PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2014-10-08
Když se dřív krotili koně, chovatelé jim svazovali nohy, dávali jim pytle písku na záda a bili je, protože museli zlomit jejich odpor či strach z člověka. Před přibližně padesáti lety přišel jeden americký kovboj s převratnou a hlavně bezbolestnou metodu krocení koní. Tu objevil díky tomu, že se sám naučil mluvit řečí divokých mustangů, které pozoroval jako kluk v prérii. Když pak už jako starý bilancoval svůj život, řekl větu, kterou mu můžeme jen závidět: „Mým cílem v životě vždy bylo, abych svět zanechal v lepším pořádku, než jaký jsem ho našel - pro koně i lidi.“(*)
Je příjemné vědomí, že po sobě zanecháváme svět v lepším stavu, než jaký by byl bez nás. Kupodivu není to až tak těžké. Opravdu mnohdy stačí málo. Například když nyní procházíte tímto krásným lesem, snažte se, aby po té, co jej opustíte, v něm bylo méně odpadků, než kdybyste do něho vůbec nevstoupili. Stačí se jako lékaři držet Hippokratovy přísahy a ctít zásadu: „Především neškodím(**)“ Tedy uklidím si po sobě alespoň ty odpadky, které sám produkuji.
Ti, které tento lékařský minimalismus neuspokojí, se mohou navíc pokusit o pozitivní odpadkovou bilanci. Totiž odnést z lesa více odpadků, než kolik jich sami vyrobí. Ano, znamená to občas se ohnout a zvednout nějakou tu pet lahev, kterou tam odhodil nějaký poberta, a ujít s ní 300 metrů k nejbližší popelnici. Pravda není to žádná velká oběť(***), ale přesto je nad psychické síly většiny lidí. Tedy ten, který to dokáže, rozhodně není obyčejný člověk.
Někomu možná pocit vyjímečnosti nestačí a táže se: „Co za to?“ Doporučuji Vám toto: Zkuste to párkrát udělat a za chvíli zjistíte zajímavý psychologický jev: Začnete tento les považovat za svůj. I když to nebude napsáno v žádné katastrální knize, přesto najednou to bude mít napsáno v srdci: „To je MŮJ Klánovický les!“ Stanete se najednou šťastnými majiteli tohoto lesa.
Je to asi takový rozdíl jako po svatbě a před rozvodem: Šťastní novomanželé sdílí jeden byt o 50 m2. Protože se oba po tom bytě mohou volně pohybovat, každý má k dispozici 50 m2, čili dohromady virtuálních 100 m2. Když se začnou hádat a vyhybat se sobě navzájem, začnou ten byt naopak krájet, až na konec zjistí, že každý je, ne virtuálně, ale zcela reálně zavřený v jedné místnosti o 10 m2 a ještě navíc nespokojený. Stejně tak funguje i šťastné vlastnictví tohoto lesa, které získává ten, kdo do něj investuje nějakou energii, například ten, kdo si jej uklidí. Konec konců své domovy si též uklízíme.
Pro zájemce o Klánovický les máme další dobrou zprávu. Dostanou se do společnosti horních 100 lidí, protože koše, které zde občas naleznete, nevyváží obec, ale právě tito dobrovolníci z nedalekého okolí. Ti čištění lesa věnují každý rok dva víkendy svého času. Proto čím více odpadků z lesa vynesete, tím lépe bude náš les vypadat. Za ně i za sebe Vám děkuji i blahopřeji k láci, kterou, řekněte sami, neuděláme každý den.
(*) Monty Roberts: Muž, který naslouchá koním. Knižní klub, Praha, 2010
(**) Primum non noceo.
(***) Dá se ekonomicky ukázat, že jedno ohnutí k zemi lidé oceňují na 1 Kč i s DPH.