PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2014-09-09
Základní způsob, jak politici ovládají Českou republiku, je prostý. Představte si Vesničku mou střediskovou. Daně, které se tam vyberou od jejích občanů, ale ta obec totiž nedostane. Ty shrábne především Praha, a pak krajská města. Když pak tato vesnička potřebuje cokoli vybudovat, tak na to jednoduše nemá peníze. Pokud je chce, musí na kraj či Prahu a žádat dotace či milodar. Pokud se starosta na kraji znelíbí, nebo jen málo poklonkuje, tak daná obec může třeba celé volební období zapomenout jak na chodníky, čističku odpadních vod či rekonstrukci náměstí. Takto vlastně funguje onen pověstný pragocentrismus, který z lidí ve vesničce mé střediskové dělá vazaly, kteří vydělávají, abychom se my tady v Praze měli dobře.
Druhý způsob, jak se manipuluje voličem, je založen na tom, že lidé chodí po světě a říkají: „Víte, já jsem na matiku blbá.“ Tyto výroky většinou nejsou pravdivé. Pravdivá by byla jiná věta: „Víte, já jsem líná jako veš.“ Ale tu bohužel nikdo neříká. Jenže pokud nerozumíme elementární matematice, tak nemůžeme chápat ani volební systém. Tomu ale rozumějí politické strany, a také toho patřičně využívají.
V České republice je poměr levicově a pravicově orientovaných lidí přibližně 1:1. To je tedy podobné, jako když si házíte mincí. Bude-li se vybírat do zastupitelstva třeba 30 lidí, kolik musíte mít voličů, abyste tento poměr objevili s přesností na jednoho člověka? Jinými slovy abyste zjistili, že je to 17:13 a ne jinak. Nejsem statistik, ale odhaduji, že bohatě stačí nahodilý vzorek deset tisíc voličů. K čemu je tedy potřebná tolik propagovaná volební účast, když v tomto změřeném poměru nám jen upřesňuje počet desetinných míst v tomto poměru (17:13=1,3 nebo 1,307 nebo 1,3076923077)? Tato „přesnost“ přeci nemá žádný vliv na výsledný počet zastupitelů té či oné orientace? Jinými slovy obecně pojatá volební účast (jestli přijde 10 nebo 90 % voličů) nemá žádný vliv na výsledek voleb. Důvod verbování k účasti leží v tom, přesvědčit určitý druh voličů, aby chodil k volbám. Proto by bylo dobré, aby k volbám chodili spíše voliči poctiví a chytří, než ti vypočítaví, nebo hloupí.
Na přednáškách se ptám, jaká je nejlepší obrana proti manipulátorům a psychopatům. Nevzpomínám si, že by někdy někdo znal správnou odpověď, které je však zcela prostá: „Nemusíte být chytřejší než on. Stačí si zapamatovat obličej toho, kdo vás už jednou napálil a tomu se napříště obloukem vyhnout.“ Ano, krokodýla ani psychopata nepřevychováte tím, že mu dáte ještě jednu šanci. Sledujte a snažte si zapamatovat, jak se který politik chová, a co v minulosti udělal a co prosazoval. Otíkovi ve Vesničce stačilo toto „politické minimum“ ke slušné orientaci v chaosu jeho vesničky. Proč téže schopnosti nevyužívají i normální voliči?
Důvod je prostý - dost dobře nemohou, protože nerozhodují o tom, kdo se ocitne na volitelných místech kandidátky. Proto je dobré si říci, k čemu jsou dobré hlasovací lístky s desítkami jmen na zcela nevolitelných pozicích, když by stačila kandidátka s šesti lidmi, protože je jasné, že víc hlasů než na šest lidí ta strana stejně nedostane. I to je jen manipulace s voličem:
Babička se podívá na 65. místo kandidátky: Uvidí tam Karla: „Jééé, to je náš Karlík. Tomu dám hlas.“ Bohužel jemu hlas nedala. V podstatě ho nedává ani straně jako celku, ale jen tomu kandidátovi, který zrovna leží na hranici mezi zvolitelným a nezvolitelným místě, tedy místo Karlovi dává svůj hlas neznámé Jiřině na 4. místě. Jinými slovy volební systém je nastaven tak, aby obyčejní voliči měli na výsledky voleb minimální vliv, takže jsou nuceni volit stejné tváře, o kterých dobře vědí, že je zase pokoušou. Podle pravidla menšího zla volí tedy jen toho, kdo kouše méně.
O výsledku voleb totiž vlastní volby rozhodují pramálo. Ty nejdůležitější jsou volby v rámci politických stran, které rozhodují, na kterém místě kandidátky se kdo umístí, čili tzv. primárky. Ty jsou ale ještě více neprůhledné a zmanipulované než vlastní volby. Zde bývá ve většině stran pragocentrismus ještě více zažrán, neboť pražské centrály politických stran většinou mohou ovlivnit, ne-li nařídit, kdo v jakém kraji bude na volitelných místech. I zde by nebylo těžké najít opravné opatření - například že výsledné pořadí zvolených zastupitelů by určil výlučně počet preferenčních hlasů. Kdo by jich v dané straně měl nejvíc, získal by i první místo v pořadí. O tom, kdo ve skutečnosti byl na volitelném či nevolitelném místě, by se tak politici dozvěděli až po volbách. Pak by i náš Karlík na 65. místě měl stejné naděje jako Jiřina na 4. a mělo by smysl mu dát svůj preferenční hlas.
Ano, mezi politiky je více manipulátorů a psychopatů než v normální populaci. Pochopitelně moc je láká jako pivo šváby, proto lezou do politiky a ne do charity. Chtějí vládnout, ne pomáhat. Tak bylo, je a bude. Chtějí-li se ale tomu bránit normální lidé, kteří nemyslí jen na sebe, musejí především využívat své schopnosti - paměť, učení a inteligenci. Paměť, aby zapamatovali, jak se ten který politik choval v minulosti. Učení, aby se naučili statistiku, volební systémy a principy, jak je manipulátoři zneužívají. A nakonec nebýt líní využívat naplno svou inteligenci, protože manipulátoři byť jen ve svůj prospěch tu inteligenci naplno bezpochyby využívají.
Křivdili bychom však politikům, kdybychom je plošně považovali za bezcharakterní psychopaty. To nejsou, bohužel se mezi ně se rádi vtírají ti egocentričtí manipulátoři. Tím spíš je orientace v politickém mumraji složitá a vyžaduje od nás jistou dávku úsilí, abychom při volbách podpořili tu stranu, která vypadá poctivěji než ty ostatní. Ano, ovlivnit to můžeme sice minimálně, ale můžeme. Hlavně nás to nic nestojí - udělat si procházku do volební místnosti. Jak jsem řekl, potřebujeme přesvědčit, aby k volbám chodili ti chytří a poctiví voliči. Pokud takový jste - jděte k volbám, pokud jste hlupák nebo prospěchář, tak raději zůstaňte doma.