Jednou mě pozvali studenti z první lékařské fakulty na pitvy. Půjčili mi bílý plášť a vyrazili jsme. Na několika stolech ležela mrtvá těla v různé míře "rozpitvanosti". Pamatuji se na jeden detail, který mi utkvěl v mysli. Všiml jsem si, že jedna žena měla namalované nehty na nohou. Silně na mě zapůsobil ten kontrast: Na jedné straně zřetelná ženská potřeba vypadat krásně a na druhé straně mít vypreparované orgány a oddělené končetiny rozložené po celém stole. Když jsem pak v pozdním odpoledni odcházel po Karlově náměstí, přemýšlel jsem, zda si mohu dát Tatranku, jestli se mi neudělá zle. Naštěstí neudělalo.
Ryze teoreticky by mi mohlo být jedno, jestli si budou koulet studenti s mým mozkem po stole a potit se při hledání hipokampu, protože tou dobou už mě to bolet nebude, ale na druhou stranu úcta k mrtvým je úctou k životu, i když to zní paradoxně. Když si nevážíme vlastního života, když například nenávidíme své tělo, tak nám je zpravidla jedno, co se s ním bude dít po naší smrti. Jestliže už takhle máme pocit, že jsme lidem na obtíž, tak nechceme je ještě po smrti otravovat svou zatuchlou mrtvolou. Jestliže nám něco podobného čas od času proběhne hlavou, tak to můžeme brát jako známku toho, že náš přístup k životu není zcela zdravý. Protože jak říkám - na postoji ke smrti se ukáže, jaký máme postoj k životu.
S výstavou Bodies je to ještě složitější. Jestliže se rozhodneme, aby naše tělo po naší smrti šlo na pitvy, poslouží to ke vzdělávání studentů. Vcelku chvalitebný úmysl, ale pořadatelé výstavy však nemají tento souhlas ve většině případů. Natož aby měli souhlas k tomu, že mohou vystavovat tělesné pozůstatky v různých pozicích, které nemají se vzděláváním nic společného. Nemusíte být znalcem anatomie, abyste pochopili, že z kostí hrající baseball nevyčtete nic víc než z kostí ležících na pitevním stole. Výstava se tváří jako "vědecká", ale řekněme si na rovinu, že je to pouhý komerční tahák. Nedobrovolná reality show mnoha zapomenutých lidí, kteří se již nemohou bránit.
Taková výstava neobstojí, ani jako motivace pro děti. Dětem v žádném věku pravda neuškodí pohled na mrtvého člověka. Není žádný problém, když vidí na pohřbu otevřenou rakev a v ní svého dědečka. Oni totiž v tom těle nevidí anonymní kosti a šlachy, ale ten život a zážitky, které s dědou prožily. K jeho tělu se budou chovat se stejnou úctou a láskou se chovaly ke živému dědovi.
Často kritizujeme lékaře, že o pacientech mluví jako o orgánech a ne o lidech: "Kde máme ten žaludek?" ap. Stejně tak při motivaci dětí ke studiu mediciny potřebujeme, aby je ke studiu táhla potřeba pomoci onomu milovanému dědečkovi a ne odosobněný kuriózní zájem o vnitřnosti. Všimněme si, že výstava se příznačně jmenuje bodies (těla), a ne people (lidé).
I když neustále pociťuji nedostatek znalostí zejména z anatomie mozku, přesto si myslím, že návštěva této pokleslé výstavy se neslučuje ani s mou profesí, ani zásadami. Třebaže snesu pohled na mrtvé tělo, obávám se, že bych si po tom zážitku už asi Tatranku nedal.