Jsou věty, které slýcháváme tak často, až máme skoro sklon s nimi souhlasit. Sice se nám na nich něco nelíbí, ale vpravdě neznáme pořádnou námitku, jak s nimi polemizovat. Mezi tyto obecně rozšířené pravdy-nepravdy patří i věta: "Svatba je jen formalita. Nějaký papír vztah nedělá." Opakovaně potkávám ženy, kterým sice tato věta nevoní, ale tak nějak mají pocit, že když budou se svým mužem zajedno, tak jejich vztah bude kvalitnější a on nebude mít takové sklony k úniku.
Na tuto myšlenku je však jeden dobrý protiargument: "Jestliže svatba je jen bezcenný cár papíru, tak bys neměl mít problém mi ten bezcenný papír poskytnout. Když mám ráda růže, tak mi je taky občas doneseš, i když je to pro tebe taky možná jen jeden z mnoha bezvýznamných autotrofních organismů." V těchto chvílích se sice ukáže, že pro daného chlapa rozhodně manželství není bezcenným cárem papíru, protože svět neviděl, jaké včelí tance je schopen kvůli "bezcennému papíru" předvádět.
To je možná důkaz, že svatba danému muži není lhostejná, ale pořád to není argument, proč svatba ano. Ten argument najdeme, jen když budeme pozorovat osudy lidí, kteří žijí na psí knížku bezstarostně ze dne na den. Vztah se postupně přechodí a po pěti letech se začíná postupně drolit. Narůstá pocit subjektivní nejistoty: "Je toto ten pravý/pravá? Nepotkám někoho lepšího?" Najednou přichází nevěra, roste vzájemné odcizení. Když oba zjišťují, že už nežijí spolu, ale jen vedle sebe, tak co čert nechtěl, partnerka je těhotná. Uff...
Začíná se pracovat na staré programové větě: Vezmu si tě, až budeš těhotná. Do jednoho roku se pak musí vměstnat pěkná řádka stresorů: Problémy v těhotenství, prodej starého bytu, shánění hypotéky, stěhování do nového bytu, konec zaměstnání, narychlo přípravy svatby, dohady o jméně dítěte, shánění výbavy pro dítě, koupě pořádného auta, narození dítěte, problémy šestinedělí a najednou muž začíná mít dojem, že je jen mašina na vydělávání peněz, že si ho jinak nikdo ani nevšimne atd. Zkrátka stresory, které by normálně byly rozprostřeny přes dva tři roky, se najednou navrší do pár měsíců. Žena samozřejmě nemá moc na výběr, ale viděl jsem mnoho případů, kdy muž v této chvíli si naprosto zřetelně uvědomí, že toto přeci nikdy nechtěl. Pro tento blázinec se přeci nikdy nerozhodl! Tento šílený stereotyp přece nebude žít celý život?! Vždyť tu máme dva velké bouchače, dva velké vzory - Topolánka a Paroubka.
Dříve než dítě sfoukne první svíčku na svém dortu, má už rozvedené rodiče. Následuje nekonečné období válek o alimenty. Muž samozřejmě skočí do jiného vztahu, ale ani tam není schopen udělat to rozhodnutí, které neudělal nikdy - rozhodnutí pro pevný reprodukční vztah, pro rodinu. Jak stárne, jsou jeho rodičovské potřeby chronicky frustrované a tím víc se upíná na to jediné dítě, které má - a je zaděláno na brutální válku o trofej zavrženého rodiče. Zkrátka čím více se snaží svůj život zachránit, tím více zjišťuje, že mu protéká mezi prsty.
Ptáte se, jak toto souvisí s problematikou lymfomů? Jednoduše - skrze hrozbu smrti. Jestliže tito mladí nikdy nepočítali s tím, že budou muset jednou v životě udělat závazné rozhodnutí založit rodinu, ze stejného důvodu odkládají i myšlenky na smrt. Hodnota smrti z psychologického hlediska se rovná množství nedokončených životních úkolů. Kdo má své životní úkoly seřazené a z větší části vyřízené, ten hrozbu smrti při chemoterapii snáší o řád lépe než ten, kterému se všechny tyto životní otázky nakupí do jednoho půlroku. Najednou neřeší jen nepříjemné stavy související s léčbou, ale i otázky všech životních karambolů podobných tomu, který jsme viděli výše. Místo seznamu odfajfkovaných úkolů na dotyčného dolehne vědomí, že v podstatě nic nedokázal a že už to možná ani nestihne.
Pravidlo našich předků: 'Memento mortis - pamatuj na smrt' vypadá na první pohled morbidně. Zdaleka není tak líbivé jako heslo: 'Carpe diem - užij dne.' Přípravu na důležitá životní rozhodnutí a pravidelné bilancování životního oblouku od narození až po smrt však doceníme, teprve když vidíme zpackané osudy těch, kteří tak dlouho zachraňovali své životy, až o ně definitivně přišli.