Přechod z vysoké politiky do civilního života je náročné období, protože politik se musí především vypořádat s citelným zpomalením životního tempa. Když je člověk v jednom kole, odsouvá denní snění. To znamená, že události sice žije, ukládá je do paměti, ale nestačí je v denním snění probrat, zpracovat, promyslet souvislosti. Jakmile vypadne z vysokého tempa, tak najednou proti jeho vůli začne do jeho mysli vskakovat spousta zpravidla nepříjemných vzpomínek a dotyčný je musí, ať chce nebo ne, jednu po druhé zpracovávat. Ve vysokém tempu často nasekal chyby, které se mu teď vracejí ve vzpomínkách, a tak se třeba hádá s představovanými protivníky, jestli měl nebo neměl právo se tak zachovat. Tento proces je velmi nenápadný, protože jeho průběh se neukládá do dlouhodobé paměti. Například většina z nás víme, že nám něco běží hlavou, když jedeme sami autem nebo když myjeme nádobí, ale pokud se vás zeptám, na co jste mysleli včera při cestě do práce, budete asi marně pátrat v mysli - prostě se to nikam neuložilo.
U vrcholných politiků vzniká po odchodu pocit, jako by najednou chcípl pes. Sedí opodál hlavního děnní a koukají se na ten kolotoč, ze kterého před nedávnem spadli. Psychicky tam stále patří, ale fakticky už ne. Právě tato kombinace přetlaku vzpomínek a myšlenek v kombinaci s pocitem, že nemají v běžném životě do čeho píchnout - vytváří to, co se v psychologii označuje za poruchy přizpůsobení na novou situaci. Pro srovnání stejná porucha je odpovědná i za to, že pro trestance jsou nejhorší první tři měsíce ve vězební věznici, ale potom si si člověk začíná pomalu na vězení zvykat, takže i trest odnění svobody ztrácí svou účinnost.
Bohužel přetlak, který vytvářejí pocity prázdna, je nepříjemnější než jakýkoli pracovní stres. Člověka nic nebaví. Mírnou úlevu mu přinese, když by mohl svůj přetlak myšlenek někomu sdělit. Ale problém Paroubka je, že o jeho rozumy nikdo nestojí - nejen MFDnes, ale dokonce ani Právo. Sděluje tedy své myšlenky alespoň Facebooku a jiným blogům. Nedá se popřít, že by to nebyla komunikace, protože jeho počínání tam redaktoři sledují, ale ve srovnání s minulostí je to hubený úlovek.
Výhoda pro čtenáře je, že tyto myšlenky nejsou moc cizelované. Jsou takové výkřiky psané z vnitřního přetlaku, pravděpodobně odesílané hned v zápětí, co byly napsány. To je sice běžná praxe, ale každý, kdo dbá na svou internetovou stopu, by se toho měl vyvarovat. Než něco pustíme do světa a okolnosti to umožňují, odložme to na příští den. Mnoho hloupostí pak upravíme podle přísloví: Ráno moudřejší večera. Jinými slovy je pravděpodobné, že Paroubek nám mezi řádky svých internetových výlevů prozradí i to, co sám nechce.
Právě tento přetlak z pocitů prázdna nám dává tušit, že Paroubek za pár měsíců bude mít urgentní puzení se vrátit do politiky. Sám se sebou v klidu nevydrží, proto se ještě rád vrhne do dalšího politického hašteření. Jestě není tak starý jako jezevec z Vysočiny, takže se máme na co těšit.