PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D., Rudolf Šindelář 26. 02.2022
Ve středu šli do práce a ve čtvrtek už na Ukrajině zabíjeli nepřítele. Uznávaný psycholog vysvětlil, co se ve válce v člověku odehrává.
Ve čtvrtek ráno zaútočila ruská vojska podle ukrajinské pohraniční stráže z území Ruska, z Běloruska i z poloostrova Krym, který Rusko anektovalo v roce 2014. Na Ukrajině platí po ruském útoku válečný stav a prezident Volodymyr Zelenskyj (44) nabídl zbraně všem Ukrajincům, kteří se chtějí ruské armádě postavit. Ke ztrátám na životech došlo na obou stranách. Pro redakci ŽivotvČesku.cz vylíčil psycholog Jeroným Klimeš (54), co se odehrává v člověku, který musí během válečného konfliktu, aktuálně na Ukrajině, vzít zbraň a zabíjet. Co je hnacím motorem, zda lidé v boji mají strach a jaké psychické potíže je čekají po válce?
Z Ukrajiny sužované útoky ruských jednotek prchají k západní hranici tisíce lidí. Nejen z Kyjeva a z měst na východě země, ale i ze západní Ukrajiny. Lidé mají obavy o život. Bojů se účastní jen vojáci a muži, kteří dostali povolávací rozkaz či dobrovolníci, kteří brání své rodiny, domovy, vlast před agresorem.
Když ruská armáda v pátek vystupňovala své útoky, Zelenskyj slíbil, že zůstane v čele své vlády navzdory vážnému osobnímu riziku. "Máme informace, že do Kyjeva vstoupily ruské sabotážní jednotky. Jsem cíl číslo jedna," řekl Zelenskyj podle serveru Ukrajinskaja pravda.
"Soudě podle válečných zvyklostí existují seznamy lidí, což naznačil i ukrajinský prezident, kteří se budou okamžitě likvidovat. Například po konci války v roce 1945 byl podle jednoho takového seznamu ruské armády zlikvidován otec herce Petra Nárožného. Spousta Ukrajinců tedy bojuje nejen o majetky, svou vlast či životní styl, ale i o holý život, zejména pokud tuší, že jsou na nějakém takovém seznamu. To je tedy hnací motor, který velí člověku vzít zbraň a bojovat, protože de facto nemá na výběr," vysvětlil pro ŽivotvČesku.cz Jeroným Klimeš, co je primárním důvodem, že se Ukrajinci brání odhodlaně ruským agresorům s vědomím toho, že pro řadu z nich jsou to tak jako tak poslední dny života a nikdy už nespatří své nejbližší.
V klidu je člověku cizí pomyšlení, že by musel jít bojovat a riskovat život. V případě válečného konfliktu je situace jiná. Odbornou veřejnosti uznávaný psycholog upřesnil, že evoluce člověka naprogramovala psychiku na situace, které mohou přinést smrt. Ve válečné vřavě se člověk dostává do stresu a ten vypíná strach. Dokonce i fyzickou bolest člověk nemusí pociťovat.
"Voják před útokem samozřejmě strach pociťuje - proto si také vojáci nahlas zpívají, aby si zklidnili dech. Ale přímo v boji už strach mizí. Stres se ale jinak projevuje u mužů a u žen. Ženy stres spíše znehybňuje, říká se tomu reakce mrtvého brouka čili inhibice. Naproti tomu, muži či vojáci se dokáží ve stresu čile pohybovat, takže jsou schopni jednat i za situací, kde jim jde o krk," odpověděl renomovaný psycholog na dotaz redakce, zda v boji je přítomna obava ze smrti.
Lehká situace nenastane ani po ukončení války. Řadu z nich totiž čeká posttraumatická stresová porucha čili syndrom válečných veteránů, což je opožděná reakce na traumatickou událost (*PTSP či PTSD, z angl. Posttraumatic Stress Disorder, někdy též posttraumatický stresový syndrom PTSS, pozn. red.*). Projevuje tím, že postižený si opakovaně přehrává trauma v myšlenkách, snech a fantaziích a snaží se vyhýbat místům či situacím, kde k události došlo. „Například moje stará sousedka, když byla nucená projet Terezínem, skrývala hlavu pod svetr, aby nemusela vidět místa, kde strávila dětství,“ pokusil se Jeroným Klimeš nastínit, co se následně v míru odehrává v člověku, který byl přímým účastníkem válečných událostí.
"Když voják ve válce střílí do lidí, tak v té chvíli to na jeho psychice není tolik vidět, protože není čas o tom přemýšlet. Vzpomínky se ale napěchují do paměti a čekají na klidné období. To nastane po válce. Rodina griluje na zahradě, veterán sedí v sedačce. Je klid, bezpečí, a tak hlava začne šrotovat vzpomínky z války. Ve vzpomínkách znovu střílí do lidí, co ho prosí o milost. Zase vidí střeva, co vypadla z jeho kamaráda Jirky atd. Teď ho vyruší malý klučík, který, aniž to tuší, vstoupuje do hlavy, která vzpomínkami přímo uprostřed boje. Veterán na něj začne řvát, co mu jako Jirka udělal? Okolostojící lidé vidí najednou scénu šíleného člověka a říkají mu: “Co blázníš? Se nic neděje! Ten kluk ti přece nic neudělal!“ Mají pravdu a nemají - v realitě se opravdu nic neděje, ale právě proto v hlavě duní nezpracované vzpomínky, výčitky a jiná traumata. Veterán najednou přestává být schopen fungovat ve společnosti, rozpadá se mu manželství, není schopen pracovat, utíká se k alkoholu, který ho má katapultovat pryč od dotírajících vzpomínek. Zkouší se vyhnout všemu, co nějak připomíná minulost. Bohužel právě klid je to, co spouští omílání těchto vzpomínek v denním snění. Vzpomínky sice postupně slábnou, ale definitivně odchází do hrobu až s daným člověkem. Podobně jako rozvod není nejhorší přes den, kdy je shon, ale večer, když je klid," rozvedl pro ŽivotvČesku.cz psycholog Jeroným Klimeš s tím, že posttraumatický stresový syndrom se rozvine přibližně u každého třetího veterána. “Z války se společnost vzpamatovává tři generace. Ještě dnes jsou v některých rodinách patrné následky Druhé světové války, ale ve většině rodin je už dnes přebila novější traumata. Na Ukrajině tedy začínají od znova - roztrhaná těla blízkých, znásilněné ženy, děti. Vzpomeňme na válečné vzpomínky Květy Fialové - i ty odešly až s ní...“