi. Avšak mnoho negativních jevů vzniká nedokonalostí vnitrostranických regulí a naším volebním systémem. Právě tyto aspekty je záhodno změnit. Je to v životním zájmu jak nás voličů, tak celých stran.

Vyšlo v MFDnes 20.07.2002, str. 04