Odpusťte mi tento výkřik do tmy...
PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2025-06-08
Dřívější ideál svobodného občanství je v posledních letech těžce zneužíván a vede k týrání úředníků, zdravotních sester, učitelů, pěstounů, policistů a obecně všech pomáhajících profesí. Stát nechává své pracovníky na pospas psychopatům a bezcharakterním lidem, což vede k tomu, že jen málokdo je ochotný tyto pomáhající profese dělat.
Od devadesátých let započala výchova k individualismu a egocentrismu, kterou vcelku dobře vystihuje reklamní heslo: „Nevaž se! Odvaž se!“. Šíření těchto ideálů vedlo k celkovému zhrubnutí populace, nárůstu rozvodovosti, úpadku školství atd. Tito, tehdy dospělí, dnes starci, končí život a svou frustraci ze stáří a marnosti svého života si vybíjejí na zdravotnickém a pomocném personálu, protože být agresivní na doktory si troufají o dost méně. Jsou ale stejně hulvátští, jako kdysi byli na zaměstnance svých firem či partnerky. Tehdy to ale považovali za cool chování, hodné dravého, úspěšného podnikatele.
Právníci dosud nepochopili, že dle výzkumů psychiatrů minimálně třetina populace je nositelkou nějaké vážnější psychiatrické diagnózy [1]. Stejně tak my, odborníci jiných profesí, jim nejsme schopni vysvětlit, že fakticky (de facto) omezení na svéprávnosti se týká dobře 10 % populace, ale právní (de iure) omezení způsobilosti je méně než 1 %. Například lidi s demencí fakticky neví, kde jsou, v jakém městě, jaký je rok, co je to za člověka, co s nimi mluví. Prostě nejsou orientovaní prostorem, osobou, časem ap. To ale právníkům vůbec nevadí, považují je za de iure plně způsobilé přepsat dům na někoho jiného. Právníci takovým zcela nemocným lidem odpírají jakoukoli právní ochranu a nechávají je na pospas všem podvodníkům a psychopatům. Ale také zabraňují, aby sociální pracovnice měla klíč od jejich bytu a mohla jim donést oběd - nařídit to je prý příliš velký zásah do osobnostních práv.[3]
Právníkům je třeba neustále připomínat, že nekonečným cizelováním své vymazlené teorie lidských práv se už dostali mimo zdravý rozum, kdy jejich teorie nereflektují tvrdou realitu, ve které žijí ty profese, které na rozdíl od nich stojí nohama na zemi. Chránění lidských práv nikoho či dokonce agresorů vede k reálnému poškozování a týrání těch, které by měl stát především chránit. Jedná se především o nekonečné odkládání právního rozhodnutí (např. u sexuálních zneužívání), neochotu umravnit psychopaty a bezcharakterní jedince (např. ve střídavé výchově), faktické paralyzování sociální práce (odmítání omezit způsobilost reálně nemocných lidí) [4].
V každé učebnici psychiatrie se dočteme, že lidí jen s Alzheimerovou chorobou je v populaci 2 % (prevalence). Chápou právníci, že to v ČR znamená 200 000 lidí (město velikosti Plzně), z nichž dobře 50 000 lidí je již ve stádiu, kdy jsou reálně nezpůsobilí k prakticky všem právním úkonům? Ano, znamená to, že je třeba sehnat 50 000 opatrovníků jen pro lidi s touto demencí. V každé městě s deseti tisíci obyvatel by měl být ústav s 200 lůžky pro tyto a podobné pacienty. Tím by se měli politici s právníky zabývat především, protože tam budou za pár let ležet i oni. Politici jsou nejčastěji ve stádiu pozdní dospělosti, ergo za dvacet let dvě procenta z nich uvítá, že se zasadili za vznik takových ústavů.
Politikům jsou ale problémy učitelů, zdravotních sester a ošetřovatelů, stejně jako nemocných lidí zcela ukradené, protože řeší podzimní či jiné volby [5]. Zkrátka tato společnost se mění tempem, na které přebujelá, chaotická, ergo nefunkční legislativa není schopna reagovat. Takže jsme v patové situaci, kdy je těžké nekritizovat stávající, nestabilní a zhoršující se stav.
Když už stát není ochoten či schopen tyto lidi řádně finančně ohodnotit, tak by je měl oceňovat nefinančně - úctou a ochranou jich samotných i jejich profese. Za Rakouska-Uherska požíval úředník či jiný státní úředník moci a úcty srovnatelné s dnešním soudcem. Když už si je Habsburk platil, tak si jich také vážil a chránil je. Ale dnes když je někdo učitelem, policistou, zdravotní sestrou, úředníkem či pěstounem, tak má pocit, že je dobrý jen na to, aby byl boxovacím pytlem pro všechny agresory, co jich v tomto státě žije.
Například když se odebere dítě rodičům, kteří je týrali, a dá se pěstounům, tak je mimo zdravý rozum, když stát nechává biologické rodiče šikanovat tyto vybrané a státem placené pěstouny. Proč to dítě stát odbíral? Proč platí pěstouny, když dál nechává dítě na pospas morálně a psychicky narušeným biologickým rodičům?
Stejně tak na základních školách je jisté procento nevzdělavatelných dětí, protože jejich rodiče pohrdají vzděláním a systémem. Právníci jsou zřejmě přesvědčeni, že antisociální porucha osobnosti je jen fikce z bájí a pověstí. Bohužel ne, jejích nositelů jsou desítky tisíc v ČR (cca 1 %). Ti a jejich děti paralyzují výuku v těch třídách, do kterých přišli. Ochrana učitelky a dětí počestných rodičů je vcelku nulová, prostě všichni se musí podrobit šikaně nemocných a agresivních, protože ti se zaštiťují lidskými právy [2].
Když žijeme v období, kdy pozorujeme neustále zhoršující se situaci, je třeba co nejdříve začít s preventivními opatřeními, protože už nyní se ukazuje, že porevoluční generace jsou obtížně zaměstnatelné, nad míru neurotické, s minimální frustrační tolerancí a vcelku nulovým zájmem o věci veřejné.
Jinými slovy až odejdou do důchodu a pomalu vymřou předrevoluční ročníky, upadne společnost do chaosu, kdy naprosto převládnou natažené ruce žádající sociální a jinou podporu nad těmi, co jsou schopni pracovat a tuto podporu poskytovat. Těžko čekat, že v tom nestabilním stavu bude čas přetvořit náhled na tuto problematiku s ním i odpovídající legislativu. Obavám se proto, že stáří mých dětí se bude odehrávat v mnohem tvrdším, krutějším, bezohlednějším prostředí, než bude moje stáří a smrt (odhadem do 20 let).
Na toto je dobré pamatovat, když se podíváme na své děti, co hnijí coby singles v mamahotelích s digitální závislostí - neschopných práce, neschopných partnerských vztahů, neschopných nasazení pro společnost, bez základní orientace v běžných nárocích života [6]. Prostě děsivě narůstá poměr těch, kteří potřebují být ošetřovaní, nad těmi, co jsou schopni či ochotni ošetřovat. Proto je třeba teď velmi rychle začít ve veřejném prostoru oceňovat a chránit všechny ošetřovatelské profese sensu lato, protože jak dnes nastavíme jejich úroveň, tak budou snesitelné a humánní život a staří zejména našich dětí, ale samozřejmě i naše.
Literatura
1. Dragomirecká E., Baudiš P. , Smolová E., Dzúrová D., Holub J.: Psychiatrická nemocnost obyvatel České republiky. Čes. a slov. Psychiat., , 2002, No. 2, pp. 72-80.
2. Klimeš Jeroným, Adam Zdeněk, Klimešová Michaela: Dysthymie. Každodenní realita pedagoga. Časopis Prevence, číslo 3, ročník 20, 2023, online: http://klimes.mysteria.cz/clanky/psychologie/dysthymie_pedagogika_Klimes_Adam_Klimesova_male.pdf
3. Klimeš Jeroným (1997): Dispozofobie a jiní chudáci, na kterých se podepsala lidská práva. Online: http://klimes.mysteria.cz/clanky/psychologie/dispozofobie.htm, http://disposofobie.klimes.us
4. Klimeš Jeroným: Lidské právo na vši aneb Zastáváme se slabších, i když nejsou v právu. 2016. Online: http://pravonavsi.klimes.us
5. Klimeš Jeroným: Pražák nemůže dostat Alzheimera. 2024 Online: http://www.klimes.mysteria.cz/clanky/ostatni/pfka/vyrocni_zprava2024.htm
6. Klimeš Jeroným: Vyhýbavé strategie mladých, sebepoškozování a sebevraždy. Přednáška a presentace 2025; Online: http://klimes.mysteria.cz/zpravodaj/odkaz_na_clanek.php?id=37363e3d6b