PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2012
Když se podíváme ven z okna na oblohu vidíme oblaka, mraky. To je v podstatě jen mlha, vodní pára, která se sráží na částečkách prachu na hranici rosného bodu. Řeknete si – no co, pára. Ale díky této srážející se páře, vzniká déšť, a tak může existovat život na pevnině - mohou zde růst stromy a jiné rostliny, zvířata a konec konců i my lidé. Ale voda se stává parou jen, když jí přidáme nějakou energii, nějakou sílu, která jí umožní odtrhnout se z vodní hladiny, ze šedého průměru a stoupat k výšinám. Energie není voda. To je nějaká, k vodě přidaná hodnota.
Podobné je to s námi lidmi. Když ponecháme lidi samospádem žít, pak děti dají přednost televizi před knihami, počítačovým hrám před aktivním trávením volného času, sladkostem před zdravou stravou. I do nich musíme neustále pumpovat nějakou přidanou výchovnou energii, aby z nich vyrostly řádní lidé, za které se rodiče nemusejí stydět. A netýká se to jen našich dětí, ale i nás dospělých.
Proto dnes pořádáme tuto akci – Místo přátelské rodině – protože tuto energii, která nás pozdvihuje k výšinám lidských možností není to, kam spontánně inklinuje lidská psychika. Proč neděláme akce město přátelské asfaltu a betonu či firma přátelská podvojnému účetnictví? Protože to není třeba, ty vznikají samy. Zde není co kompenzovat, co vyvažovat. Ale musíme dělat akce stylu Místo přátelské rodině, protože přese všechny vznešené řeči žijeme v době, která je dětem a rodině nepřátelská, a to mnohem více než v minulosti.
Kariéra versus děti
Já mám tři děti a věnuji se jako psycholog rodinným otázkám. Vidíte však zde okolo mě nějaké mé děti? Proč? Protože moje práce je v podstavě vylučuje – s presentací mi nepomohou, na přípravu tohoto projevu potřebuji klid, který doma nemám, při mých přednáškách se děti nudí čili zlobí. Tedy i moje kariéra pro-rodinného psychologa se v praxi vylučuje s pro-rodinným chováním. Co má pak říci manažer firmy na elektrosoučástky? Kdo přesvědčí mě, že se mám vzdát části své kariéry – knih, konferencí, článků, abych měl čas na své děti? Abych o nich jen nemluvil, ale i své ideály naplňoval v praxi? Kdo přesvědčí firmy, že se mají vzdát části svého zisku, aby jejich zaměstnanci měli více času na své rodiny? Jak vyvažovat toto pro-rodinné úsilí s tím, aby firma stále zůstala konkurenceschopná?
To je hledání moudrosti, které je celoživotní. Jako energie povznáší vodu k nebesům, tak právě tato těžce dobývaná moudrost je to, co lidi povznáší nad jejich ubohost – nad plynové komory, rozvodové války o děti, korupci, podvody a lži. To je ta přidaná energie, přidaná síla, která obyčejného člověka ze šedého průměru pozvedá kamsi k vrcholům jeho možností.
Důstojné stáří versus „od čeho je euthanasie, dědku?“
Věřím, že všichni zde dokážete aplikovat má slova na oblasti svého počínání a na své životy, ale přesto bych zde zmínil jednu oblast, která je chronicky zanedbávaná. Tou je stáří. Je třeba připomenout, že jsme to my – lidé v produktivním věku, kteří dnes nastavují podmínky, jak budou umírat nejen naši rodiče, ale též my sami. Jak si do ustele, tak si lehne. To platí i pro smrtelnou postel. Dnes se v České republice seženou peníze na běžkařské dráhy v nížinách, plánují se olympijské hry, kde jenom za nereálné projekty se utrácejí desítky miliónů. Ale na to, aby se povznesla úroveň léčeben dlouhodobě nemocných, na to peníze nejsou. Je to jako v dětském domově. Lehce se seženou dva miliony na to, aby se instaloval kamerový systém, který děti sleduje i na záchodech, ale není v této republice síla, aby se sehnal vychovatel, který si s dětmi bude povídat od šesti do osmi večer. Stejně tak snadněji se v Parlamentu prosadí euthanasie, která se v praxi bude vynucovat stylem: „Neotravuj, dědku, od čeho je euthanasie.“ než abychom si prosadili města přátelská stáří. Proto opravdu oceňuji, že zde v Prachaticích, v domě pro seniory se stýkají děti se seniory a spolu dělají třeba hnětýnky o posvícení, protože tímto Prachatice o sáhy překonaly obecnou úroveň České republiky.
Ano, je třeba mít na mysli, že pokud si to nenastavíme my, tak naši poslanci mají úplně jiné starosti. Podle nich budeme asi umírat na kladině. Stejně musíme našim dětem názorně a opakovaně připomínat, že se mají chovat uctivě ke všem starým lidem a že v našem stáří se o nás budou muset postarat, protože Bůh ví, jak to nakonec dopadne s důchodovým systémem a inflací.
Závěr
Na závěr bych rád ještě jednou poděkoval nejen Vám všem, kteří jste byli oceněni, ale všem, kteří usilujete o svět přátelský rodině. Rád bych Vás povzbudil. Ano, jsme to my, kdo se snaží ten svět udělat lepším, který snaží ho pozvednout k nebesům, i když víme sami, jak často musíme jít proti proudu, jak je to nevděčná práce, jak se musíme vzdávat svých zisků či požitků. Stojí to hodně energie. Je to však stejné jako s tou vodou na počátku mé řeči. Bez této energie se tento svět nestane hezkým místem pro žití...